Zlo pýchy
Jiří Vacek
Pýcha je zlým projevem naší nevědomosti, pod jejímž vlivem si přisvojujeme vlastnosti, dary a schopnosti našeho pravého Já a vydáváme je za své vlastní.
Člověk pod vlivem pýchy skutečně krade: bere si co je boží, přisvojuje si to a vydává naprostým neprávem za své.
Pravda je, že vše dobré a správné co máme, je od Boha a boží. Zdůrazněme: to není nějaká okázalá pokora, když toto říkáme, ale skutečná a holá pravda.
Vše dobré a sám vědomý a inteligentní život máme přímo od Boha. Nejen jsme jej při stvoření od Boha dostali, ale stále jej v nás udržuje a to v té míře, v jaké se této milosti a moci boží otevíráme.
Ježíšovo přirovnání nás lidí k ratolestem, které vyrůstají z jediného kmene keře vína, je skutečně ve své jednoduchosti geniální. Ukazuje přesně, jak to s námi je.
Tak jako ratolesti vyrůstají z kmene a trvale z něho berou sílu a energii potřebnou ke svému životu, přesně tak je tomu s lidmi: Bůh nás nejen ze sebe stvořil – protože na začátku nic než On neexistovalo, ale neustále nás svým působením udržuje živé. Samozřejmě za podstatné podmínky: že jsme ochotni a schopni tuto jeho milost přijímat a také v té míře, v jaké ji dokážeme přijímat, což je velmi různé.
Nevědomost zla pýchy pramení z nerozpoznávání této pravdy a v přesvědčení, že to, co je v pravdě působení boží, je naše, naší zásluhou a výsledkem našeho úsilí a nikoliv působením Boha, ve kterém se s námi dělí o sebe.
Tak jako vinný keř vyrůstá do ratolestí nebo chceme-li, dokonce se stává kmen sám ratolestmi, tak nás Bůh tvoří ze sebe a sebou samým.
Tak jako kmen se nestává celý ratolestmi, ale je stále kmenem, ať má či nemá ratolesti a zda tyto ratolesti uvadají a odpadají nebo naopak kvetou a nesou plody, stejně tak i Bůh je stále týž. Není svým stvořením omezen.
Bůh zůstává sám sebou, ať tvoří světy a jejich bytosti nebo nikoliv. Nedotýká se ho ani v nejmenším, jak si svět a jeho bytosti vedou, zda zůstávají v něm a s ním nebo od něho odpadají a dokonce se mu protiví.
Proto svět je i není Bohem zároveň. Jelikož nic než On neexistuje, svět je i Bůh. Ale nikdy není celým Bohem a také se některé bytosti nenacházejí v božském stavu.
Pokud nechápeme takto vztah Boha samého k jeho tvořivé činnosti, jejíž výsledky jsou všechny vesmíry, a nerozlišujeme světy božské a jejich obyvatele od světů nebožských, nutně sklouzáváme do nesprávného myšlení o světě i lidech.
Jedním extrémem je popření jakéhokoliv vztahu světa a jeho bytostí k Bohu. Pak se svět stává objektivní realitou, což je materialismus.
Druhým extrémem je, že považujeme nebožský svět a jeho bytosti za samého Boha nebo božský. Nic z toho není pravda.
Pokud chceme správně chápat svět, ve kterém žijeme a v souladu s tím i jednat, nezbývá nám nic jiného než správně, duchovně rozlišovat, jak bylo uvedeno.
Pýcha je tak velkou překážkou našeho vědomého vztahu k Bohu, protože nevidí naši přímou a trvalou závislost na Bohu. Pýcha nás přímo odděluje od Boha, protože nejen nevidí, že nic není naše, ale vše je boží, ale přímo nám zabraňuje vědomě z Boha čerpat vše dobré a potřebné. Zastavuje proudění životadárné mízy z kmene keře do ratolesti, která proto usychá a odpadá od něho. Přesně tak je to i s lidmi.
Jednou z nejpotřebnějších ctností hledajícího je odevzdanost. Ta naprosto není „kapitulací před Bohem“, něco jako vzdání se na milost a nemilost nepříteli, ale právě naopak: je rozpoznáním pravdy, že Bůh je doslova a stále dárcem našeho vědomého života a všeho potřebného, že žijeme jím a skrze něho a že vše opravdu dobré je jen v Bohu a z Boha.
Odevzdanost nekončí zdaleka přijetím tohoto názoru, ale začíná její praxí, životem v Bohu, v jeho vědomí Já jsem, lásce a moci.
Tomu všemu se v odevzdanosti otevíráme a toto vše v soustředění na Boha trvale přijímáme a necháváme v sobě svobodně, aniž bychom tomu – Bohu v sobě – překáželi, působit.
Proto je odevzdanost pro ty, kteří znají své Já, ještě důležitější než pro začátečníky. Proč? Protože nestačí si Já, vědomí Já jsem jen uvědomovat, ale musíme se jeho působení otevřít a nechat je v sobě svobodně působit a nepřekážet mu, byť i třeba duchovní aktivitou.
Tam, kde je pýcha, tam není a nemůže být ani odevzdanost, protože odevzdanost je bez pravé pokory nemožná. Pýcha je samozřejmě opakem pokory.
Tímto způsobem nám pýcha brání spojení s Bohem včetně přijímání jeho životní síly a stáváme se uvadající a usychající ratolestí, která, pokud se včas nevzpamatuje, odpadá od svého zdroje.
Věřme proto žalmistovi a řiďme se jeho radou: „Buď tich a uvědomuj si, že vědomí Já jsem je Bůh“. V tomto tichu se vědomě a v pokoře otevírejme působení Boha, vědomí Já jsem. Nestavme mu překážky, ale nechme je v důvěře a lásce konat. Pak se dějí skutečně zázraky.