Duchovní bída
Jiří Vacek
Za svou téměř 70 let trvající duchovní praxi jsem se setkal s ledasčím. Proto s mírnou nadsázkou často říkám: „Od duchoborců je možné očekávat i to nejhorší“. Ve skrytu duše doufám, že skutečnost je lepší.
Bohužel, často nejen není, ale někdy je daleko horší. Co vše duchoborci, byť již odpadlí, dokáží, je neuvěřitelné. Vždy mě překvapují znovu a znovu, jak jejich duchovnost, pokud se dá o ní vůbec mluvit, je a byla povrchní a vůbec se nedotkla jejich charakteru. Pak je zákonité, že musí nakonec odpadnout. Jedině dobrý charakter je určitou zárukou pokroku na stezce.
Právě v této době mě takto překvapila jedna bývalá hledající. Roky jsem jí ochotně poskytoval duchovní sílu a svůj čas. Měla dokonce tu obrovskou výsadu, že chodila každý týden meditovat k nám do bytu.
Pak najednou ukázala svou povrchnost. Vše, co dostala jako duchovní dar, tím pohrdla a dala přednost lókavičáře. Samozřejmě jsem ji odmítl dále přijímat u nás doma. Lít sílu ducha do nejen děravých věder, ale do těch, která dokonce nemají ani dno, nemá smysl. Škoda námahy. Velmi se divila, proč, a byla uražená. Chodit na naše veřejné meditace a semináře mohla dál, ale touto možností pohrdla.
Nyní se po několika letech na nás obrátila s neuvěřitelnou žádostí. Chce, abychom z našeho webu stáhli její dopisy, které mně psala. Nejedná se pouze o dopisy, ale o celé články s příslušnými radami, kterými jsem odpovídal pro poučení všech. Pro její světské zájmy bychom měli bourat část našeho webu.
Nejen jsem se od ní nedočkal jediného slova díků za sílu a čas, který jsem jí věnoval, ale ještě tato nehorázná žádost. To je vrchol.
Jsem zvědav, jak ona si představuje, že mně vrátí pomoc, kterou jsem jí na úkor svého zdraví a sil po celé roky věnoval.
Nikoho se neprosím, aby mně psal. Když už mně píše bez mého vědomí a svolení a dožaduje se tak mého času a pozornosti, musí počítat s tím, že jeho dopis, pokud není opravdu důvěrný, zveřejním, a to pro poučení druhých hledajících. Často neuvedu ani plné jméno. Kdo s tím nesouhlasí, rada je jednoduchá: ať mně nepíše.
Její případ není zdaleka jediný. Takových podobných jako ona je mnoho. Tak často dopadají ti, kteří obětavě a na úkor vlastního života, pokládají své životy za druhé.
A opět: ani v tomto případě o tom nepíši kvůli sobě, ale pro poučení druhých. Jak mohou dopadnout, když přestanou rozlišovat a žít v souladu s duchovními pravidly.
Opravdu nevědí, že plně platí: „Kdo mne zapře před lidmi, toho zapřu před Bohem?“ Je ztráta stezky na dlouhou dobu, většinou na více vtělení, maličkostí?
Nesobecká a nezištná činnost, karma jóga, je výborným prostředkem tolik potřebné očisty pro všechny hledající. Pro ty, kteří takto pomáhají mistrům v jejich duchovní práci, to platí dvojnásob. Je jejich obrovským ziskem. Pokud při tom mohou pobývat společně s mistry a pravidelně s nimi meditovat, dostávají obrovskou milost. Tak velkou, že ji nemohou ani pochopit.
V našem okolí je více takových pravých karma jogínů, známe je a oceňujeme. Navíc v případech, kdy je pomoc přátel opravdu velká, tak se snažíme jim i finančně za ni přispět.
I například naše příchody do klubovny podstatně zvyšují její návštěvnost, a tím i umožňují udržet její nákladný provoz. Rozhodně však nepřemýšlíme „co za to“, tím méně něco vyžadujeme. Mnohde jinde platí přesný opak a je to dokonce správné. Představa, že na duchovní pomoc má každý „zadarmo“ nárok a že není povinen podle svých sil také sám něco vracet, je naprostým vrcholem sobeckosti ega.
V Indii je naprosto běžné, že žáci své mistry plně existenčně zabezpečují. Byl to i případ Gándhího. Jeho i celou rodinu a celý ášram platili plně jeho přátelé a ještě si této možnosti vážili a byli za ni vděční.
Zdůrazňuji, že veškerá tato pomoc, nebo lépe spolupráce, se děje na základě naprosté dobrovolnosti. Na druhé straně by každý měl dobře vědět, že nemůže pouze brát a nic nevracet. Míla Tomášová vždy zdůrazňovala: „A co ty mně dáš?“ Samozřejmě nemyslela jen na hmotné věci, i když bez peněz se naše činnost v tomto světě neobejde.
Pravda je, že kdo pomáhá nám, pomáhá na prvém místě sobě a pak druhým. My takovou pomoc pro sebe nepotřebujeme. Když nebude, prostě omezíme své působení. My na něm závislí nejsme. Hledající ano. Nebudou mít ani s kým meditovat, ani kde meditovat.
