Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kam na stezce směřovat?

4. 6. 2022

Jiří Vacek

Pozorovatel pozoruje vše pozorovatelné neboli vše projevené a současně si uvědomuje své pravé Já, vědomí Já jsem.

Stojí proto na rozhraní projevu a neprojevu. Uvědomuje si současně stvořené i nestvořené a v tom je podoben Bohu. Ten je také sám sebou, ale současně také pozoruje své stvoření.

Proto je stav pozorovatele vyšší než úplné ponoření do vědomí se ztrátou vědomí projevu, pokud se neomezuje na nějaký tvar v čase a prostoru.

V jednom z minulých vtělení jsem zemřel v kévala nirvikalpa samádhi, v transu v Já se ztrátou vědomí světa a domníval se, že dosáhnu vysvobození. Zřejmě jsem se ve své minulé praxi zaměřil výhradně na spočívání v Já se ztrátou vědomí světa.

Ze svého omylu jsem byl vyveden velmi krutě: novým vtělením do zrodu plného utrpení tělesného i duševního. Tak mě šakti názorně poučila, že projev není iluze, ale obrovská, skutečná moc, ve které se nevysvobodíme tím, že se budeme chovat, jako by neexistovala.

Snad proto mne často přepadal na stezce pocit, že samotné ryzí vědomí Já jsem je nějak neúplné a dokonce bezbranné proti moci světa a těla. Tato nespokojenost mne proto na stezce hnala dál k řešení, které by mě uspokojilo neboli směrem k šakti, tvořivé moci vědomí.

Byla to cesta značně osamělá, protože poučení o ní jsou velmi vzácná, nesystematická a vlastně ani nevím, zda existují.

Jedno je zřejmé. Řešení není v útěku do neprojevu, ale v zahrnutí obou – projevu i neprojevu – do našeho úsilí. Proto mně byl vždy blízký kašmírský šivaismus a extrémní advaita se svým tvrzením o neexistenci projevu atd. mě neuspokojovala ani filosoficky, ale co bylo mnohem horší, ani prakticky.

Co bylo zlé: ani spočívání v Já neosvobozovalo z nesvobody těla a mysli. Trvalo dost dlouho, než jsem se vymanil z moci přesvědčení, které někteří advaitisté hlásají, že stezka vede k úplnému rozpuštění projevu. Pro mou praxi se tento názor ukázal být velmi zavádějící, protože jsem se snažil uskutečnit tuto představu pravdě a skutečnosti neodpovídající.

Myslím si o ní, že není výsledkem duchovní praxe, ale pouze rozumového uvažování, které vychází z nesprávných předpokladů. Šíře o tom píši jinde.

To, o čem se vyjadřuji, je výsledkem dlouhé praxe, výsledků dosahovaných postupem, který vylučoval mylná přesvědčení jedno po druhém.

Proto i v józe platí, že jediné potvrzení správnosti názorů je jejich uskutečnitelnost v praxi nebo jejich selhání tváří tvář projevu.

Jestliže například Ramana Maháriši se – z jakýchkoliv důvodů – vyjadřoval v duchu učení advaity o projevu, ve svém životě plně existenci projevu uznával včetně existence šakti. Poslední výslovně prohlásil.

On nebyl spáčem na voze, který táhnou zapřažení voli domů. On je naopak často cílevědomě řídil nebo si byl alespoň plně vědom, kudy jej vezou. Jasně například vyjadřoval souhlas i nesouhlas s tím, co se kolem něho dělo, včetně toho, co si přeje i nepřeje. Velmi poučné je v tomto směru zejména vyprávění Annamalai Swamiho v knize „Žít podle Bhagavana“.

Projev je nedílnou součástí jedné nedílné skutečnosti. Je skutečný, ale nikoliv absolutně. Není objektivní realitou, ale je podmíněn existencí právě toho pozorovatele, kterým jsem začal. Jeho moc nad námi, jakkoliv dočasná, je v daném prostoru, čase a podmínek reální a řídí se přesnou zákonitostí.

Pokud ji neznáme ani způsoby, jak jí čelit a jednat tak, aby nás neznesvobodňovala, jsme její bezbrannou obětí. Samo vědomí Já jsem, plně ponořené do nitra s naprostou ztrátou uvědomování světa nás před její mocí trvale nechrání. Dříve či později se musíme probudit do jeho uvědomování a čelit mu, což není vůbec snadné.

Jak takové procitnutí je kruté, jsem uvedl. Kdo je chce poznat důkladněji, ať si přečte mé paměti.

Znát projev, jeho podstatu i zákonitost, kterou se řídí, je proto pro vysvobození podstatné. Pouze na jejím základě je vysvobození možné. Jinak nemáme nejen naději, ale stále víc a víc se do moci projevu nevědomě zamotáváme, což je spolu s egem právě ona nevědomost, nesvoboda a utrpení, o které je neustále řeč.

Jsou naše, naším výtvorem a jen my je můžeme rozpustit, ale pouze cílevědomou prací na sobě. Nijak jinak.

Zveřejňuji své zkušenosti tohoto hledání a je na každém, jak s nimi naloží. Myslím si, že byly příliš těžce získané, aby jen tak zapadly. Pokud někomu pomohou, bude jen dobře.