Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Naše pravé Já, božská podstata naší bytosti, která nám dává vědomý život, je vědomí Já jsem. Toto vědomí není Bohem, ale je božské ve smyslu soupodstatnosti s absolutním vědomím Já jsem. Tuto pravdu vyjadřuje Ježíš, když říká: „Otec a Já jsem jedno jsme, ale Otec je větší než Já“. Řečeno jinak: Bůh a naše pravé Já jsou vědomím Já jsem, ale božské vědomí je větší. Není omezené na naši bytost, Otec – brahman také není jen vědomí, ale například tvořivá moc.

Jsme tímto Já stále, ale nevědomě a co je horší, ztotožňujeme toto ryzí, božské vědomí s ne-já – s tělem a myslí. Tím vytváříme nepravé já, ego, které je v bibli symbolizováno padlým Adamem neboli bytostí, která ztratila vědomé spojení s Bohem včetně vědomí vlastní, božské podstaty.

Vyproštění tohoto vědomí z pohlcení světem a ze ztotožnění s naším tělem a myslí, což je rozpuštění ega, je proto nejpřednějším a prvým úkolem a cílem stezky átmavičáry.

Nejsnazším postupem, který vede přímo k poznání vědomí Já jsem, kterým jsme, je pomocí soustředění na toto vědomí v jeho činnosti, ve které si uvědomuje svět, naše tělo a mysl.

To, co si samovolně a nepřetržitě v nás uvědomuje celý svět, naše tělo a naši mysl, je naše pravé Já ve stavu, kdy jeho pozornost plyne zevně ze samotného vědomí k uvědomovaným předmětům, což je celý svět, všechny jeho předměty i bytosti, naše tělo a mysl. Toto vědomí nazýváme empirickým pozorovatelem někdy i svědkem. Jsme jím my sami, je námi, ale ve stavu pádu si je neuvědomujeme.

Příčiny této nevědomosti jsou:

1) Nevěnujeme sobě, vědomí, kterým jsme, pozornost a proto si je neuvědomujeme. V tomto stavu nevědomosti o sobě přestává naše vnitřní božství pro nás existovat, protože se nejen neprojevuje, ale ani pro naše vnitřní překážky projevovat nemůže.

2) Připisujeme toto vědomí našemu tělu a mysli až do úplného ztotožnění s nimi a tím vytváříme klam nepravého já, ego, ve kterém žijeme a který nám skutečně vládne.

3) Nečistoty naší mysli toto naše vědomí doslova zahalují neproniknutelným závojem odstředivých sil a svým způsobem brání jeho rozpoznání.

Existence těchto překážek, což jsou skutečné, opravdu působící síly, určují i účinný postup na stezce átmavičáry: musíme je odstranit a to natrvalo, pokud si chceme uvědomit své božské Já, ono biblické: „Pravím vám, bohové jste. Tato pravda nemůže být zrušena“. Jsme stále „bozi“, ale nevědomě, a proto žijeme velmi nebožsky.

Děje se tak:

1) Obracením pozornosti na samo sebe si vědomé vědomí.

2) Rozlišením vědomí od nevědomého světa, těla a mysli neboli vytažením vědomí z pohlcení světem a rozpuštěním totožnosti vědomí s tělem a s výtvory mysli.

3) Očistou od všech odstředivých a zejména zlých sil, které znesvobodňují svou silou nás, vědomí a zabraňují jeho rozpoznání a uvědomění.

Z tohoto pohledu stezka átmavičáry a vůbec každá stezka, má-li vést přímo k Bohu, má trvale dvě podstatné složky:

1) Obracení pozornosti na Boha v nás, což je soustředění, meditace, kontemplace se zastavenou myslí. V átmavičáře soustřeďujeme pozornost našeho vědomí na ně samé.

2) Očistu od všeho, nejen zlého, ale i všeho, co směřuje pryč od Boha nebo se dokonce staví přímo proti němu.

