Jdi na obsah Jdi na menu
 


Duchovní postřehy

3. 10. 2006

Jiří Vacek

Ne my vládneme zlu, ale zlo vládne nám. Zatemňuje nám rozum tak, že přestáváme správně rozlišovat. Pod jeho vlivem vidíme vše obráceně: dobro a Boha jako zlo, a zlo a existenci nezávislou na Bohu jako dobro. Tam, kde nám zlo slibuje náš prospěch, vede nás do záhuby tělesné, duševní i duchovní.

Podstatou osobnosti je vědomí pozorovatele. Kde není pozorovatel, není ani nic pozorovaného neboli projev, ale ani osobnost, tak jako ve spánku beze snů.

Pro rozumný život v projevu a dokonce pro jeho samotnou existenci je osobnost pozorovatele nezbytná. Rozpuštění osobnosti, což je totéž co individuelní pozorovatel, je i rozpuštěním jejího světa.

Před stvořením světa existoval pouze Bůh. Nebylo nic jiného než on. On byl jediný, existovala jen jeho jednota. Proto svět mohl vzniknout pouze z něho a je proto i podstatně jím.

I Janovo evangelium říká totéž: Slovo se stalo tělem. Boží myšlenka stvoření se stala tvary tohoto světa.

 Bůh v nás, vědomí Já jsem, poznává sám sebe.

Ježíš říká: „Já jsem, vědomí Já jsem, je cesta,“ rozuměj k Bohu. Ramana Maháriši říká: „Átmavičára je cesta od začátku až do konce.“ Oba mluví o tomtéž: o cestě k Bohu a o vědomí Já jsem. Átmavičára není nic jiného než obracení pozornosti vědomí Já jsem na sama sebe neboli na Boha v nás, na jeho „obraz“, který do nás vložil.

Když se modlíme k Bohu, aby byla naše modlitba účinná, musíme jej skutečně oslovit, modlit se k němu. Jinými slovy musíme se na něho soustředit, uvědomit si jeho existenci a přítomnost a v ní nebo v něm se modlit. Modlíme se s láskou k němu a v důvěře, jak nám Ježíš radí, že jsme již vyslyšeni.

Modlíme se tak dlouho, dokud se tak nestane. Jedna krátká modlitba zvláště za velké přání nestačí.

Existuje výrok: „Kdo zachrání jeden život, zachrání celý svět.“ To je pravda, ale jen tehdy, je-li tím zachráněným životem ten náš vlastní.

Maháriši říká totéž, ale jasněji. Těm, kteří se k němu obraceli o radu jak zachránit svět, říkal: „Spaste nejdříve sami sebe a pak se podívejte, zda ještě existuje něco nebo někdo, kdo potřebuje spasit.“

Svá tvrzení dokládal příměrem spáče, který ve snu, ve snovém světě hrozně trpí. Když se z něho probudí, rázem zmizí utrpení i ten, kdo trpěl a s ním i jeho svět, který utrpení působil.

Řešit utrpení snového světa jeho zachraňováním je neúčinné. Zásadní a jedině správné řešení je probudit se do Skutečnosti.

Kdo má přání, neustále vytváří novou karmu a nemůže proto dosáhnout vysvobození. Bodhisatvové se rodí znovu pro svá přání, aby druzí realizovali a ne proto, že se chtějí znovu rodit. Jsou obětí vlastní tvořivé síly.

Úměrně pročištění a prohloubení vědomí stoupá i pochopení duchovních pravd. Pouhé studium bez navazující praxe nestačí. Tak jak čtené provádíme, tak je i stále lépe a hlouběji chápeme. Studium je prvotní, ale bez usilovné praxe naučené zůstává jen v nejlepším případě věcí rozumu a nikoliv v přímé zkušenosti. Pouze ta přináší plné a opravdové pochopení. Bez ní není možné.

Bůh, božské Já, je přítomen v každém člověku a také vždy z něho působí, i když z nevědomého člověka nevědomě. Pokud někdo dosáhne jeho poznání, vytvoří si spoj s Bohem, který je i průchodem jeho moci. Z takového člověka pak moc Boží působí i bez jeho vědomí, ale v souladu s jeho poznáním. Ukazuje například jeho okolí, že u něho mohou nalézt pomoc na stezce.

Musíme nejprve rozlišit Já od ne-já, abychom se mohli sjednotit s Já a v jeho beztvaré neomezenosti si uvědomit jednotu všeho v něm.

Duchovní pravidla jsou na prvém místě určena k tomu, abychom se jimi řídili my sami a nikoliv k tomu, abychom podle nich posuzovali druhé.

Často nejvíc argumentují naukou proti druhým ti, kteří ji sami nedodržují.

Pokud nejsme opravdu pokorní, pak i duchovní pokrok v meditaci se stává příčinou duchovní zkázy, protože plodí duchovní pýchu, která se projevuje přesvědčením o naší výjimečnosti, dokonalosti a neomylnosti.

Bůh je zde a právě teď a na tomto místě a právě v tuto dobu.

Bohu se myslí nejvíc přiblížíme, když si jej uvědomíme jako pouhé NIC,  naprostou a neohraničenou beztvarovost, která je plná života, vědomí sebe a síly, které neustále vše pronikají i zahrnují v sobě.