Co se soustřeďuje, je vždy důležitější než to, nač se soustřeďuje
Jiří Vacek
To, co se soustřeďuje, medituje, kontempluje, je vědomí Já jsem, Bůh v nás a proto není nic důležitější než ono.
Proto je rozhodující vědět, že podstatou každé meditace, soustředění je působení oživující a posilující moci vědomí. Nač se soustřeďujeme, tomu svou pozorností moc vědomí přivádíme a proto i posilujeme.
Nezapomínejme nikdy, že platí i opak: čemu pozornost nevěnujeme, tomu nepřivádíme moc vědomí, a proto to slábne, až dokonce pro nás přestává existovat.
Tento zákon platí pro nás i ve vztahu k Bohu. Pokud mu nevěnujeme pozornost jako našemu vědomí Já jsem, jeho uvědomování v nás slábne a často vede až k úplné nevíře v jeho samotnou existenci.
Výhradní pozornost věnovaná zevnímu světu vyvolává naopak nesprávné přesvědčení o jeho existenci nezávislé na vědomí.
Proto vždy a na prvém místě má v nás převažovat stav, ve kterém větší část naší pozornosti trvale spočívá v ryzím vědomí Já jsem. V něm máme být neochvějně stále zakotveni jako v božském základu naší bytosti, který je naším vědomým božským životem.
V tomto smyslu vše předmětné, nač se soustřeďujeme, je druhotné, což platí i o naší představě Boha. Bůh je v nás přítomen jako vědomí Já jsem a pokud se místo na toto vědomí soustřeďujeme na naši představu Boha, je to nesprávné a dokonce škodlivé.
Právě našim soustředěním na naše nesprávné představy Boha je posilujeme a ty nám pak brání v jeho poznání takového, jaký opravdu je.
Nač se vědomí soustřeďuje je proto ve světle zákona moci pozornosti vědomí druhotné. Výsledky soustředění jsou vždy dány velikostí vynaložené pozornosti a jejím trváním. Jsou však také zeslabovány, pokud tuto pozornost předmětu soustředění nevěnujeme. Tím je oslabujeme.
Odtud pramení požadavek trvalého soustředění na Boha a také nutnost vědomého řízení pozornosti našeho vědomí. Její zaměření určuje, čemu věnujeme jeho – naši sílu: zda silám dostředivým či odstředivým a tak určujeme svůj osud zevní i duchovní.
Výběr předmětu soustředění rozhoduje o tom, v čem a jak se moc vědomí projeví. Výsledek je vždy dán soustředěnou mocí vědomí a nikoliv předmětem soustředění, což platí například i pro meditaci na čakry. Ty jsou pouze nástrojem, prostředníkem působení vědomí, polem, oblastí, ve které moc vědomí působí. Samy o sobě moc nemají. Sílu pro své působení získávají ze soustředění vědomí na ně.
Moc vědomí svým soustředěním tak může posilovat a také skutečně posiluje naše zlé a odstředivé sklony. Kdo se například vyžívá v nenávisti, pýše, závisti, ve hněvu a podobně, tak se na ně nevědomě soustřeďuje. Tím je posiluje úměrně tomu, jak se těmto pro duchovní život smrtelným prohřeškům poddává a jak dlouho je chová.
I átmavičára jako soustředění na naše vědomí se – její výsledky – řídí zákonem moci vědomí. Čím usilovněji se v ní soustřeďujeme na jeho nalezení a později na jeho uvědomování a čím déle tak činíme, tím je naše prožívání se ve vědomí silnější.
Výsledky átmavičáry naopak stejná oživující a posilující moc vědomí ruší, pokud se ztotožňujeme s naším tělem a s myslí neboli egem. Ztotožnění s nimi je nejvyšším stupněm soustředění vědomí. V něm se vědomí stává tím, co si uvědomuje.
Proto je stejně důležité:
1) Provádění átmavičáry, která naše pravé Já, vědomí objevuje a posiluje.
2) Odnímání pozornosti vědomí egu a rozpouštění vazeb k nebožskému světu.
Moc pozornosti vědomí opravdu ovládá vše, celý náš osud i život. Kdo ji vědomě řídí, řídí a přímo vytváří i svůj osud.
Při posuzování výsledků této praxe je vždy nutné zvážit i:
1) Naši karmu, která není ničím jiným než směsí dostředivých a odstředivých sil, které jsme vytvořili.
2) Stav duchovní čistoty naší mysli.
Působení těchto dvou sil často vysvětluje, proč přes naše velké meditační úsilí se jeho výsledky – někdy jen zdánlivě, zdají být malé.