Zamyšlení o jednotě
Jiří Vacek
Je-li všechno jedno a nic jiného neexistuje, komu jsou pak určena nabádavá a rozjařená pojednání o jednotě?
Zřejmě vycházejí z toho, že neexistuje pouze jedno, jednota, ale i nejednota. Ti, co žijí opravdu v jednotě, jejich poučení přece nepotřebují. Mají smysl pouze pro ty, kteří jednotu nežijí. Z jejich pohledu zřejmě všechno jedno není.
Zpráva o existenci jednoty pro ty, kteří žijí v nejednotě, je jistě cenná, ale má svá úskalí.
Je-li podávána způsobem: „Existuje jen jedno, jednota a vše ostatní neexistuje,“ snadno vede k tragickým omylům. Prvý je, že hledající, který se nachází v egu, pochopí poučení o jednotě tak, že jej vezme doslova a nikoliv ve správném Duchu. Pomyslí si, že stav jednoty spočívá v tom, když si řekneme „vše je jedno.“
To je velká duchovní tragédie. Ego, které je opakem jednoty, se prohlásí za samu jednotu: „Přece písma říkají „vše je jedno.““
Velmi nesprávný je vyvolaný dojem, že máme přestat rozlišovat. Věty typu: „Je-li vše jedno, nemůžeme přece nikomu nic odmítnout“ k tomu přímo vedou, ale i v jednotě rozlišovat můžeme a dokonce musíme. Kdo žije ve světě, nemůže rozdat všechny své peníze, protože by neměl ani na nájem za byt ani na jídlo a skončil by a jeho žena a hlavně děti jako žebráci na ulici.
Stav jednoty se nejen nedosahuje slepým citem vedeným nerozlišováním, ale právě naopak nepřetržitým rozlišováním ve správném duchu.
Milovat slepě bez moudrého rozlišování není moudré ani dobré a k jednotě již vůbec nevede.
Pro poučení, které nám dávají spisy psané zřejmě pod vlivem euforie, citové rozjařenosti, je příznačné, že pro ně je vše jednota jen ne my sami. Jaksi nás z nepochopitelného důvodu z jednoty vylučují: druzí mají ve jménu jednoty nárok od nás na vše, my sami však na nic.
Jak moudrý je Ježíš, když říká, že bližní máme milovat jako nás samé. Ani víc, ani méně. Hledat jen prospěch druhých a nedbat o svůj vlastní je v obou případech stejně zhoubné.
Všimněme si, jak zejména totalitní systémy nás neustále žádají, abychom se bezpodmínečně vzdali všeho svého dobra ve prospěch druhých.
Těmi druhými jsou téměř výlučně oni sami. Tomu říkám citové vydírání a někteří duchovní učitelé jsou v něm mistry. Neuznávají právo na naše vlastní dobro a tvrdí, že štěstí nalezneme jen ve štěstí druhých, nikoliv ve vlastním.
Jaké štěstí vidí v tom, když pak všichni, ať již doslova nebo obrazně, hladoví, opravdu nevím.
To, čeho se máme opravdu zbavit, je zlo ve všech jeho projevech, což je na prvém místě ego a jeho zlé city: nenávist, závist, pýcha, hněv a další jim podobné. V tom je opravdové zlo a nejednota a nikoliv hledání vlastního dobra.
Nejzáludnější jsou ti svůdci ke zlu, kteří nás žádají, abychom zanechali hledání Boha, „když přeci naši bližní tolik trpí.“
Trpí právě proto, že nehledají Boha, ale prospěch svého ega a ty, kteří hledají Boha, ze všech sil pronásledují a mají v opovržení. Těm se máme doopravdy obětovat?
Příznačné pro tento typ spisů je, že v nich zpravidla nenalezneme ani náznak nutnosti úsilí pro dosažení jednoty, žádný návod k praxi, nic. To svědčí o mnohém.
Pravý učitel se pozná právě tak, že podává jasný návod, jakým úsilím lze jednotu dosáhnout. Vše ostatní jsou jen řeči, které buď nepřinášejí užitek nebo dokonce zavádějí.