Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Od roku 1945 jsem na stezce a po celou tu dobu se nepřestávám divit, jak četní hledající lehkomyslně porušují všechna přikázání nauky, když si myslí, že tím získají osobní prospěch, který je prospěchem jejich ega.

Klasický je výrok majitelky knihkupectví Dobry Bednářové: „Oni čtou knihy o karmě, a přece nám je kradou“.

Jinými slovy: zřejmě nevěří v zákon příčiny a následku, stručně v karmu, která každému vrací přesně to, co sám činí. Proto kdo okrádá druhé, bude sám okraden. Pak se ovšem bude ještě divit, jak si to on, duchovní člověk, zaslouží.

I nám se stává, že jsme často hledajícími šizeni, když nezaplatí včas, nebo vůbec, objednané knihy. A co je to, když lidé, kteří rozhodně netrpí nouzí, šetří, nekoupí za dlouhá léta jedinou naši knížku, ale dychtivě je celé čtou, když je vystavíme k prohlédnutí?

Ne všichni samozřejmě takto hřeší, ale jejich prohřešky jsou ještě závažnější. Například ty proti mistrovi. Mají vždy za následek ztrátu jeho pomoci, což je nejen duchovní, ale i zevní katastrofa. Ztrácejí naději na spásu a vysvobození z utrpení.

Skutečně nevím, jak je tato tak nešťastná nevědomost možná, a to často i u těch, kteří meditují s námi dlouhá léta. Stále znovu a znovu se přesvědčuji o tom, jak je důležité neustále znovu a znovu připomínat zákony duchovního života a jejich dodržování, i když většinou marně.

Mnozí hledající si nejsou například stále schopni uvědomit, že duchovní hříchy jsou skutečně smrtelné pro život v Duchu a stále si hoví v nepřátelských citech vůči svým bližním ve falešném přesvědčení, že jsou spravedlivé. Nedokáží pochopit, že jimi skutečně vraždí svůj vnitřní život.

Za svůj dlouhý život na stezce jsem viděl spoustu takových příkladů, jak hledající nejen podléhají silnému zlu v sobě, ale nejsou ani schopni v něm vidět něco skutečně zlého, co škodí na prvém místě jim.

Odhalovat proto takové nesmyslné počínání je pro všechny, kteří se chtějí nechat učit a poučit, velmi užitečné: aby si uvědomili, že pravděpodobně něco takového dělají i oni sami nebo alespoň něco podobného.

Otázkou je, jak takový případ podat, aby se ten, koho se týká, necítil dotčen, nebo dokonce druhými odsuzován. To není rozhodně cílem, ale pouze poučení všech. Proto se snažím psát tak obecně, jak jen je možné, aby se někdo necítil dotčen a ublížen.

Níže takový případ pro poučení všech uvádím. Ukazuje jednu málo známou věc: karma působí vždy, ale často se následky jednání dostavují až s velkým zpožděním. U hledajících na stezce naopak platí, že za své prohřešky sklízí odezvu takřka vzápětí.

Takže: jeden z hledajících se mnou meditoval dlouhá léta a po celou dobu hojně čerpal mou všestrannou pomoc. Vzhledem k určité situaci jsem chtěl vědět, kam patří. Tak jsem se jej zeptal.

Řekl mně doslova: „Pane Vacek, já jsem politik!“ Pak mně vysvětlil svými slovy, že se připojí k té většině, která mne opustí.

Takže ne přítel, za jakého jsem jej celá léta měl, ale politik, který nepociťuje jakékoliv závazky z našeho vztahu. Tak si někteří hledající po mnoha letech meditace představují vztah k mistrovi a plnění přikázání lásky k Bohu, k bližním, ale i k sobě. Večer pak odešel na vlak.

Druhý den časně ráno k mému údivu mně volá telefonem: „Pane Vacek, mohu přijít teď ráno na meditaci?“ Váhavě jsem svolil. Pak vyprávěl, co se mu stalo. Vlak, do kterého nasedl, dojel asi za 5 hodin z Prahy hlavního nádraží do Vysočan a tam zůstal celou noc stát. Hledající v něm byl celou noc až do rána uvězněn.

