Buď vůle tvá!
Jiří Vacek
Takto nás Ježíš učí se modlit. Víme však, jaká je podstata této vůle a známe její záměry, což jsou dvě různé věci?
Snad nejlépe je říci, co vůlí boží není. Bůh není osoba, totalitní vládce, který vyžaduje naprostou poslušnost a chce, aby se stalo to či ono, abychom něco učinili nebo neučinili.
Na druhé straně nic v našem světě nemůže existovat a také neexistuje, co není jeho vůlí. Kdyby něco takového existovalo, pak by Bůh nebyl Bohem a něco – něčí vůle by bylo mocnější než on.
Proto vše, co se děje, je vždy svým způsobem boží vůlí. Jelikož však Bůh dal lidem svobodu rozhodování a toto rozhodnutí uskutečňovat, je zřejmé, že ač vše se děje boží vůlí, přece není božím přáním, aby vítězilo zlo nad dobrem, nenávist nad láskou. Jeho vůlí je pouze, aby lidé měli svobodu rozhodování a nesli její následky.
Proto existuje Mojžíšův zákon, zákon karmy, který určuje, že vždy sklízíme následky našich rozhodnutí. Jsme svobodní, byť i omezeně, ve svých rozhodnutích, ale současně bez výjimky platí, že jsme zodpovědní za své jednání a myšlení.
V tomto smyslu se děje boží vůle vždy i když se lidé dopouští nejhorších skutků. Bůh v určitém rozmezí nám umožňuje konat zlo, což je jeho vůle. Nikoliv to zlo, ale svoboda rozhodování a zodpovědnost za ně.
Současně nás však učí přikázání lásky k Bohu, k bližním a k sobě. I to je jeho vůle.
Takže je zřejmé, že Bůh má dvě vůle:
1) Vůli božskou, aby vše žilo v souladu s Bohem lásky.
2) Vůli, která určuje, že jsme plně zodpovědní za své skutky a jejich následky, což je Mojžíšův neboli karmický zákon.
Je na nás, máme plnou svobodu, pro který zákon se rozhodneme, jak budeme myslet a jednat, ale jsme za tuto volbu a její následky plně zodpovědní.
V tomto pohledu je náš činný život ve světě trvalým rozhodováním mezi dvěma druhy boží vůle. Pro který z nich se rozhodneme, tím volíme i zákonitost, kterou se řídí.
Vůle boží není jen zákonem, který Bůh ustanovil, ale je i boží mocí, která tuto zákonitost prosazuje. Chápat vůli boží pouze jako boží příkazy, je proto velkou omezeností. Za každým božím příkazem, ať lásky či nebožského konání, je vždy boží moc, která působení tohoto božího přikázání vyvolává a to zcela zákonitě.
Nejvyšší boží vůlí je vždy, aby vše bylo božské a žilo Bohem a v Bohu. Je ale i boží vůlí, aby lidé měli svobodu rozhodování, ovšem s plnou zodpovědností za tato svá rozhodnutí.
Je boží vůlí, aby lidé mohli se rozhodnout i Boha, jeho vůli opustit, ale důsledkem takového rozhodnutí je vždy i opuštění božího království. Jedním z těchto rozhodnutí je, jak učí bible, ztráta automatického zabezpečení života ve světě a nastalá nutnost udržovat svou zevní existenci úsilím, což je básnicky řečeno „opatřovat si svůj chléb vezdejší v potu tváře“.
To samé platí o nároku na boží ochranu a pomoc. Kdo se zřekne Boha, zříká se i této ochrany a pomoci právě proto, že „zapudil“ Boha. Bůh nikoho nezapudil, ani nemůže tak učinit, protože by zapudil vždy i část sebe. Každý, kdo odpadl od Boha, tak jej on a nikoliv Bůh zapudil.
V rámci této svobody rozhodování a sklízení jejích následků je i svoboda se k Bohu vrátit zpět. Toto rozhodnutí má svobodu každý člověk kdykoliv učinit nebo také neučinit. Kdo však Boha „zapudil“, ať za zlo, kterým trpí, neobviňuje Boha, ale pouze sám sebe.
Shrňme
Boží vůlí je, aby vše bylo božské, vše žilo v Bohu. Každý má naprosto svobodnou vůli, zda se pro život v boží vůli rozhodne nebo nikoliv, ale vždy za toto rozhodnutí nese plnou zodpovědnost.
Boží vůle vůbec není jen soubor božích přikázání nebo dokonce božích přání, aby se to či ono uskutečnilo. Boží vůle je síla a moc, kterou se vše – dobré i zlé ve světě děje v souladu se zákony, které božímu stvoření a tvořivé síle vládnou.
Boží přikázání zdaleka nejsou jen pouhá slova, která nemají moc. Právě naopak: jejich moc neboli vůle boží je tak mocná, že plně rozhodují o našem životě. V souladu s naší volbou té které vůle boží žijeme buď v Bohu a božsky nebo ve světě, kde vůle, aby vše bylo božské, nevládne. Místo ní platí zákon krev za krev, zub za zub, ale i dobro za dobro, nikdy však zákony božského světa.
Kdo se chce k Bohu a do jeho světa vrátit, má plnou svobodu tak vždy učinit. Aby jeho rozhodnutí však mělo moc se v jeho životě prosadit, musí se držet nejvyšší boží vůle a s pomocí její moci se vracet k Bohu nejprve ve svém nitru.
Teprve je-li tato vnitřní proměna člověka trvalá, počíná se v souladu s ní měnit i jeho zevní svět. Dokud však žije ve hmotném těle, zůstává svou stvořenou osobností stále v nebožském světě a proto i často trpí.
Jeho vnitřní dosažení Boha v tomto životě mu však vytváří předpoklad spásy a návratu do světa božího. Bez něho nemůže po odložení současného těla očekávat jiný zrod než opět v nebožském světě.
Spása člověka se neděje nějakým rozhodnutím Boha jako totalitního vládce, ale je dána svobodným rozhodnutím člověka vrátit se zpět k Bohu a plnit jeho božskou vůli.
Právě toto vše nás učí Ježíš svým podobenstvím o marnotratném synovi. I my jako Ježíšův marnotratný syn se musíme nejprve sami svobodně rozhodnout pro návrat do světa božího, který jest jeho královstvím, kde plně vládne on.