Chyby v praxi pozorovatele
Jiří Vacek
Pozorovatel není jen uvědomování si: „Jsem vědomí, které vše pozoruje“, ale i vědomí: „Nejsem nic, co mohu pozorovat“. Na to poslední, „nejsem nic, co mohu pozorovat – nejsem světem, tělem, city a myšlenkami“, se často zapomíná, ač právě rozlišení vědomí od nevědomého, našeho pravého Já od nepravého Já, od ne-já, rozpouští ego a je proto svrchovaně důležité.
I když se uvědomujeme jako pozorující vědomí, můžeme se ztotožňovat s tělem a se svými city a myšlenkami, neboli udržujeme ego.
Tuto totožnost s tělem a s myslí je proto nutné trvale rozpouštět. To platí i o další části ega, jíž je nevědomost, že jsme v těle, že jsme omezení na tělo. Pravda je přesně opačná: nejsme tělem ani nejsme na ně omezeni, ale tělo se nachází ve vědomí, které je naším pravým Já. Proto je nutné dosáhnout takového rozšíření vědomí pozorovatele, které překročí hranice těla a tělo se octne ve vědomí jako pozorovaný předmět.
Správné pozorování zahrnuje
1) Jasné uvědomování pozorovaných předmětů a probíhajících činností světa zevního i snového, těla, mysli i prázdna, klidu mysli a nepřítomnosti čehokoliv projeveného.
2) Jasné uvědomování samotného pozorování. Pozoruji a jsem si vědom, že pozoruji.
3) Uvědomování se v pozorujícím vědomí. Pozoruji a jsem si vědom, že jsem pozorujícím vědomím a nejsem ničím, co pozoruji.
Shrňme:
Bděle, vědomě pozoruji a jsem si vědom, že pozoruji a že jsem to já, pozorující, sebe si vědomé vědomí, které vše pozoruje, ale není ničím, co pozoruje, ale vědomí, které si je vědomo věcí pozorovaných, pozorování i sebe jako pozorovatele.
Můj život je životem v pozorovateli a pozorováním. Jedno jediné vědomí si uvědomuje celý projev i samo sebe.