Meditační maratón v klubovně Duchovní Srdce 12.04. 2009 (Velikonoce) - promluvy JV
Jiří Vacek
Velikonoce jsou jedním z období roku, kdy panují příznivé duchovní vlivy, které usnadňují meditaci. Proto se společně scházíme a meditujeme večer na velký pátek 10. dubna v klubovně 2 hodiny. V sobotu odpoledne pokračujeme ve Spolkovém domě ve Stodůlkách. V neděli a v pondělí je opět meditační maratón v klubovně. V klubovně je nás vždy asi 70, ve Spolkovém domě přes 100.
Radost z duchovních svátků nám kazí jen pondělní nástup Milušky do nemocnice v Motole.
O víkendu 4. – 5. dubna jsme prvně letos na chatě. Po roce opět jsem schopen řídit.
Velikonoční maratón v klubovně Duchovní srdce
Promluva před meditací 12. 4. 2009
Tak už se uklidníme, usadíme. Za minutu začínáme. Jste moc rozptýlení. To nejde. Musíte zabrat pořádně. Tady není žádný jarmark. Jirko Černý, ty tam taky začni bdít. Tak začínáme…..
Ramana Maháriši říká a učí dvě veledůležité věty, které bychom si měli denně opakovat, připomínat a chovat se s nimi v souladu. Prvá je: „Átmavičára je stezka od začátku až do konce“. Átmavičára není nic jiného, než obracení pozornosti vědomí, kterým jsme, právě na toto vědomí, kterým jsme. Děláme tak pomocí pozorovatele, nebo přímo soustředěním na základ toho pozorovatele na vědomí Já jsem. Proč je tomu tak, vysvětluje zákon pozornosti vědomí. Vědomí není jenom statický, nezúčastněný, nehnutý prvek, ale naopak je základem všeho. To říká i Ježíš, když říká „Já jsem světlo světa“. Tím říká, že Já jsem, vědomí je to, co tento svět vnímá. A bez vnímání, bez uvědomování, bez pozorování žádný svět neexistuje. Proto také musíme pozornost neustále k vědomí vést. Druhá věta zní, „Kdo nedělá átmavičáru, dělá lókavičáru“. To je opět opřeno o zákon pozornosti vědomí. Kdo neobrací pozornost vědomí, to znamená jeho sílu a moc k němu samému, tak ten nedělá stezku. A jelikož obrací pozornost do světa a do ega, tak dělá opak átmavičáry, neboli ruší výsledky, které átmavičárou dosahuje. Vlastně vytváří síly opačné, než jsou ty, které jsou vytvářeny átmavičárou. Jestliže átmavičára vytváří síly dostředivé, to znamená ty, které směřují do zdroje všeho, do příčiny všeho, do Já, tak pokud neděláme átmavičáru a věnujeme pozornost něčemu jinému než Já, tak vytváříme síly opačné a ty působí proti sobě. Výsledek je podle toho. V každém případě zeslabuje naše úsilí. Oddaluje a zeslabuje jeho účinky. To je prostě normální matematika. Normální sklad fyzikálních sil a rozklad. Můžeme tomu taky říkat vektory, jak nás to učí na škole. To co platí zevně o silách, to platí i vnitřně o tvořivých silách mysli.. Z tohoto pohledu naše škola přísně těmto hlediskům vyhovuje. Když děláme formální praxi, obracíme pozornost na sílu vědomí Já nebo na vědomí Já samé. Děláme to jak v klidu, tak i v pohybu. Takže to co se učíme, je vlastně stezka prováděná celý den, ať jsme v klidu nebo ať plníme svoje povinnosti ve světě. Dneska jsme si tuto základní praxi probrali. Její kratší dvouhodinová varianta je vnitřní pránájáma, samozřejmě prováděná v pozorovateli a vlastní átmavičáru, ať už prováděná jako metodická řada na pozorovatele nebo přímé uvědomování si Já jsem. Hodinu na začátku přidáváme tehdy, když máme dost času, náplň tvoří střídává pránájáma prováděná v pozorovateli spojená s vnitřní pránájámou. Zase spojujeme prvek vědomí s prvkem silovým. A pak je to meditace, ve které nejenom rozpouštíme samotnou totožnost s tělem