Bez mistra není uvědomění Já možné
Jiří Vacek
Z nadhledu můžeme říci, že stezka do jednoty má dvě části:
1) Hledání našeho pravého Já
2) Poznání, správné uvědomění si našeho pravého Já a rozvíjení života v něm až do dosažení spásy.
Dokud nepoznáme své pravé Já, ale žijeme v egu, je vše nevědomost a nic víc. Rozhodujícím obratem na stezce je proto poznání Já. Bez jeho dosažení, které je jeho uvědoměním a nikoliv vytvořením, jsme nic nedosáhli. Vše, co si myslíme, že jsme dosáhli, nic není.
Poznání Já však bez mistra nemůžeme dosáhnout. Proto v jeho získání leží klíč k úspěchu na stezce včetně spásy. My sami bez mistra se můžeme a také musíme na přijetí jeho milosti připravovat, ale nic víc.
Vyjdeme-li z pravdy, že i všem mistrům, aby dosáhli poznání Sebe, musel pomoci jiný mistr, pak je zřejmé, že bez získání mistra a jeho milosti není opravdu pro drtivou většinu hledajících poznání Já možné. Tento závěr by si měl každý hledající plně uvědomit včetně jeho důsledků pro dosažení svého cíle stezky. Bez mistra není uvědomění Já neboli jeho poznání možné. Kdo chce získat poznání Já, musí proto nalézt mistra, získat jeho přízeň, aby mohl pobývat v jeho tělesné blízkosti a jejím prostřednictvím dosáhnout uvědomění Sebe. Tuto pravdu znali již i staří Egypťané. Podle jejich písem, chtěl-li se nějaký padlý Bůh vrátit na nebe, musel mu jiný Bůh přistavit žebřík.
Rozumějme tomu dobře. Mistr na žádném žákovi není závislý, ale každý žák v otázce poznání závisí naprosto na mistrovi. Žák si nevybírá mistra, ale vždy je tomu přesně naopak: mistr si vybírá žáky.
Toto vše se neděje zevně, ale vnitřně na duchovní úrovni. K získání mistra je zapotřebí:
1) Dobrá karma neboli karmické zásluhy
2) Vlastní opravdové duchovní úsilí, které začíná nezávisle na tom, zda hledající mistra má či nikoliv
3) Úcta a láska k mistrovi a vzájemnost ve vztahu. Žák nesmí pouze brát, ale musí i vracet.
Z tohoto důvodu jsou všechny kritické zevní pohledy na mistra, zejména nějaké jeho posuzování nebo dokonce zkoušení zcela zcestné. V otázce mistra se mohou dokonce mýlit i mnozí pokročilí žáci. Já jsem měl některé velmi nepříznivé zprávy o Jarkovi Kočím a seznámení s ním také nebylo zdaleka duchovní, jak podrobně líčím v „Jak jsem hledal Boha“. Přesto po několika málo hodinách pobytu v jeho přítomnosti jsem jasně věděl: toto je, co hledám, toto je mistr. Míla Tomášová v době, kdy jsem k nim začal chodit, také zdaleka neměla pověst mistra, ač jím byla. Ani Eda ji tehdy plně nedoceňoval, jak je u těch, s nimiž žijeme, běžné. Viz Ramdasovo: „Přílišná blízkost mistra budí neúctu“. Proč? Protože jej nevědomí lidé nesprávně hodnotí podle těla a osobnosti, kterými není.
Znovu a znovu opakuji základní a věčně platnou poučku, jejíž platnost sdílí všichni praví mistři a kterou jasně vyjádřil Ramana Maháriši: „Je jen jeden mistr a tím je Bůh“. Mistr není tělem ani osobností, ale Bohem, vědomím Já jsem, které si osobnost uvědomuje jako svou podstatu, jako své pravé Já. Proto není možné mistra posuzovat v otázce jeho mistrovství podle zevní osobnosti. Kdo si sám neuvědomil své božské Já, a proto je nezná, nemůže ani poznat, zda druhá osoba má poznání Já neboli je v tomto smyslu Bohem, prostě proto, že Já nezná a nemůže je tudíž poznat ani v sobě ani u druhých. Vztah osobnosti a poznaného Já kupodivu nejlépe vystihuje Starý zákon, když o takových lidech říká: „A chodil Henoch s Bohem“. Oni chodí skutečně s Bohem. Bůh v jejich osobnosti skutečně a doslova, ovšem vnitřně a neviditelně, září, a proto kam jdou oni, tam v tomto smyslu jde s nimi i Bůh. Jeho vyzařování se pohybuje společně s těly těchto lidí. Chceme-li příměr, pak se nabízí srovnání s přenosným vysílačem nebo s osobou, která má silnou baterku a svítí nám v husté tmě na cestu. Pokud se někde pro poučení druhých objeví v pamětech „Dan a Maruška seděli v přítomnosti satgurua“ (= pravého mistra), je tím míněno přesně toto: seděli v přítomnosti osoby, ze které zářilo vědomí Já jsem. O tomto vyzařování existují svědectví mnoha desítek, možná již i stovek lidí. Pokud se o něm píše, je to jen proto, aby si upřímní hledající uvědomili, kde mohou nalézt pomoc a nic víc. Kdo chce vědět, jaká je pravda, ať si přečte sám „Jak jsem hledal Boha“ nebo „Rady na cestu“, kde se o tom píše. Dostane se mu poučení z první ruky. Z nepřátelství a nevědomosti vytrhávané věty ze souvislostí jím nejsou.