Uvedený postup lze shrnout:

Stezka k Bohu je:

1) Trvalým vytvářením dostředivých sil, které nás přivádějí k Bohu

a současně

2) trvalým rozpouštěním sil odstředivých, které nás Bohu vzdalují.

Výsledkem, má-li být dosaženo cíle – Boha, musí být získání trvalé a výrazné převahy sil dostředivých nad odstředivými. Jinak není nejen dosažení cíle stezky možné, ale ani skutečný pokrok, přiblížení se Bohu. Náš pokrok je tím větší, čím větší převahu v nás mají síly dostředivé nad odstředivými.

My učíme ve shodě s Ramanou Mahárišim (viz pramen: F. H. Humphreys: „Úryvky ze života Šrí Ramany Mahárišiho z Tiruvannamalai“), jako nejsnadnější postup uvědomění Sebe pomocí soustředění na nás v pozorujícím vědomí.

Každý z nás neustále po celý den si něco uvědomuje, neboli pozoruje a to zcela samovolně, ale většinou nevědomě. Pozorujícím vědomím neboli pozorovatelem, svědkem jsme my sami. Pozorovatel jsme my, vědomí Já jsem ve stavu, kdy naše pozornost je obrácena k pozorovaným předmětům, což je celý svět, ale i naše tělo a naše duševní činnosti. Toto pozorování je uvědomováni si naším vědomím Já jsem, což jsme my.

Rozlišením pozorujícího vědomí od toho, co pozorujeme a obrácením pozornosti na to, co v nás vše pozoruje, neboli si uvědomuje, na uvědomovací činnost vědomí, poznáváme, uvědomujeme si, že toto pozorující vědomí jsme my sami, že je činností nás, našeho vědomí. Pozorování je jen jiný název pro soustředěné uvědomování si něčeho neboli činnosti vědomí. Nenechme se zmást slovy: pozorovatel, svědek není nic jiného než vědomí, jehož pozornost je zaměřena k pozorovaným předmětům.

Obrácením pozornosti na to, co je v nás vědomé, co si v nás vše uvědomuje, včetně vlastní existence, dosahujeme uvědomění sebe v pozorujícím vědomí. Jsme to my, vědomí, které si vše uvědomuje. Následujícím krokem je, že přestáváme cokoliv zevního pozorovat a veškerou pozornost obrátíme na to, co v nás vše pozoruje, co si vše neustále a bez úsilí uvědomuje, na ryzí vědomí Já jsem.

To již není vztah dvojnosti pozorovatel – pozorované, uvědomující vědomí – uvědomované, ale jednota sebe si, své existence si vědomého vědomí:

Já jsem vědomí Já jsem a jsem to Já, kdo jsem.

V dalším postupu pak pokračujeme takto:

1) Trvale se udržujeme ve vztahu ke všemu projevenému neboli ne-já, což je svět i celá naše projevená osobnost jako pozorující vědomí, které si uvědomujeme, že není ničím, co pozoruje. Nedopouštíme, aby naši pozornost upoutal svět tak, aby vědomí bylo v pozorovaném nevědomě pohlceno. Současně střežíme vědomí od nevědomého ztotožnění s naším tělem a výtvory naší mysli.

2) Trvale si udržujeme samostatné, od všeho rozlišené vědomí „Já jsem ryzí, neprojevené sebe si vědomé vědomí Já jsem“.

Toto je východisko pro další postup, který Ježíš nazývá výstup k Otci a také návratem k němu. V józe je postupem od osobního, imanentního vědomí Já jsem – átman, k vědomí transcendentnímu, absolutnímu – brahman.

Podrobně je postup nalezení našeho Já pomocí pozorovatele rozpracován v metodické řadě na pozorovatele v „Královské józe“. Výstup k Otci je popsán například v knize „Ježíš Kristus a Ramana Maháriši“.