Je Já jsem stále uskutečněno?
Jiří Vacek
Ramana Maháriši a nejen on nás opakovaně učí, že vědomí Já jsem je stále uskutečněno, je stále přítomné a jsme to my sami. To je pravda. Pravda také je, že si Já jsem neuvědomujeme, protože mu nevěnujeme pozornost, což je základní příčina, proč je vědomě nežijeme. Nevědomě je žijeme vždy: „Já jsem, vědomí Já jsem, je život“.
To, čím si uvědomujeme, že existujeme a že jsme to my, kteří vědomě existujeme, je vědomí Já jsem, my sami. Není proto třeba vědomí Já jsem hledat nebo dokonce je vytvářet, protože jsme jím my sami, stále a právě teď.
V tomto smyslu je pravdou, že není oč usilovat. Jelikož si vědomí Já jsem neuvědomujeme, musíme ze všech sil usilovat o jeho uvědomění. Bez tohoto úsilí, které spočívá v obrácení pozornosti na ryzí vědomí Já jsem, si je neuvědomíme, protože to je nemožné. Základní a nevynechatelnou podmínkou uvědomění si čehokoliv, je obrácení pozornosti vědomí na to, co si chceme uvědomovat. To, co si neuvědomujeme, pro nás znamená totéž, jako by neexistovalo. Nevědomá totožnost s vědomím Já jsem platí a působí stejně, jako bychom jím nebyli.
K uvědomění vědomí Já jsem máme vždy vše potřebné. Jsme jím stále a právě teď a v tuto chvíli. Vše, co je nezbytné, je na ně obrátit pozornost. Jakmile tak učiníme, okamžitě si Já jsem uvědomíme a víc: staneme se jím vědomě.
V praxi uvědomění Sebe není tak snadné, jak by se mohlo pod vlivem uvedených pravd zdát. Obrátit pozornost vědomí na samo vědomí nám brání odstředivé síly, které naši pozornost obracejí do světa. Největší překážkou pak je samo ego. V tomto stavu se my, vědomí Já jsem, ztotožňujeme s tělem a s myslí, kterými nejsme, což přímo brání v uvědomění toho, co jsme.
Proto, abychom mohli obrátit pozornost na samotné vědomí, musíme zmenšit až úplně rozpustit:
1) Všechny odstředivé síly mysli
2) Ego
Rozpouštění odstředivých sil je očista a řízení mysli, jak jsou popsány jinde.
Prvým stupněm rozpouštění ega je dosažení přímé zkušenosti, rozdílu tělo a mysl – vědomí. Dosahuje se usazením ve vědomí pozorovatele těla a uvědoměním: Já, vědomí pozoruji a uvědomuji si tělo, ale nejsem tělem, které pozoruji a uvědomuji si. Jsem vědomí, které si tělo uvědomuje a pozoruje. Obdobně postupujeme se všemi výtvory mysli.
Tím je dosaženo rozlišení pozorujícího vědomí od těla a výtvorů mysli. Tak je vědomí osvobozeno z pohlcení tělem a myslí a osamostatněno. To umožňuje obrátit na ně pozornost a uvědomit si je takové, jaké je: sebe si vědomé bytí.
Tvrzení: „Není oč usilovat, ty jsi TO“, se často sdělují hledajícím samostatně. Jsou pravdivá, ale zapomínáme, že nejsou pravdou celou.
Je pravda, že jsme vědomí Já jsem, ale většina hledajících si je neuvědomuje, což je v praxi, v našem životě, jako bychom Já neměli, protože si je neuvědomujeme a v důsledku toho je ani nežijeme. Proto musíme ze všech sil usilovat o jeho uvědomění. To se děje obrácením pozornosti vědomí na ně samotné.
Abychom tak učinili, v tom nám brání dvě velké překážky:
1) Odstředivé síly naší mysli
2) Ztotožnění s tělem a s myslí neboli ego
Pokud tyto překážky podstatně nezeslabíme nebo v průběhu stezky úplně nerozpustíme, nepodaří se nám pozornost vědomí přivrátit na samo vědomí a tak si je uvědomit a žít jako ono.
Bez tohoto vysvětlení tvrzení: „Není oč usilovat, ty jsi TO“, je pouze přesvědčení mysli, které naprosto nenahrazuje skutečné uvědomění Já. Často se těchto pravd chopí neočištěná mysl hledajícího a vztáhne je na sebe neboli na své ego. Usoudí, že je „TO“ a že proto nemusí o nic usilovat. To je past ega na nás, aby si udrželo svou moc nad námi. Dokud ji neprohlédneme a nezačneme správně usilovat, jsme pro stezku poznání Sebe ztraceni.
Právě proto z výše uvedených důvodů nemám rád hlásání pravd typu: „Není oč usilovat“ a jim podobných. Ego se v nich zabetonuje a všechny rady odmítá – není přece oč usilovat. V případě ega je tato pravda lží a nevědomostí, která brání existenci ega před rozpuštěním.
Celá stezka je právě pravým opakem: úsilím o rozpuštění ega.