Přes toto jasné a základní poučení o mistrech, které mistři neustále opakují a zdůrazňují, aby hledající neupadali do omylů, ve kterých ztotožňují mistry s tělem a jako takové je posuzují, nevědomí jedinci stále trvají na svých nesprávných názorech: ztotožňují mistry s tělem a jako takové je kritizují jako sobě rovné. Nadutější ego si již snad ani nelze představit.
Takže Ježíš, Buddha, Rámakrišna, Ramana Maháriši, Míla Tomášová, Jaroslav Kočí a Jiří Vacek mistry jako osoby nejsou, protože mistr je jen jeden a je jím Bůh. Tyto osoby se rozhodly vrátit k Bohu a svým úsilím si jej v sobě uvědomily a on z nich září; řečí bible: „Chodí s Bohem“. V podstatě je jejich dosažení shodné, ale liší se v jeho síle: jsou světla větší a silnější a ty jsou více a dále vidět, ale to pro hledajícího není podstatné a ani to není schopen posoudit. Všeobecná známost není rozhodně totéž jako duchovní velikost.
Tyto pravdy západní mysl není často ochotná pochopit ani přijmout. V duchu špatně chápaných hesel francouzské revoluce: „Rovnost, volnost, bratrství“ se jejich ego staví i k mistrům a k otázce mistrovství. I přes společnou rovnost podstaty, hledající není roven v současném stavu mistrovi. Je žákem a mistr mistrem, žák se má od mistra učit a nikoliv se snažit mu dokazovat, že je chytřejší než on. Taková chytrost je jen vychytralostí ega, které se takto prosazuje. Žák se také nemůže ve vztahu k mistrovi nárokovat nezávaznou volnost, ale musí plnit jeho pokyny a požadavky na praxi. A bratrství? Rozhodně ne typu: „Já pán, ty pán“. Přátelství žáka k mistrovi je základním předpokladem přijetí jeho pomoci, ale s pochopením, že dokud žák nedosáhne to, co mistr, je zde mezi nimi podstatný rozdíl. Kdo si tyto zásady vztahu žák – mistr neuvědomuje nebo je nechce přijmout, ať se nediví, že od mistra nic nezíská. Neplní tím základní předpoklady, které jsou nezbytné, aby něco vůbec mohl získat. Požadavky, které jsou kladeny na žáky, jím mají umožnit, aby se duchovně správně vyvíjeli. Nesledují prospěch mistra, ale žáka. Je proto v zájmu hledajících a ne mistra, aby je plnili. Vést žáky stojí mistra mnoho sil i času a je pro něho zdrojem velké námahy a dokonce i utrpení. Bylo by proto zcela nesmyslné, aby plýtval svou silou i časem a působil si strasti tam, kde jeho snaha přichází na zmar. Přesto tak někdy činí a teprve s odstupem času chápou, jak marné jejich počínání bylo. Jen si, své osobnosti uškodili, a přivodili si utrpení.
Představa některých hledajících, že mistr je povinen jim pomáhat bez jakýchkoliv podmínek, že mohou od něho jen brát a že si jinak mohou dělat, co oni uznají za vhodné, je úděsná nevědomost a současně jasnou ukázkou, co jsou zač: egem, které chce zůstat egem, ale stát se Bohem, o pravém přátelství nebo dokonce lásce vůbec nic nevědí. Jejich jedinou snahou, kterou považují i za své právo, je urvat pro své ego co nejvíc, aniž by byli ochotni něco sami poskytnout. Je na ně skutečně smutný pohled.