Hloupí dobráci?
Jiří Vacek
Jestliže se někdo nechá oklamat a svést zlem, jedině správné vysvětlení tohoto selhání je, že se tak stalo působením jeho vlastních vnitřních sklonů ke zlu.
Opravdu dobrý člověk je vždy i moudrý, protože podstatnou složkou moudrosti je přitakání dobru, dobrota.
Dobrota, která není moudrá, není proto ani pravá, ale pouze nevědomá a je ovládána nevědomostí a zlem, sklony ke zlu, které takoví lidé v sobě chovají. Zlo se v nich neprojevuje přímo, protože je v sobě potlačují. Co je potlačené nemizí, ale působí dál, ale skrytě, a proto o to nebezpečněji.
K tomu, abychom byli skutečně dobří, nestačí pouhé rozhodnutí pro dobro, ale je nutné rozpustit veškeré zlo v nás přítomné a zejména to skryté, podvědomé. Dokud tak neučiníme a dokonale se od zla neočistíme, působí v nás svou mocí dál.
Pravá dobrota je proto moudrá. Moudrý člověk není hlupák, který se nechá pod pláštíkem dobra zneužívat ani obelhávat.
Skutečně dobrý člověk rozlišuje, komu pomůže, kdy a jak. Rozhodně se neřídí slepým soucitem pod vlivem nesprávného přesvědčení: kdokoliv trpí, trpí nespravedlivě a je naší povinností pomáhat nebo nést jeho utrpení s ním či dokonce za něho.
O své pomoci rozhoduje s využitím duchovní moudrosti. Nenechá se citově vydírat, ale uvědomuje si, že každý má přesně to, co si sám z minulosti svými činy a myšlením připravil.
Nepodporuje proto nezodpovědnost za vlastní osud druhých a nepřebírá za ně jejich zodpovědnost.
Pokud někdy trpíme za svou pomoc druhým, je to proto, že pomáháme nesprávně a zasahujeme nemoudře a v rozporu s karmickou spravedlností.