Nikdo nemůže nemyslet a proto je řízení naší mysli nezbytností
Jiří Vacek
Pokud se nacházíme v našem světě, nemůžeme nemyslet, což zahrnuje i naše city, přání, víru – nevíru a další výtvory mysli. Jelikož myslet znamená vždy používat tvořivou moc mysli, myšlení je vždy i tvoření ve smyslu ovlivňování a vytváření našeho osudu a také vytváření příčin, jejichž následky se vždy zákonitě projevují.
Jelikož však většina z nás není poučena o moci naší mysli a zákonitostech, které jí vládnou, myslí chaoticky a také nesprávně a tím si připravuje nepříznivý osud a mnoho zbytečného utrpení.
Největším omylem je přesvědčení, že mysl nemá žádnou moc, že myšlení nevytváří zákonité příčiny a proto si v mysli můžeme vše dovolit bez následků včetně činů, které jsou zevně považovány za trestné nebo neetické.
Pod vlivem této obrovské nevědomosti jsme dokonce naváděni, abychom si to s našimi nepřáteli vyřídili v našich představách a do sytosti je například zmlátili. Podobně holdujeme nezávazným sexuálním denním snům a dokonce se přeme, jaký sex je z hlediska požitků lepší: zda ten zevní, tělesný nebo v našich představách.
Jelikož pravda je opačná a naše mysl je velmi mocná a silná a její činnost vždy přináší zákonité následky, je zřejmé, pokud nechceme vytvářet chaotické nebo zlé síly, které se snaží uplatnit v našem životě úměrně své moci nad námi, musíme neustále nad svou myslí bdít, aby nám svou činností nepřinášela stále větší a větší utrpení.
Ať mysl řídíme nebo ne, ať o její moci víme nebo nikoliv, vždy, když myslíme, tak vytváříme svůj osud. Pokud nechceme jen sklízet následky našeho neřízeného a nesprávného myšlení, musíme se snažit mysl ovládat tak, aby nám přinášela lepší osud a hlavně pokrok na stezce k Bohu.
V tomto světle cílevědomé vytváření proudů naší mysli je jen vědomým využíváním její moci, které je dovedeno do správných a rozumných důsledků. V tomto počínání není nic nesprávného ani zlého, pokud dodržujeme správně duchovní zákonitost s tím spojenou.
I když mnohé zevní psychologické názory pracují s mocí mysli, to, co se na stezce nabízí, má podstatně vyšší duchovní úroveň. Není jen materialistickým využíváním síly mysli pro sobecké cíle ega, ale pro návrat k Bohu.
Proto nejen můžeme, ale dokonce máme využívat duchovním způsobem moc naší mysli. Takové počínání je v plném souladu s naší stezkou k Bohu.
Tato praxe také není porušením pravidla odevzdanosti do vůle boží. Pravá odevzdanost není vzdání se moci osudu neboli karmy a zůstat nečinní, ale je vědomým přijímáním působení moci boží v nás.
Jestliže se například síla karmy projeví tak, že vyhoříme, není tím dáno, že musíme zůstat žít trvale na spáleništi. Nikdo a nic nám nebrání nalézt řešení, ve kterém se obnoví rozumné podmínky naší zevní existence. Podstatné je udržovat požadavky světa a stezky ve správném poměru a neoddělovat život ve světě od života na stezce.
Takové chování souhlasí i s Ježíšovým nabádáním: „Dejte císaři, co je císařovo a Bohu, co jeho jest“. Takový způsob života vyžaduje velkou duchovní moudrost, abychom se s těmito podmínkami dobře vyrovnali a správně „císaře“ to jest svět a Boha podělili.
Z jiného pohledu je takové využívání moci naší mysli vědomým převzetím zodpovědnosti za náš osud.