Láska je i odpouštění
Jiří Vacek
Nehledaná inspirace z pátku 13.7.18 při ranní meditaci.
Pokud neodpustíme druhým bez výjimek vše, Bůh ani nám nemůže odpustit, protože ti, kterým neodpouštíme, jsou součástí jediného Boha, ke kterému patříme i my.
Kde není odpuštění, není ani nemůže být ani Bůh, protože je láska. Aby láska mohla nastoupit, musí nejprve přijít naprosté odpuštění.
Kde není plné odpuštění, vládne neláska, která nás uzavírá Bohu – lásce, protože láska neumí neodpouštět. Kde vládne neláska, nevládne Bůh. Chceme-li Boha, který je láska, musíme i my být jako on – stát se láskou. Chceme-li Boha – lásku, nestačí nechovat nelásku, ale musíme začít milovat a víc být sami láskou.
Bůh – láska přijímá jen ty, kteří sami milují. Bůh „Já jsem láska“, se uskutečňuje jen tam, kde vědomí Já jsem se celé stává láskou.
„Já jsem láska“, není jen prohlášením pravdy, ale přikázáním Boha lásky „Já jsem láska“, které máme následovat a uskutečňovat.
Rozumějme dobře: přikázání lásky platí na prvém místě pro vědomí Já jsem a nikoliv pro zlo a to, co je odpadlé od Boha. Ani je nesmíme nenávidět a neodpouštět, ale nikoliv nemoudře milovat. Božská láska Já jsem patří jen tomu, co je samo božské: vědomí Já jsem a nikoliv tomu, co je nebožské nebo dokonce zlé.
Proto máme být ve všem stvořeném na prvém místě zaměřeni na vědomí Já jsem a jeho božskou lásku, která poznává vše stále jen jako božské a nikoliv nebožské.
Uvedené pohledy se mně zdály být rozporuplné, dokud jsem si neuvědomil, že je nezbytné udržovat v projevu dva pohledy:
1) Vyšší pohled, který máme trvale udržovat, je pohled vědomí Já jsem, které si uvědomujeme ve všem stvořeném. V něm vědomí Já jsem vše proniká a současně vše v sobě obsahuje.
2) Nižší pohled, který bere v úvahu svět jako součást nejvyšší Skutečnosti, ale uvědomuje si svět tvarů, bytostí a jejich světy.
Prvý pohled je vyšší a absolutní. V něm je naše pozornost vedena k samotnému vědomí Já jsem, které si uvědomujeme ve všem projeveném.
Druhý pohled je veden k projevené Skutečnosti Já jsem ve světě.
Pokud jsme při vědomí světa, uplatňujeme oba pohledy společně a současně. Prvý vyšší pohled převládá silně při meditaci a v samádhi se ztrátou vědomí světa se stává pohledem jediným.
Nejvyšší pohled je veden výhradně z vědomí Já jsem a neuplatňuje se v něm existence světa ani jeho zákonitost.
Druhý pohled je veden ke světu v podobě, v jaké nám jej přinášejí naše smysly. V něm platí i hlediska moudrosti a rozumu.
Přikázání nepodmíněné lásky platí vždy ve vztahu k základu světa a jeho bytostí. Ve vztahu ke světu a jeho bytostem tento pohled neuplatňujeme, když by takové jednání bylo v rozporu s moudrostí a rozumem a vedlo by k poškození naší existence ve světě a našich oprávněných zájmů.
Pokud se zabýváme například některým člověkem, na prvém místě si uvědomujeme jeho božské vědomí Já jsem a věnujeme mu, co jeho jest: „Já jsem láska“.
To neznamená, že jsme slepí k člověku jako ke tvaru, který má své vlastnosti, dovednosti, vzdělání, charakter a podobně. I když jeho základ je božské vědomí Já jsem, přece z něho nepůsobí nebo jen v malé míře.
Mluvit proto o tom, že máme v každém hned vidět Boha je velmi nesprávné. I když takový člověk je ve své podstatě Bohem Já jsem, přece jej nemilujeme tak, že si od něho necháváme ubližovat ve jménu lásky.
Naše láska platí ve vztahu k Bohu v každé bytosti jako k vědomí Já jsem, nevztahuje se však k němu tak, že bychom se od něho nechali poškozovat.
Vnitřně milujeme jeho vědomí Já jsem, zevně jsme si však vědomi i jeho nedostatků. Není projevem lásky takovému člověku zevně a bezpodmínečně odpouštět a tak mu umožňovat chovat se nesprávně stále znovu a znovu.
Na druhé straně se musíme vyhýbat všem vnitřním projevům nelásky a neodpuštění.
Pro správné postoje ke světu a jeho bytostem nevystačíme s řadou přikázání, ale je nezbytné uplatňovat je správně a s moudrostí. To je ovšem dosažitelné pouze na vyšších stupních stezky a delší praxí v uplatňování správných názorů.
Proto je možné například zevně nemilovat druhé a neodpouštět. Nevidíme také zevně v každém Boha, když ten není v něm projeven.
Láska k bližním, odpouštění a vidění Boha se vztahuje na vědomí Já jsem a nikoliv na lidi odpadlé od Boha nebo dokonce zlé. Není naší povinností snášet újmy, které nám chystají zlí a neetičtí lidé, ale máme právo se proti nim bránit v souladu s duchovní zákonitostí. Samozřejmě to vše bez nenávisti, oplácení a bez odsuzování.
Tam, kde nevíme, jak se chovat, je lépe se plně spoléhat na vědomí Já jsem a nechat je volně působit. Samozřejmě, že uvědomování vědomí Já jsem v projevu vyžaduje, abychom nejprve jeho poznání dosáhli. Nemluvíme o představách mysli, ale o přímé, bezprostřední zkušenosti Já jsem.