Zlepšení osudu
Jiří Vacek
Prvé, co si musíme uvědomit v souvislosti se zlepšením našeho osudu, je, že život v egu, tj. život bez vědomí Boha a bez spojení s ním v trvalém štěstí a blaženosti, za nepřítomnosti bolesti a utrpení, není možný. Kdo smýšlí jinak, podléhá základní iluzi, zdroji všeho zla, a je proto – sám sebou – odsouzen trpět tak dlouho, dokud neprohlédne nesmyslnost svého názoru a jeho škodlivosti pro svůj život a osud.
Moudrým životem je však možné docílit toho, že zmenšujeme tvorbu příčin našeho utrpení a současně i vytváříme příčiny, které vedou ve svých následcích k dobrým odezvám, a tak svůj osud zlepšovat. Tato činnost má, což je nutno znovu zdůraznit, své meze, které jsou dány egem. Základní problém zla, nedostatek Boha tím řešen není.
Nejprve a na prvém místě proto máme usilovat o Boha a teprve v souladu a nikoliv v rozporu s touto snahou můžeme a dokonce i do značné míry máme usilovat, a to moudře a nikoliv bezhlavě, o zlepšení svého osudu. Opačný postup, ve kterém se snažíme v prvé řadě o své zevní, od Boha oddělené a na něm nezávislé blaho, je zavádějící, protože nás nepřibližuje, ale naopak vzdaluje Bohu, a tím jediné opravdové záruce našeho dobra. Je paradoxem, že čím víc se snažíme o Boha, tím větší možnosti zlepšení našeho osudu se nám otevírají a opačně, že čím více se snažíme o své blaho bez Boha, tím hůře se nám daří. Jsme nešťastní a trpíme, i když máme zevně všeho hojnost.
Jaké možnosti se nám k dílčímu zlepšení osudu nabízejí? V následujícím jsou stručně některé probrány.
Jejich základem je vždy a na prvém místě etické chování, myšlení a cítění, které je vyčerpávajícím způsobem shrnuto v přikázání lásky k Bohu, k našim bližním i k sobě samému. Nejsme-li sami dobří a nemilujeme-li, nemůžeme očekávat ani lásku, ani dobro a plně platí i opak: dobro plodí dobro, láska lásku.
Dále je nutné vyloučit veškeré utrpení, které pramení z nevědomosti a nesprávného chování. Sem patří správná výživa, dostatek pohybu, nekouřit, nepít, ale i například nebouřit se zevně proti „zlým pánům“, nevyhledávat mučednictví, nedělat veřejné apoštoly nauky tam, kde je tato činnost pronásledována a podobně. Mějme na paměti, že zlo a nespravedlnost má nad námi moc ne samu ze sebe, ale pro naši vlastní nespravedlnost a pro zlo v nás a že cesta, jak se této vlády moci zla a nespravedlnosti zbavit, vede jedině naším nitrem, naším vlastním zlepšením a pomocí prostředků v prvé řadě duchovních. To není kapitulace před zlem, ale naopak nesmiřitelný boj s ním, ovšem boj, který je veden vnitřně, duchovně a s láskou. I naši nepřátelé jsou naši bližní a máme je proto milovat, i když vše v nás se tomu vzpírá. Jestliže je nenávidíme, pak jsme stejně zlí jako oni, protože každá nenávist, a to platí doslova, pochází jen ze zla a z ničeho jiného. To ovšem neznamená, že se s nimi budeme zevně přátelit nebo dokonce jim v jejich zlých činech pomáhat. Láska musí být vždy vyrovnávána osvíceným rozumem, aby projevená zevně nevedla více ke škodě než k užitku.
Poslušnost „zlým pánům“ není totéž co uznání jejich statutu, vírou, že jsou ustanovení od Boha a že cokoliv činí, je spravedlivé a dobré a vůlí boží. Bůh nechce zlo a nikoho jeho prováděním nepověřuje. Naopak každý, kdo má moc, bude jednou souzen a vlastně je již souzen za to, jak svěřenou moc používá; jejím užíváním soudí totiž sám sebe, protože tím vytváří příčiny, které se k němu vrátí jako následky s takovou silou a kvalitou, jaké do nich vložil. Poslušností zlým pánům akceptujeme pouze realitu jejich moci, aniž bychom ji považovali za zdůvodněnou jinak než vlastní slabostí, kterou jsme si přivodili sami tím, že jsme se odloučili od Boha.