Poučení určené hlavně pro něho je zřejmé. Za svůj vztah ke mně sklidil ihned karmické „napomenutí“, které však v sobě skrývá i důrazné poučení pro další pokračování jeho duchovního vývoje. Ač nasedl do vlaku, ujel jen nepatrnou vzdálenost za dlouhé hodiny, a nakonec zůstal natrvalo stát, aby se nakonec ke mně vrátil. Jasný poukaz: nesprávným vztahem k mistrovi si zastavujeme pokrok na stezce. Jediné řešení je návrat zpět na meditace s mistrem.

Ne vždy je však mistr ochoten takové navrátilce opět přijmout. Zejména ne ty, kteří nejsou ochotni – pro svou pýchu a velké ego – pochopit, co provedli a napravit, co způsobili.

Ve stejné době byl jeden z přátel právě od takového uvíznutí na celou noc ve vlaku zachráněn tím, že pro něj přijelo zcela nečekaně auto. I to je součást příběhu, který líčím. Šakti umí tvrdě poučit, když nejednáme správně, ale i ochránit své věrné, když jim něco hrozí.

Proto znovu a důrazně:

Všichni jsme pod zákonem, který dává každému, co jeho jest. Jednomu proto tvrdé poučení, jinému ochranu. Všimněme si, že za stejných okolností.

Čím dříve tuto pravdu pochopíme, tím lépe na prvém místě pro nás samé. Pokud nepochopíme, počítejme s tím, že pak „vlak dál nejede“. Buďme proto v tomto smyslu velmi a velmi přísní na sebe, a na druhé velmi a velmi shovívaví. Kdo odsuzuje druhé, odsuzuje sám sebe. Ve vztahu k mistrovi je zásadní vyvarovat se velkého prohřešku, kterým je neúcta k mistrovi z jeho přílišné blízkosti. To je nemoc skutečně smrtelná. Ruší vztah k mistrovi, kterým dobrý žák čerpá posilu pro svou stezku.

Něco jiného je samozřejmě moudré rozlišování, kterým nám mistr ukazuje naše chyby.

Celá příhoda je velmi a velmi názorným působením Šakti. Tak názorným, že již názornější snad ani být nemůže. Nebrat taková poučení a jim podobná vážně, znamená říkat si o „zastavení vlaku“, který nás veze z nebožského světa, jak bylo víc než názorně ukázáno.

Když tak o celém příběhu přemýšlím, začínám stále jasněji vidět, že není pouze osobním poučením, ale je určeno i pro jiné, kteří jsou také „politici“. Dějiny nám však jasně ukazují, že kdekoliv se duchovní zaměření spojilo s politikou, k ničemu dobrému to nevedlo ani pro jednotlivce ani pro společnost.

Co platí pro život společenství, platí ještě víc pro vnitřní život jedince. Nikde jsem se nedočetl o „politicích“ v království nebeském. O úctě a přátelství k těm, kteří nás na stezce vedou, ano. Jak se praví: pokládají za nás svůj život, aby nás probudili.

Takže ještě jednou: všichni jsme pod zákonem. I když tomu ke své škodě nevěříme, nikdo si nemůže dělat, co chce v rozporu s platnou zákonitostí. Vždy jen sklidí, co on sám zasel. „Já jsem nevěděl“, vůbec neplatí. Povinnost je vědět.

Je proto naprosto nezodpovědné odbývat poukazy na nemilosrdné působení zákona příčiny a následku jako „nepochopení“ a pouhé „strašení“. Nevěděl snad Ježíš, co říká, když učí: „Neodejdeš odsud, dokud nezaplatíš do posledního haléře“? Straší nás Mojžíš svým „zub za zub, krev za krev“ a podobně?

Kolem nás ve světě neustále probíhá strašlivé vraždění, mučení, hladomory a živelné katastrofy. Není to snad dostatečné poučení, že karma nezná slitování? Nejsou to vše výsledky našich minulých vtělení, ve kterých jsme jednali nesprávně?

Nesprávné jednání a následné obrovské utrpení je právě výsledkem nepochopení karmického zákona a přesvědčení, že si můžeme dělat, co chceme, a přece za své činy neneseme následky.

Pravda je, že naopak důrazného poučení o karmě, že jsme všichni bez jediné výjimky pod zákonem, není nikdy dost. Jinak se podobáme těm duchoborcům, kteří čtou knihy o karmě, a přece je kradou.