ale i omezení na tělo. Praxe v činnosti samozřejmě zahrnuje i rozlišování, toho co vstupuje do mysli, a to opět provádíme v pozorovateli. Takže zase je tam prvek átmavičáry, obracení síly Já na Já. Navíc tím, že nežádoucí sklony, které jsou energetickými útvary rozpouštíme, získáváme zpět tu sílu, kterou jsme do nich vložili. Takže po všech stránkách je to stezka velmi promyšlená, vyhovující všem zákonitostem vnitřního života. Je velmi účinná, velmi přímá a není proto potřeba na ní cokoliv měnit. Přesto se neustále vyskytují lidé, ale to není jenom v naší skupině, to je všude, kteří někdy dělají rok, dva, tři átmavičáru. Někdy jí vůbec nedělají. Ale hlavně vědí, že oni jsou ti chytřejší, kteří znají lepší postupy, lepší metody. A velmi rádi by se nás ujali, co děláme tuto přímou stezku a převedli nás na svou stezku, ať už to jsou rodinné konstelace nebo nějaké citové regrese a podobně. Důvěřiví lidé jsou pro ně vítanou a snadnou kořistí, zejména tehdy, když ti lidé jsou na tom nějak finančně nebo jinak zainteresováni. To u nás není. My se neživíme tím, že bychom guruovali. Všichni máme svůj příjem, své zaměstnání. Nejsme na nikom závislí v tomto směru. Tak proto se také nemusíme nikomu nabízet ani podbízet. Varujte se proto těch, kteří by do naší stezky chtěli přidávat nějaké svoje prvky. Kteří by vám tvrdili, že v ní chybí to, či ono. Není tomu tak. Je tam všechno, co je potřeba. Ti spíš, že praxe, jak učíme se musí neustále provádět s láskou k cíli a s touhou po něm. Tito novátoři jsou nám všem velmi nebezpeční, protože nás mohou snadno nalákat na vidinu nějakého snadného řešení našich problémů ať už osobních, nebo zdravotních. Nic takového neexistuje. Určitými psychologickými nebo jinými postupy je možno dosáhnout dílčí dočasné úlevy, ale nikdy nějakého trvalého řešení. Proto je otázkou, jestli není lépe něco vydržet a věnovat se tomu hlavnímu a rozpustit a odstranit tu hlavní příčinu naší nesvobody, našeho utrpení a znovuzrozování v nebožském světě, nebo zda budeme plýtvat silou a časem na nějaké rodinné konstelace a rozpomínání se na nějaké minulé inkarnace a já nevím na co všecko. Neříkám, že to nemá svou cenu, že to vůbec třeba nepůsobí, ale rozhodně to není působení trvalé, naprosté, ale vždycky dočasné a podmíněné. Pokud jsme ve stavu ega, tak největším problémem je samo ego a když ho rozpustíme, tak rozpustíme i všechny problémy s ním, protože právě ono je vytváří. To je potřeba vědět. A nenechat se zviklat. To, že trváme na tom, aby se prováděla naše stezka, tak jak se provádí, to není žádný fundamentalismus ani nesnášenlivost. Víte, že třeba prodáváme knihy všech možných autorů, pokud je shledáváme nějak podnětné. Že tady máme fotografie všech mistrů. Že čerpáme všude, kde je z čeho čerpat. Ale to neznamená, že bychom měli opouštět to naše hlavní, to podstatné, co je nejlepší ze všeho. V tomto světle také chápejte ty co chtějí něco měnit, já nevím, jak to nazvat. To nejsou nedorozumění. To je nepochopení ze strany Mirka Hrušky nebo Romana Mieslera, nebo Katky Hipšové. To je nepochopení nauky. Je to je nějaká snaha se vyčleňovat z toho proudu praxe, který děláme, nebo měnit ji k obrazu svému a podobně. Když to chtějí dělat, ať si to dělaj. Ale ať se neschovávají za nás. Ať nepředstírají, že k nám patří a při tom dělají něco jiného, než děláme my. Velmi se divím, že někteří lidé nedokážou tyto snahy sami prohlédnout po tolika letech praxe a studia. Už