Nejsem si jist, zda všichni svou pomoc mistrům chápou správně: nejen s ní nic neztrácejí, ale nesrovnatelně víc získávají, než dávají. Přesvědčení, že mistrovi nic nedluží, je jen obrovskou a nedobrou nevědomostí. Skrývá v sobě neúctu i vlastní pýchu, jinými slovy: působení ega.
Pokud za svou pomoc mistrovi něco dostávají, pak v určité míře ztrácí svou podstatnou podmínku: nezištnost.
Je skutečně neuvěřitelné, že takové samozřejmosti je nezbytné neustále dokola opakovat, aby se jejich porušování hledající ve vlastním zájmu vyvarovali.
Nikdo nemůže očekávat, že duchovní zákonitost bude mít s těmi, kteří ji nedodržují a myslí si, že si mohou cokoliv a bez vážných následků dovolit, trpělivost do nekonečna. Najednou se jim dveře stezky zavřou a víc se neotevřou na velmi dlouho.
Nevědomost neomlouvá. Vědět je povinnost. Na pomoc nemá nikdo nárok, a zejména ten, kdo si jí neváží a neoceňuje. Takoví se o ni připraví sami.
„Přílišná blízkost mistra budí neúctu“, znovu a znovu připomíná Swami Ramdas. Ať je každý před tímto jevem ve vlastním zájmu bedlivě na stráži. Jde o jeho, nikoliv o mistrův prospěch.
Zdá se, že obrovskou velkorysost, s jakou každému zájemci poskytujeme pomoc, a dokonce neomezený přístup do našeho soukromí a možnost s námi trvale meditovat, někteří nejen neoceňují, ale berou jako úplnou samozřejmost, na kterou dokonce mají nárok.
To je obrovský omyl a všichni, kteří této nepochopitelné nevědomosti propadají a takto smýšlí, se jen o tuto možnost dříve nebo později připraví.
Kdo neumí pomoc ocenit, ten jí není hoden, a proto je mu nakonec vzata. Takových případů není málo. Proto by se z nich měl každý dobře poučit ve svém vlastním zájmu.
Nakonec: komu se něco nelíbí, ať nás klidně opustí. Nemáme jediný důvod, proč bychom měli snášet nelibost jeho ega. Ať si je ponechá.
Když již jsme u žákovských nedostatků, pořád platí zákon, který vyjádřil Rámakrišna takto: „Je-li tvůj mistr napaden, tak jej braň, nebo od něho s hanbou odejdi“.
I my jsme často napadáni a někteří hledající, kteří rádi a ochotně berou naši pomoc, se nejednou tváří: „To není naše záležitost. Je to věc mistra a oné osoby, lidí. Mě se to netýká“.
Týká a sice velmi. Tento svět je místem trvalého střetu sil zla a dobra a oč se bojuje, je duše – mysl každého z nás, pro co se každý sám za sebe rozhodne. Nevědět tuto pravdu a chovat se, jako by neexistovala, je obrovská nevědomost a nezodpovědnost vůči sobě a svému osudu.
Mistr je Bůh, vědomí Já jsem, a osoba, která toto vědomí dosáhla doslova „chodí s Bohem“. Kde není mistrova osoba, není – ve smyslu nepůsobí – ani Bůh, protože ten v našem světě může působit pouze skrze osobu, která jej, jeho život v sobě uskutečnila.
Útok na mistra je proto vždy – jedno zda vědomý nebo nevědomý – útokem na působení Boha v naší úrovni a na všechny, kterým pomáhá. Je veden na osobu mistra, protože je-li mistr zasažen, jsou zasaženi všichni, které na stezce podporuje a boží působení ve světě vůbec.
Útok na mistra je proto doslova útokem na jeho každého žáka, a pokud jej správně nebrání, nebrání ani Boha, ani nauku a škodí nesmírně sám sobě.
Mistr je Bůh, a proto vztah k mistrovské osobě je vždy přesným obrazem našeho vztahu k Bohu. Když jej nebráníme, z jakýchkoliv důvodů, tak se vždy stavíme na stranu zla a proti Bohu. Kdo v takových případech mlčí, souhlasí se zlem a stává se jeho spojencem. To je neklamné znamení, že se nachází v moci sil Bohu nepřátelských. Nic jiného neplatí.
Základním projevem moci těchto sil nad námi je ušlechtilý, povznešený pocit: „Jsem nad to povznesen, mě se to netýká“. Ve skutečnosti již tato pýcha, povýšenost, nás unáší pryč od Boha.
Jestliže platí: „Kdo nedělá átmavičáru, dělá lókavičáru“, stejně platí: „Kdo není pro Boha, je na straně zla“. Přátelství s tím, kdo útočí na mistra, je přátelství se zlem.
Na druhé straně i obrana mistra má být vedena věcně, slušně a bez výbuchů zlých citů.
Upadat do opačného extrému a považovat každé odlišné vyjádření nauky za útok na mistra, na který je nezbytné bouřlivě odpovídat, by bylo stejně nesprávné. Požadavek rozlišování a slušnosti platí pro všechny případy.