Archiv
Nalezené příspěvky
Postřehy k átmavičáře
3. 10. 2025
Jiří Vacek
Átmavičára, nepřetržité obracení pozornosti vědomí na samotné vědomí, je stezka k Bohu od začátku do konce.
Kdo právě teď nedělá átmavičáru, neobrací pozornost vědomí na ryzí vědomí, kterým je, dělá lokavičáru. Zaplétá se do nebožského světa a posiluje své ego.
Základ praxe: nejsem ničím, co mohu pozorovat, co si uvědomuji, ale jsem vědomí, pozorovatel, které si vše pozorované, uvědomované uvědomuje.
Pouze si uvědomovat vědomí Já jsem nestačí, je nezbytné jím být, prožívat se jako ono, být s ním ztotožněn. Nikoliv zakouším, uvědomuji si Já jsem, ale Já jsem vědomí Já jsem.
Abych se mohl plně prožít jako Já jsem, musím se proto nejprve rozlišit od toho, co nejsem a přestat se s tím ztotožňovat. Nelze být současně tělem a myslí i vědomím Já jsem.
Správný pozorovatel se uvědomuje na přechodu mezi projevenou a neprojevenou Skutečností.