Nerozlišování jako cesta do pekel
Jiří Vacek
Pravidla rozlišování platí vždy a všude, včetně samotných duchovních pravd. Postřeh, který uvádí apoštol Pavel: „Litera zabíjí, duch osvobozuje,“ je stále málo doceněn, ač je klíčem ke správnému duchovnímu životu. Kdo správně nerozlišuje, nemůže ani správně duchovně žít.
I duchovní pravdy je nezbytné chápat ve správném duchu a hlavně duchovně a nikoliv zevně a doslova. Jinak při jejich slepém dodržování podle jejich litery se můžeme dopouštět hrozných omylů a dokonce šířit zlo místo dobra.
Ať dělám, co mohu, nemohu si vzpomenout na jiné duchovní přikázání, které platí absolutně, vždy a bez výjimek, než na přikázání milovat Boha celou svou bytostí a to stále. Přeloženo do slov duchovní praxe: neustále být soustředěni na Boha a směřovat k němu a to s láskou.
Všechna ostatní přikázání jsou tomuto přikázání podřízena. Je vždy a ve všem nadřízeno všem přikázáním včetně přikázání lásky k bližním a to bez výjimek.
Z toho vyplývá, že při veškerém rozlišování musíme mít na zřeteli: prospívá toto k dosažení Boha nebo mne to od něho odvádí?
I tady se musíme vyhnout možnému omylu, který spočívá v úplném odmítnutí požadavků na božský život ve světě. Není nezbytné být trvale nečinný, meditovat pouze v klidu. Cílem je být neustále soustředěn na Boha, při vykonávání všech činností. Ty pouze moudře omezujeme tak, aby nám zbylo dost času na duchovní život v klidu, aniž bychom podstatně ohrozili svou zevní existenci ve světě.
Tuto pravdu o rozlišování, používání vivéky i při uplatňování duchovních pravd, mnozí vůbec neznají, a co je horší ani neuplatňují. Tomuto omylu houfně propadají zejména začátečníci. Přečtou si pár knížek, zapamatují si pár duchovních pouček a pak jimi kolem sebe doslova mlátí a jati duchem „já jsem ten jediný spravedlivý na světě,“ nemilosrdně soudí jiné.
A to jsme u druhého pravidla používání duchovních pravd: jsou na prvém místě určeny pro hledající, aby je používali přednostně a převážně – raději vždy – na sebe a nikoliv jako zbraně proti druhým.
Třetí pravidlo je uplatňování duchovních pravidel s uvážením daných okolností a ve správném duchu a nikoliv podle doslovného znění.
Všechna tři hlediska je nutno vždy uvážit společně a v souladu s nimi se rozhodovat. I tak vždy musíme mít na paměti, že se velmi snadno můžeme mýlit. Předpokládat vlastní neomylnost je naprosto neoprávněné a to je vlastně čtvrté pravidlo.
Jelikož naše myšlení velmi ovlivňují naše city, tak kladné či záporné, je požadavek citového odtažení a nezúčastněnosti podstatný a to je páté pravidlo.
V nutnosti rozlišování při uplatňování duchovních pravd je nám vzorem Ježíš. Tím, co říká a jak se chová, dává příklad správného rozlišování. Mohlo by se zdát, že někdy je až příliš tvrdý, když říká mladíkovi, ať se nestará o svého otce: „Ať mrtví (duchovně mrtví) pochovávají své mrtvé. Ty pojď a následuj mne.“ Uplatňuje zde nesmlouvavě nejpřednější přikázání lásky k Bohu, jímž je duchovní stezka. Jednoznačně říká, že stezka k Bohu má přednost před láskou k bližním. Nemusíme samozřejmě zevně opouštět ty nejbližší, pokud opravdu potřebují naši pomoc, ale požadovat, abychom svůj duchovní život obětovali, je naprosto neoprávněný.
„Nemožnost sloužit dvěma pánům“ jen zdůrazňuje platnost přednosti stezky před záležitostmi světa.
Ale i v samém duchovním životě je třeba rozlišovat: Jeho projevy jsou vyšší a nižší. „Přepečlivá jsi, Marto, ale Marie zvolila lepší stránku!“ Čeho lepší stránku? Vnitřního života. Marta se věnuje jeho zevní stránce, Marie „nečinně“ sedí u nohou mistra. Raději s mistrem v klidu medituje. Samozřejmě přirovnání nelze brát doslova. Není obhajobou úplné nečinnosti nebo dokonce lenosti, ale obhajobou příklonu k vyšším stupňům duchovnosti. Zevní projevy duchovnosti často nás odvádějí od Boha více, než k němu přivádějí.
V příběhu milosrdného Samaritána připouští Ježíš dokonce dočasné zanedbání zevní duchovní povinnosti – služby v chrámě, ve prospěch záchrany zraněného. Rozhodně však neučí trvalému zanedbávání stezky pro záchranu raněných a podobně. Ale i v těchto událostech máme spočívat ve vědomí Boha.
Jistě, Ježíš nás učí lásce k bližním, dokonce i k našim nepřátelům a činit jim dobro. Určitě však těmi nepřáteli nemyslí zloděje, vrahy a podobně. Což platí i o neodporování zlému člověku, nikoliv zlu samotnému. I on sám vždy nenastavuje druhou tvář k políčku, když dostaneme již jednu ránu.
I v lásce k bližním rozlišuje mezi vztahy ve skupině hledajících a mimo ni.
Nemáme nekriticky milovat druhé, ale máme rozlišovat a někdy být prostí jak holubice, jindy lstiví jako hadi. Nemáme z lásky učit cestu k Bohu kohokoliv: „Neházejte perly (duchovní rady) sviním, zevním lidem, aby se neobrátily a neroztrhaly vás.“ Od těch, kteří odmítají nauku, se máme odvrátit: „Vyrazit prach z obuvi.“
To vše je něco zcela jiného než nerozlišující nekritická láska k bližním.
I odpouštění má své meze, jak je vidět z jeho zlořečení, ano zlořečení farizeům. Jeho: „Běda vám, vykladatelé Písma a farizeové, pokrytci,“ tvoří značnou část evangelií. Tvrdé odsouzení a nikoliv láska k nepřátelům, nikoliv neodporování zlu, ale přímý útok na zlo. O nějakém odpouštění nebo nastavování druhé tváře ani slovo. Stačí si přečíst například Matouše 23, 19 a více než dost dalších podobných míst.
Představa, že Ježíš jen vše a bez rozlišení miloval, že vše strpěl, že kolem sebe šířil jen klid a mír, je zcela chybná. Je naprostým zkreslením a nepochopením duchovnosti jako celku.
Vykládat Ježíše jako někoho, kdo nerozlišoval dobro a zlo a hlasatele neodporování zlu a neustálého odpouštění a nastavovatele druhé tváře, je hrubým zkreslením jeho učení a co je horší: je ústupem dobra před zlem a nebrání mu v jeho působení.