Jdi na obsah Jdi na menu
 


Odpouštění

10. 12. 2009

Jiří Vacek

Když někomu odpustíme, pustíme se my sami zátěže z pocitů ublížení, lítosti, hněvu, nepřátelství a jim podobných. Zbavíme se tím jejich zátěže a jejich nepříznivých dopadů na nás. Samotných skutků a jejich původců se naše odpuštění nedotýká. Zákonitost akce a reakce neboli odplaty působí dál nezávisle na tom, zda jsme odpustili či nikoliv. Vždy sklidí, co způsobili zevně i vnitřně, až nastane určený čas.

Zdůrazněme, že myšlenky a pocity nenávisti atd., které na nás druzí vysílají nebo my naše, jsou skutečná množství energie, které působí svou silou dál a nesou své výsledky. Odpuštěním nezmizí ani zmizet nemohou.

V tomto smyslu když odpouštíme druhým, odpouštíme sobě, protože přestáváme myslí vytvářet energie, které nám škodí a navíc vytvářejí příčiny, které nesou shodné následky. Jinak řečeno: roztáčíme kola karmy.

Naším cílem má být jeho zastavení. Tatáž zákonitost platí samozřejmě i pro ty, jimž bylo ublíženo. Výsledky ublížení, například trvalé poškození zdraví tím, že odpustí, nezmizí. Roky strávené ve vězení neprávem odsouzených také nikdo nenahradí ani nahradit nemůže.

Odpouštět je proto správné ze dvou důvodů:

1) Abychom se nezatěžovali negativními citovými tvořivými silami.

2) Abychom si nevytvářeli další nepříznivou karmu.

Jinak řečeno: odpouštěním odpouštíme sobě.

Pro zevní odpouštění platí poněkud jiná hlediska. Odpouštět tomu, kdo o odpuštění nežádá nebo dokonce o ně nestojí, není třeba a je zbytečné. I tam, kde je zevní odpuštění v pořádku, mělo by být udíleno pouze v těch případech, kdy je projevena velmi účinná lítost, která nutně zahrnuje i napravení toho, co bylo neprávem nebo i nepozorností způsobeno.

Zevní odpuštění nutně nezahrnuje, že se oběť zřekne nároků na napravení škody, kterou utrpěla.

Požadavky, abychom zevně odpouštěli naprosto, vždy, vše, bezpodmínečně a bez požadavku na nápravu utrpěných škod, jsou nejen neoprávněné, ale nemravné.

Na druhé straně nabádání, abychom pomstu přenechali Bohu, je moudré. Nevidíme totiž co, jaké karmické příčiny nám ublížení vyvolaly a jestli jsme tím vlastně nespláceli starý karmický dluh. „Odpusť nám naše viny jakož i my odpouštíme viníkům našim“, je proto určitě dobrá modlitba.

Jak je zřejmé, otázka odpouštění není vůbec jednoduchá. Co lze s určitostí říci: vnitřně, ve svých myšlenkách a citech máme odpustit vždy, vše a bez podmínek, protože když neodpustíme, ubližujeme vždy na prvém místě sobě a navíc vytváříme energetické příčiny, jejichž následky dopadnou nakonec opět na nás samé.

Zevní otázka odpuštění jednoznačná není a je nutné ji vždy posuzovat v celkových souvislostech.

Mstít se však nemáme a není také dobré ve většině případů brát spravedlnost do vlastních rukou, abychom se v jejím rámci nedopustili nespravedlnosti nové. Tam, kde se o odpuštění nežádá a není dostatečná lítost, nevidím důvod, proč bychom měli zevně odpouštět.

Modlit se: „Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme viníkům našim“, může být docela výhodné. Nikdo nejsme plně spravedliví ani bez viny. Má-li Bůh nám odpustit, musíme odpustit i my.

Boží, chceme-li karmická spravedlnost, se nemýlí. Ponechat jí volný průběh není špatná myšlenka. Musíme se ovšem vyhnout falešnému fatalismu.