Mnoho zla – nemocí, neštěstí a chudoby je způsobeno naší nevědomostí. Chceme-li se jich zbavit, je nutné nejprve přemoci svou nevědomost, jinak čekáme marně pomoc i od těch nejduchovnějších prostředků. Žádný léčitel ani léčení nás například nevyléčí, je-li naše nemoc způsobena kouřením, pitím alkoholu, přejídáním, nedostatkem vitamínu C nebo tím, že neustále nenávidíme a závidíme. Nejprve je potřeba přestat kouřit, pít alkohol, přejídat se, jíst dostatek vitamínu C a naučit se vysílat ke všem bytostem lásku a přání všeho dobra, a to i našim skutečným či údajným nepřátelům.
Správné zaměření myšlení a cítění, vůle a touhy s vědomím jejich tvůrčích schopností přinést to, nač se zaměřují a k čemu se upínají, jsou mocnou silou v rukou toho, kdo je umí ovládat a soustředit správným způsobem. Tak jako pesimistické zaměření mysli přitahuje negace, tak optimistické postoje nám přitahují dobro. Tato metoda má ovšem své meze: naše mysl není všemocná a jsme-li zlí, přinese nám nutně jen zlo a zmar a nic jiného. Střežme se proto černé magie jakéhokoliv druhu. A takovou magií je i každá myšlenka, a to i ta bezděčná, která přeje zlo druhým, byť by to byli i naši nepřátelé a zlí lidé. I jim máme přát dobro; když ne z jiného důvodu, tak proto, že to přináší dobro v prvé řadě nám samým. Nenávidíme-li své „zlé pány“ a přejeme-li jim zlo, nutně se tato nenávist i zlo obrací proti nám a výsledkem je jen naše větší postižení a utrpení. Obdobně působí i častý pocit vlastní povýšenosti nad druhými, který mnozí duchovní lidé třeba i podvědomě vůči těm „zlým a neduchovním“ chovají. Proto nás Ježíš zcela jednoznačně varuje: „Kdo se povyšuje, bude ponížen“. Uvedené pravidlo platí pro všechny a často se zdá, že více pro ty, kteří propadají pýše duchovní, než pro ty, kteří pěstují pýchu světskou. Posloucháme-li zejména některé křesťanské duchovní představitele, zjistíme, že jejich kázání mnohdy nejsou ničím jiným než vychloubáním se jedinečností a výjimečností křesťanství a tím i vlastní. Dělají přesně to, co Ježíš tolik odsuzovat u farizejů.
