O šakti
Jiří Vacek
Součástí učení o vědomí Já jsem je tvrzení, že má svou šakti, což je inteligentní tvořivá energie, moc a síla. Jejím zdrojem je samo vědomí, se kterým tvoří nedílnou jednotu.
Uvádí se tyto šakti:
1) Tvořivá moc.
2) Moc udržující stvoření.
3) Moc rozpouštějící stvoření.
4) Moc zahalující Skutečnost neboli maja.
5) Moc boží milosti, neboli osvobozující, která přemáhá moc maji.
Všechny šakti působí současně a společně. Je zřejmé, že jako existuje jediné Já jsem, existuje pouze jedna jediná šakti, ale má mnoho projevů, činností a uvedené dělení vychází právě z těchto rozličných činností, ze kterých se odvozuje názor o existenci více různých sil.
Tak prvé tři šakti jsou jedinou tvořivou mocí Já jsem. Jimi světy a jejich bytosti tvoří, stvoření udržuje a nakonec rozpouští. Toto tvoření, udržování a rozpouštění se děje ve vztahu k veškerému stvoření. Celé světy vznikají, trvají a zanikají.
Ale tvoření, udržování a rozpouštění probíhá trvale v každém světě jednotlivě a neustále. Například bytosti se rodí, žijí svůj život a opět ze světa odcházejí.
Nemyslím si, že by vědomí Já jsem Pravdu zahalovalo plánovitě nějakou svou mocí. Podle mne zahalení Pravdy se vztahuje na každou stvořenou bytost osobně a zvlášť a je výsledkem uplatnění její svobodné vůle, kterou nás Stvořitel obdařil.
Zahalení Pravdy, odloučení od Boha je následek příčin, které si každá bytost sama vytvořila neboli je její karmou a nikoliv působením vůle Já jsem a jeho zahalující moci.
Poslední šakti je vysvobozující milost. To není nic jiného než působení boží lásky: vědomí Já jsem je láska, milost a vysvobození.
Když bytost, která prochází utrpením samsára, se rozhodne vrátit k Bohu a věnuje tomuto úsilí návratu moc svého vědomí a mysli, vytváří tím stále větší a mocnější dostředivou sílu, která mu přináší poznání Pravdy a Skutečnosti, takové jaká je. Vyvíjí duchovní světlo, které ji vede k Bohu. Nejmocnější milost pak přináší poznání osobního vědomí Já jsem, Krista v nás, átman, naší buddhovské podstaty. Naše pravé Já je vědomí Já jsem, které je soupodstatné s vědomím absolutním. Spojení těchto dvou vědomí je Ježíšův návrat ztraceného Syna k Otci, uskutečnění brahman, nirvána.
Výhodou tohoto pohledu je, že v něm Bůh vědomí Já jsem úmyslně před námi nezakrývá Pravdu, ale pouze připouští možnost pádu stvořených bytostí a jejich vědomé odloučení od Boha, když nesprávně používají svou svobodnou vůli, mysl a pozornost vědomí.
I tak mají všichni neustále možnost obratu a rozhodnout se pro návrat k Bohu. V tom je všem Bůh neustále milostí své lásky, kterou je, nápomocen. Čím víc o návrat k Otci usilujeme, tím víc i jeho osvobozující milosti a moci získáváme.
Proto se mně tento pohled jeví jako srozumitelnější než jiný. Je-li Bůh láska, neumím si představit, proč by nám zakrýval úmyslně Pravdu.
Když si uvědomím obrovské utrpení, kterým bytosti procházejí zde na zemi, nevěřím, že by poznání nebožského života bylo pro naše poučení nezbytné. Nepotřebuje-li Bůh trpět, proč bychom mohli utrpení potřebovat my? Určitou újmou, omezením je již samo stvoření. Proč k němu dochází, nevím.
Ježíš říká, že marnotratní synové, ale i dcery, kteří se k Otci vrátili, jsou cennější než ti, kteří jej nikdy neopustili. Nevysvětluje však, proč. Člověk se přece nemusí stát zločincem, aby mohl být slušným člověkem.
Jediné plus, co tito navrátilci mají před těmi věrnými je, že na vlastní kůži poznali utrpení. To těm věrným „chybí“. Otázka je, jestli je to opravdu nedostatek.