Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Nejvyšší Skutečnost je absolutní vědomí a bytí. Není to tak, že by bylo zvlášť vědomí a zvlášť bytí, ale ony tvoří nedílnou jednotu. Skutečnost je absolutní, svou existenci si uvědomující bytí. Jelikož je sebe si vědomá, nepotřebuje ke svému důkazu ani existenci ničeho a nikoho jiného. Je naprosto ničím nepodmíněná a zcela svébytná. Ví, že je, je si své existence vědomá a ví, že je to Ona sama, která vědomě existuje a nic jiného ani nikdo jiný. Je jedno absolutní vědomí i bytí. Existuje tím, že si uvědomuje sebe sama sebou. Je sebe si uvědomujícím vědomím. Jejím bytím je vědomí.

Je naší zkušeností, že svět existuje. Na této jeho existenci nic nemění, zda jej považujeme za klam, neskutečný či skutečný. Tam, kde je zkušenost světa, je vždy nutně i vědomí, které si svět uvědomuje, a proto i zakouší. Co není uvědomováno, proto není ani zakoušeno, a proto ani neexistuje. Neuvědomované bytí nemůže existovat.

Vše projevené existuje proto, že je touto absolutní sebe si vědomou existencí vytvářeno. Absolutní existence propůjčuje svou existenci projevenému světu, absolutní vědomí udílí vědomí jeho bytostem. Předpokládat, že tomu tak není, by znamenalo popření absolutna vědomí a bytí.

Projev je tak relativní existencí a vědomím; je podmíněn absolutním bytím a vědomím. Existuje výhradně v absolutním vědomí a bytí a je jejich relativním výtvorem. Relativita projevu je dána jeho podmíněností absolutnem, jeho vědomím a existencí i jeho časoprostorovým omezením jako celku i jednotlivých stvořených bytostí a tvarů.

Neprojeveného absolutna se existence nebo neexistence projevu, ať již jako celku nebo jeho částí, nedotýká ani v nejmenším. Projev naproti tomu bez neprojeveného absolutna nemůže existovat. Je jím plně podmíněn. Je jeho výtvorem nikoliv absolutním, ale relativním.

Tím dospíváme k prvému zásadnímu poznatku: absolutno není pouze neprojevené vědomí a bytí, ale i stvořitelská moc a síla. Důkaz je dán existencí světa. Ať je jakákoliv, je zde a jejím původcem nemůže být nic jiného než Bůh, nejvyšší Skutečnost. Nevím, proč tvoří, ale jedno jisté je: tvoří. Můžeme se dohadovat o podstatě jeho projevu, ale nemá smysl popírat, že tvoří. Jeho tvořitelská schopnost může být činná i nečinná, ale existuje i v nečinnosti.

Jedno ze základních duchovních poučení zní, že vědomí je prvotní, existence projevu – předmětů včetně těl bytostí je druhotná. Bez vědomí není vědomí předmětů ani jejich nepřítomnosti. Vědomí může existovat bez vědomí předmětů samo o sobě, předměty a svět jako celek i jednotlivě bez vědomí neexistují. Stvořitelská moc vědomí se uplatňuje na všech úrovních, jak na úrovni vesmírné tak na úrovni jednotlivců, od světů pekelných až do oblasti božských.

Závěr z těchto úvah je nesmírně důležitý a pro pochopení zákonitosti světa a jeho dění rozhodující:

Pozornost vědomí má skutečnou stvořitelskou a oživující moc. Čemu vědomí věnuje pozornost, tomu propůjčuje své bytí, to oživuje a posiluje. Platí samozřejmě i opak: čemu pozornost vědomí odnímáme, to zeslabujeme a rozpouštíme, až na konec přestává existovat, protože veškeré bytí se uskutečňuje pozorností vědomí.

Toto tvoření pozornosti vědomí se může dít vědomě, s vědomím moci vědomí nebo nevědomě, ale děje se vždy, stále a nepřetržitě. Ač jsme si toho vědomi nebo nikoliv, namířením pozornosti rozhodujeme vždy, kde se síla vědomí projevuje.

Moc vědomí tak ovládá vše – všechny úrovně, svět božský i nebožský, oblast duchovní i světskou a všechny bytosti od pekelných až po božské. Rozdíly jsou pouze v tom, zda s mocí pozornosti vědomí pracujeme vědomě nebo nevědomě a ve směru jejího namíření. Ve všech těchto případech je způsob jejího působení týž a je jím směr, kam s ní míříme.

Takto jasně vyložený zákon moci vědomí jsem nikde doposud nenalezl, ale více či méně vědomě s ním pracují všechny stezky k Bohu. Meditace, soustředění je vždy prací s pozorností vědomí, kterou cílevědomě vedeme k vybranému předmětu, který tím mocí vědomí v jeho existenci posilujeme. Opačně jsme učeni odnímat pozornost vědomí světu, mysli a tělu, a tím i jejich moc oslabujeme.