Nejúčinnější ze všech snah po zlepšení osudu ovšem je obracet se o pomoc v tomto smyslu k Bohu, a to trvale, což znamená denně a nejlépe stále. Je-li působnost všech výše uvedených metod omezená, možnosti Boha a jeho pomoci nám jsou neomezené: „U Boha je vše možné!“ Bůh není vázán zákonem akce a reakce, protože stojí nad ním. On sám je prvotní a základní příčinou všeho a jeho možnosti jsou neomezené, což je totéž jako božské. Co není možné člověku, to je možné snadno jemu, aniž by tím byl byť i jen trochu vyčerpán. Můžeme jej proto prosit o cokoliv, pokud to není v neprospěch druhých, bez obav, že bychom jej tím nějak obtěžovali, nebo že je to nevhodné. Často slyšíme názory, které z nejrůznějších důvodů a v mnohých obměnách nás od prošení Boha odvracejí. Na prvý pohled se zdají být takové postoje vznešené a správné, jako například že největší ctností je od Boha nic nechtít, opak je však pravdou. Je za tím jen vlastní pýcha, která Bohu říká, že od něho nic nechce, a věří, že na vše stačí sama, a která si neuvědomuje, že vše, čím jsme, a vše, co máme, je jen a jen od Boha a že bez něho nemůžeme naprosto nic a dokonce ani existovat. Kdo nechce čerpat vše z Boha a od Boha, se vlastně od něho tím odvrací a chce být závislý na svém egu a nikoliv na Bohu. Samozřejmě, že ze všeho nejvíce máme Boha prosit o jeho samého a pak teprve o jeho dary. Tímto neustálým prošením Boha a jeho tvůrčí síly se vlastně učíme žít s ním nejen v tichu svého nitra, ale i ve svém těle, mysli a světě. Vyznáváme tím svoji plnou závislost na Bohu, plně si uvědomujeme, že on je jedinou silou, jediným Pánem a že s ním máme vše a bez něho nic. Ve svých prosbách nebuďme příliš konkrétní, protože taková přání Boha a působení jeho síly omezují, a tím i omezují naše dobro. Neprosme proto raději o konkrétní věci a skutky, ale obecně o naše zabezpečení, zdraví a hlavně duchovní prohloubení. Nikoliv o porážku našich nepřátel, ale o jejich obrácení k dobru a k Bohu. Nikoliv o uzdravení z určité nemoci, ale o celkové zdraví a obdobně, vždy s doložkou a postojem, že na svém přání trváme jen tehdy, je-li to v souladu s naším skutečným dobrem.
Formy našeho obracení se k Bohu mohou být různé. Může to být některá z ustálených slovních modliteb nebo vlastní slova. Existují i vhodné krátké formulky, které opakujeme jako mantry, například: „Děkuji ti, božská sílo, že se mně (či lépe nám) daří den ze dne stále lépe a lépe“, nebo „že jsem stále zdravější“ a podobně. Jsme-li vyspělejší, prosíme Boha v Srdci beze slov, pouhým zaměřením vědomí, ve kterém necháváme působit jeho sílu žádaným směrem a způsobem, aniž bychom nějak jinak zasahovali. Lze předpokládat, že toto je nejúčinnější způsob modlitby. Vyvoláme hluboký meditační stav, například vědomí Boha jako jeho všepronikající a stálé přítomnosti, nebo vědomí svého Já, sama sebe a uvádíme jej, jeho sílu v pohyb, do činnosti k naplnění žádaného. Podstatné je ne soustředění na předmět modlitby, ale na Boha a otevření se průchodu jeho síly, do kterého patří hluboký souhlas, ale i jakýsi rozkaz „Pane, čiň, působ!“ V takové modlitbě se stáváme aktivně pasivními. Aktivně udržujeme vědomí v Bohu a pasivně jej necháváme působit, což je ovšem něco zcela jiného než tamasická nečinnost typu „ať se děje, co se děje, to je jedno“, která se často, ovšem naprosto nesprávně vydává za odevzdanost.
Bůh, božská tvůrčí síla, je prvotní příčinou všech věcí, všeho projeveného, tedy i našeho světa. Jí jsou podrobeny všechny příčiny i následky druhotné, které pramení z jednání jím stvořených bytostí. V božské úrovni se věci dějí samovolně, protože je působí Bůh. Dějí se proto také okamžitě. Bůh řekl (pomyslel): „Budiž světlo“ a bylo světlo – okamžitě, bez námahy a odporu. Boží tvůrčí moc je naprosto a ve všem neomezená – nemůže ji omezit čas, prostor, prostě nic. Je také nevyčerpatelná. Proto utíkáním se k ní lze dosáhnout všeho, úměrně tomu, jak se k ní navykneme obracet a používat ji, a nikoliv ji zneužívat. Jelikož je prvotní, je jí podřízeno vše druhotné v příčinách i následcích. Její působení v tomto smyslu je její milostí a odpuštěním hříchů neboli naší karmy, rozpuštěním nebo proměnou příčin a následků našeho chování.
Proto přímé obracení se k ní nám umožňuje, za podmínek, jež byly uvedeny, dosáhnout cokoliv.