Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bytí podmíněné a nepodmíněné

1. 4. 2015

Jiří Vacek

Vědomí existuje, protože si svou existenci uvědomuje samo sebou, vědomím, kterým je. V jeho případě je vědomí jeho bytím. To je absolutní bytí, které je ve své existenci ničím nepodmíněné: vědomí si svou existenci uvědomuje samo sebou.

Výrok „Já jsem“ je vyjádřením této absolutní pravdy: Já, vědomí, si uvědomuji, že existuji. Vědomí Já jsem je sebe si vědomým, ničím nepodmíněným bytím. V tomto případě platí, že vědomí je i bytí. Existence vědomí je totožná s jeho vědomím. To nemá jiné bytí než samo sebe – vědomí.

Vše projevené, stvořené, co má tvar a velikost je bytím podmíněným. Ke své existenci potřebuje vědomí, které je pozoruje a tím si je i uvědomuje. Předměty, což platí o všem stvořeném, nemají vědomí a proto ani nepodmíněnou existenci. Jejich bytí je nevědomé si sebe a proto jejich existence či neexistence je podmíněna vědomím, které je od nich rozlišené a uvědomuje si, že jsou.

V tomto smyslu máme dva druhy bytí:

1) Sebe si vědomou existenci, sebe si uvědomující bytí, které je absolutní a nezávislé. Vědomí je jeho bytím. Zde bytí a vědomí jsou jedno a totéž.

2) Sebe si nevědomé bytí, které k rozpoznání své existence potřebuje vědomí, které není s ní totožné a které si ji uvědomuje nebo také nikoliv. Taková existence je podmíněná, protože je závislá na vědomí, které si ji uvědomuje.

Z tohoto pohledu můžeme říci, že existují dvě základní skupiny bytí:

1) Já – vědomí.

2) Ne-já, nevědomé předměty.

Ne-já, což je veškeré stvoření, existuje v Já, je jím i pronikáno, ale je sebe si nevědomé. Není vědomím. Živé bytosti jsou z tohoto pohledu oživovány vědomím, které se v nich uvědomuje a dává jim život.

Jak říká Ježíš: „Já jsem život“.

Nepodmíněné bytí, což je vědomí, existuje stále. Podmíněné, předmětné bytí existuje pouze tehdy, je-li uvědomováno. Podmíněné bytí je nestálé. Má svůj začátek i konec. Nepodmíněné bytí je stálé. Jedině ono dává proto život věčný.

Pokud mluvíme o existenci něčeho, měli bychom si vždy být vědomi těchto dvou základních a zásadních druzích existence a nesměšovat je ani nezaměňovat jednu za druhou.

Vědomí Já jsem je skutečností a existencí nepodmíněnou. Je prvotní a vše stvořené je druhotné. Skutečnost a existence ne-já, kterou tvoří všechny stvořené světy i těla bytostí, které je obývají, je skutečností a existencí druhotnou, pomíjivou a podmíněnou.

Svět, veškeré stvoření není proto objektivní na ničem nezávislou realitou, ale skutečností, která ke své existenci vyžaduje jako základní podmínku vědomí, které si ji uvědomuje. Je proto realitou podmíněnou přítomností ji pozorujícího vědomí.

Rozdíl mezi Skutečností absolutní, kterou je nestvořené a neprojevené vědomí Já jsem a skutečností podmíněnou, předmětnou je dán vztahem příčiny a následku, vztahem vědomí k tomu, co si uvědomuje. Vědomí je prvotní, stvoření – svět, předměty jsou druhotné.

Vědomí může existovat samo o sobě jako jedno bez druhého, stvoření, předměty nikdy.

Přisuzovat stejnou existenci, bytí světu jako vědomí, je základní omyl a nevědomost. Ve svých následcích vede k pohlcení v nevědomosti o naší podstatě a o naší pravé existenci. Pak nám vládne svět a ego. Bytí vědomí a bytí stvoření jsou dvě velmi rozdílné skupiny bytí. Nerozlišovat je a považovat je za rovnocenné, je zásadní omyl a nevědomost.

Ač Já i ne-já, vědomí a stvoření, neprojev a projev tvoří jednotu jediné nejvyšší Skutečnosti, neplatí, že Já – vědomí je vše. Právě nerozlišování vědomí od ne-já, od nevědomých předmětů, což je celé stvoření včetně bytostí, které je obývají, je příčinou veškerého utrpení a nesvobody. Proto musí být odstraněna trvalým rozlišováním toho, co je sebe si vědomé, od toho, co je nevědomé.

Nenechme se mýlit tím, že vědomí je všude a ve všem. Proto ještě neplatí, že předměty jsou si tohoto v sobě obsaženého vědomí vědomi. Dokud není mezi nimi vytvořen spoj s vědomím, střed individuálního vědomí, nemohou si vědomí v sobě obsažené uvědomovat. Neuvědomují si proto svou existenci.

Dokonce i tam, kde tento spoj nevědomého s vědomí existuje, jako je tomu u lidí, není nutně pro nevědomost činný nebo využíván, dokud se toho átmavičárou nedosáhne.