Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak se vyhnout zlu pokušení

17. 12. 2014

Jiří Vacek

Evangelia, Ježíš, ale i další zdroje pojednávají o případech útoků na duchovní učitele.

Ježíš čelí řvaní zfanatizovaného davu, který si vyžaduje jeho smrt: „Ukřižuj!“ Tentýž dav jej jen týden před tím vítal s ovacemi jako svého krále. Ze své lásky se za něj modlí: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí“. Ví, že jednají ze své nevědomosti pod vlivem zla, kterému dovolili, aby se jich zmocnilo.

To však není jediné vyjádření k těmto případům. Platí i: „Kdo mne zapře před lidmi, toho zapřu před Bohem“. Chce tím říci, že ten, kdo se pod vlivem zla obrátí proti mistrovi, ztrácí jeho pomoc a tím i stezku k Bohu. Usuzovat z modlitby za ty, kteří provedli zlo, že nenesou za svůj pád vinu, by bylo nesprávné. Zodpovědnosti za své činy nikdo neunikne: nevědět není nevinností, ale proviněním, které nese vždy nedobré následky.

Na tuto situaci se vztahuje i výrok: „Pokušení musí přijít, ale běda tomu, skrze něhož přichází“. Pokušení samozřejmě nenařizuje Bůh. Jelikož však žijeme v nebožském světě, každý se s ním zákonitě setká. Ty, skrze které přichází, však postihne trest.

Nejvíc Ježíš odsuzuje ty, kteří „pohoršují maličké“ neboli je odvracejí od spásné nauky a od těch, kteří ji učí. Říká, že by pro ně bylo lépe, kdyby je hned utopili. Pravděpodobně i proto, aby maličkým, což jsou duchovní začátečníci, nemohli škodit.

Rovněž Rámakrišna se o útocích na mistra vyjadřuje jasně: „Je-li tvůj mistr napaden, tak jej braň nebo od něho s hanbou odejdi“.

Neumět myslet, nedodržovat základy správného myšlení, je velmi nešťastné a má zlé následky.

Takovou jednou základní zásadou myšlení je, že při posuzování sporu je nezbytné slyšet obě strany. Navíc nemáme ani soudit, abychom nebyli sami odsouzeni. I tak, když volím podle toho, co se mně líbí, volím svou zálibu, ale nikoliv nutně pravdu.

Také vždy nejvíc platí holá, ověřitelná fakta a nikoliv slova. Pokud někdo se o druhých vyjadřuje jen obecně – je zlý, mýlí se, nemluví pravdu a neuvede jediný jasný konkrétní případ, pak to velmi pravděpodobně znamená, že tento důvod nemá. Vždy je na místě se ptát: „V čí prospěch?“

Také je nezbytné hlídat, zda se nejedná o rozpor toho, co kdo říká, ale opravdu dělá. Věřit slovům a nikoliv činům je velmi škodlivé.

Většina nechce pravdu, jaká je, ale tu svou, co se jim líbí. Pravda však zdaleka není to, co si myslíme nebo to, co máme rádi, jen proto, že si to myslíme a máme rádi.

Kdo nedbá těchto zásad a některých dalších a uvěří zlu, tomu se zlo odvděčí tím co jedině má: samo sebou, zlem.