Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Nechme konat Boha Já jsem.

Pravá odevzdanost: když necháváme konat Já jsem.

Jsme-li pevně, silně a trvale v Já jsem, všechny věci se počnou ubírat správným směrem působením jeho moci.

Život božský je životem v Já jsem.

Vše potřebné je v jediném vědomí Já jsem.

Spočívání ve vědomí Já jsem s důvěrou v jeho moc a lásku rozpouští vše zlé a nedobré v nás i kolem nás.

Spočívání ve vědomí Já jsem s důvěrou v jeho inteligentní moc vyvolává její působení. Svolení: „Buď, děj se vůle tvá“, ji otevírá prostor k působení.

Kam a nač ji svou pozorností nasměrujeme, tam koná.

Ještě lépe je ponechat ji plnou vůli, aby působila, kde chce a jak chce s důvěrou v její inteligenci, která ví lépe, co je nejvíce zapotřebí.

Na prvém místě bychom však vždy měli chtít Boha samého, jeho vědomý život.

To, co vždy rozhoduje, je moc vědomí Já jsem neboli zaměření jeho pozornosti. Po čem opravdu toužíme, to nám nakonec i vždy přinese.

Proto je nezbytné toužit vědomě a to po Bohu na prvém místě.

Silná a mocná touha je mocí Já, která vždy přinese předmět naší touhy. Používejme ji proto vědomě a cílevědomě hlavně pro dosažení života v Bohu a s Bohem. Právě zde platí: „Kdo má (Boha), tomu bude přidáno vše ostatní. Kdo nemá nic – nemá Boha, ale ego, tomu bude i to nic – vše na čem si ego zakládá a na čem lpí, vzato.

Vše, co opravdu potřebujeme, je v Bohu a sám Bůh.

Skutečný je pouze hmotný svět, skutečné je pouze nestvořené a neměnné, oboje je nevědomost. Jedno jediné je současně v klidu i v pohybu, projevené i neprojevené.

Je jen jedno vědomí. Vědomí bytostí i vědomí absolutní je soupodstatné: v tomto smyslu platí átman je brahman, Já a Otec jedno jsme, ale Otec, brahman je větší nežli syn, átman.

Soupodstatnost není totožnost. Bytosti nejsou Bohem, ale mohou v Bohu a Bohem žít.

Dokud vědomí nezná sebe a nespočívá vědomě v sobě, nemá klid ani pokoj ani štěstí ani blaženost.

Kdo hledá mimo vědomí, vždy hledá špatně.

Vědět znamená uvědomovat si vědomím a na prvém místě samo vědomí.

Vědomí oživující mysl vytváří zdání její svébytnosti; ta je jí propůjčena mocí vědomí.

Mysl je myslící vědomí. Je schopností vědomí myslet – vytvářet myšlenky, city, představy, názory. Nemyslí mysl, myslí vědomí. Proto se chybně považuje za mysl.

Vědomí je vše a ve všem a přece ničím z toho zvlášť. Omezení vědomí na tvar je zdrojem nevědomosti a nesvobody.

Ztráta sebe si vědomého vědomí je ztráta božství.

Plné upoutání pozornosti vědomí stvořeným vede k zapomenutí sebe ve vědomí.

Prázdnota není nicota, není prázdná, ale je plná nestvořeného, sebe si vědomého bytí.

Mysl nemáme zničit, ale očistit, ovládnout a učinit z ní nástroj Já, jeho šakti.

„Víra tvá tě uzdravila.“ Ano, ale jaká víra? Víra „budu zdráv, uzdravím se“? Nebo víra v moc vědomí Já jsem?

Meditace i spočívání v Já má dvě složky:

1) Jasnost vědomí Já jsem.

2) Sílu vědomí Já jsem, sílu světla.

Obě složky mají být přítomné a co nejsilnější a v souladu.

Skutečná odevzdanost je projevem velké víry a důvěry v boha nebo mistra. Bez nich není možná. Kdo opravdu nevěří a nedůvěřuje, nemůže se ani odevzdat.

Základem učení advaity i její praxe, což je átmavičára,je přesvědčení o existenci absolutního, nestvořeného vědomí Já jsem, což je Ježíšův Otec i ono Buddhovo nezrozené, bez kterého neexistuje nic zrozeného, stvořeného.

Odevzdávat Bohu se musíme s láskou k němu a s vírou v jeho moc a pomoc a nikoliv v zoufalství a beznaději.

Odevzdanost není výrazem porážky, ale výsledkem víry v Boha a lásky k němu.

Bůh je náš zachránce a nikoliv nepřátelský přemožitel.

Pravá pránájáma je vždy jen soustředěné a vědomé řízení pránického proudění v pozorujícím vědomí a nikoliv pouze řízení zevního dechu.

Existuje pouze jedna jediná síla a to je tvořivá síla boží, šakti, slovo. Všechny ostatní síly jsou pouze jejími projevy.

Síla, energie, je nezničitelná.

Zákon karmy, příčiny a následku působí vždy a stále jak skrze naši mysl, tak zevně skrze skutky. Žádná myšlenka, cit, čin nejsou tak malé ani bezvýznamné, aby nevyvolaly následek, který je jimi, jako příčinou dán. Vše se počítá, vše se přičítá nebo odečítá.

Velká moudrost: neustále spočívám pokorně u nohou toho, jehož milostí jsem s ním sjednocen.