byste měli mít dostatek vlastní názorové pevnosti, abyste dokázali všechny tyto snahy, někdy velmi líbivé, odmítnout. Já vím, že je to někdy těžké. Já mám Mirka Hrušku i Romana pořád rád. Ale v záležitostech nauky tohle musí jít stranou. Nakonec jde jen a jen o nás. Jde o nás, abychom v bardu obstáli. A ne aby nás něco smetlo zpátky do nového zrodu. A to je jedna dvě. Prostě jakmile věnujeme pozornost něčemu jinému, tak platí to, co říká Ježíš. Kdo se ohlíží od pluhu, není mě hoden. To je možná tvrdé, ale naprosto zákonité. Právě protože mnoho lidí toto stále těžko chápe, jsem sepsal opět na toto téma další článek. Nevím, jestli už ho Mirka zpracovala nebo ne. Ale bude brzy na internetu. Stejně jako jsem tam musel zpracovat další článek o neúctě k Mistrovi. Mnozí z vás doplácejí na to, nač upozorňuje Ramdas, že přílišná blízkost mistra, nebo mistrů plodí neúctu. Dávejte si na to pozor. To, že Mistr vypadá jako vy, to neznamená, že jste mu rovni. To je obrovský omyl. Tak buďte bdělí nad svou myslí, sami nad sebou a držte se toho, co je správné. A pokud se toho nechcete držet, nikdo vás tady nedrží. Ale jak říkám, nepředstírejte, že patříte k nám.
Ve svobodě jakou máme dneska, to znamená, že máme přístup k nauce, možnost se shromažďovat. Máme i vedení. Největšími nepřáteli jsme sobě sami. Jedině my můžeme ohrozit sami sebe. Zatím nám nic jiného z venku nehrozí. Ale jen tak dlouho, dokud si budeme vážit toho, co máme. A to vážit, to myslím velmi a velmi vážně. Jsou to opravdu poklady, jejichž hodnotu nejsme schopni pochopit. Myslím, že tady nikdo není, kdo pořádně zažil buď válku nebo komunisty. Já jsem zažil obojí a vím, o čem mluvím. Když vás pak vyslýchají estébáci a říkají vám, že vás na dvanáct roků zavřou právě proto, že se scházíte třeba s nějakým Indem, tak pak teprve byste věděli, oč jde. A oni ti estébáci tu moc v těch šedesátých letech měli. Tady žádné právo neplatilo. Proto také tak ostře proti komunistům vystupuji. Protože vím, co by následovalo, kdyby se opět dostali k moci. Tak my se s vámi loučíme. Vy si uděláte asi čtvrt hodiny přestávku. Kdo chce nějakou knížku nebo cédéčko, ať okamžitě přijde. A zítra nashledanou.
* * *
Jako vždy přicházejí sdělení od přátel. Uvádím jedno z mnoha.
Vážený pane Vacku, paní Vacková, Jirko a Evo.
Opravdu těžko se vám dá děkovat. (Aniž by to nebylo obžérství a přetvářka tak milého ega. ) Velmi se mě týkají všechna vaše nabádání o pokoře a očistě. Jen někdy jsou chvíle, kdy vidím, co za tím vším je. Jak se o vás opravdu Jirka s Evou starají s plným nasazením v souladu s pravým uvědoměním, co je to mistr a zákonitostí stezky. Zrovna teď nedávno o tom psal i Jirka článek. Bez Mistra není absolutně nic. Bez mistra svým způsobem ani člověk nemůže začít opravdu chtít Boha. Člověk má z podstaty ega strašný
samovolný sklon si myslet, že má na něco právo, že může něco chtít, ať už jde o cokoliv.
Jak jsem řekl, těžko se to dá napsat. Vím, že to nejsem schopen docenit. Přesto to ale jaksi činím. Snažím se stát prosbou Bohu o milost za vás alespoň na chvíli. V souladu s tím, jak říkala Eva, že máme na paní Vackovou myslet.
Pamatuji si, jak jsem vás viděl ještě celkem nedávno celou cestu do Kostolan řídit apod. Někteří obyčejní staří lidé v tomto věku, jako třeba moje zesnulá babička jen sedí doma, ani už nevycházejí ven. Což je samozřejmě ale i dáno přístupem k životu. Přiznám se, že na to už ani egu nestačí komentáře.
(FJ.), 15.4.2009