Jelikož si stále něco uvědomujeme, něco pozorujeme, něčemu věnujeme pozornost a je, jak jsme řekli jedno, zda vědomě nebo nevědomě, stále něco mocí pozornosti oživujeme a posilujeme a opačně to, čemu pozornost nevěnujeme, pro nás neexistuje, protože si to neuvědomujeme. Tak se celý náš život děje ve vědomí a vědomím a je jedno, zda se nacházíme ve stavu bdělém nebo spíme spánkem se sny nebo beze snů. Právě spánek se sny, často velmi nepříjemný, je názornou ukázkou moci přivrácené pozornosti vědomí. Dokud je vědomí ke snu přivráceno, je plně v moci toho, co samo svou pozorností oživuje a posiluje. V takovém případě nás zachrání jen odvrácení pozornosti vědomí od toho, co sníme například probuzením.

Jestli nás Ježíš poučuje: „Já jsem život“, pak má na mysli právě oživující moc pozornosti vědomí Já jsem. To oživuje naše těla, mysli i celý náš svět. Je-li odtaženo například při usnutí, celý hmotný svět včetně našeho těla, zmizí, přestane existovat, což platí i o stavu po odložení hmotného těla. Pokud se ve zjevení sv. Jana praví: „Já jsem alfa a omega“, neboli „Vědomí Já jsem je začátek (vznik) i konec všeho“, opět se mluví o oživující moci vědomí.

Bedřich Hejhal učil: „Všemocné je spočinutí Ducha“. Jeho Duch je opět vědomí a jeho spočinutí je namířená pozornost. Také dobře věděl, že svět je vazba všepronikajícího základu, jímž je vědomí a hmotného utváření, neboli bytí.

Ve smyslu moci vědomí chápejme i základní poučení Ramana Mahárišiho: „Átmavičára je stezka od začátku až do konce“. Átmavičára není nic jiného než obracení pozornosti vědomí na sama sebe, na vědomí Já jsem. Tím je toto vědomí, naše pravé Já oživováno a posilováno. Současně je tím pozornost vědomí odnímána tělu a mysli a tím se vědomí vyprošťuje z pohlcení v nich, což opět umožňuje uvědomění se v našem pravém Já, ve vědomí Já jsem.

Jelikož si vědomí stále něco uvědomuje – buď Sebe, Já nebo ne-já, předmětný svět či prázdno, působí neustále i jeho oživující síla a oživuje vědomí i existenci toho, k čemu je namířena. Na jejím působení nemění vůbec nic, zda jsme si této moci vědomí vědomy či nikoliv. Tak jako působí vždy přírodní zákony, například zemská přitažlivost a z jejího působení není žádná hmota vyjmuta, tak působí stále moc pozornosti, a to i ve spánku či v samádhi či v mdlobě. Vždy posilujeme to, k čemu pozornost přivracíme a oslabujeme to, od čeho ji odvracíme. Navíc je podstatné, zda s pozorností vědomí pracujeme vědomě, to jest s pochopením její moci nebo nevědomě. Rozdílné účinky samozřejmě má i to, nač vědomí soustřeďujeme nebo od čeho je odvracíme. V tomto pohledu jsou dva základní druhy zaměření pozornosti nebo jejího odvracení. Pozornost můžeme zaměřovat buď na samo vědomí nebo ji od něho odvracet nebo ji vedeme k jakémukoliv předmětu (tělo, duševní výtvory, svět) či ji od nich odvracíme.

Pro duchovní praxi je také důležité vědět, že přivracení pozornosti vědomí ke zvolenému cíli vede samovolně k odvracení pozornosti vědomí a tím i jeho moci od všeho ostatního. Přivracení a odvracení pozornosti je vždy spojitý, nepřímo úměrný postup: přivrácení pozornosti vědomí současně její moc v předmětu, na který jsme soustředěni, zesiluje, ale všude jinde současně zeslabuje.

Takže rozlišujeme:

1. Vědomou práci s vědomím.

To zahrnuje možnosti:

• vědomé přivrácení pozornosti na samo vědomí
• vědomé přivrácení pozornosti na předměty (tělo, svět, mysl atd.)

Současně s tím dochází k posilování vědomí sama sebe nebo k jeho oslabování a ztrátě.

2. Nevědomou práci s vědomím.

Ta tvoří to, co se v józe nazývá základní nevědomostí. Neznáme své pravé Já, nejsme si vědomi svého vědomí a uvědomujeme si pouze ne-já, nevědomé předměty. Protože věnujeme veškerou pozornost pouze jim, stávají se pro nás působením moci našeho vědomí jedinou skutečností a jsme tak znesvobodněni. Současně  tím odnímáme moc vědomí samému vědomí, a proto je oslabujeme až ztrácíme jeho vědomí, nikoliv jeho podstatu.

Popsané možnosti působení moci pozornosti má dva extrémní stavy. Pokud něčemu věnujeme výlučně a trvale pozornost, tak se s tím my, vědomí, oživující mocí vědomí ztotožníme. Trvale soustředěná a výhradní pozornost vědomí vede k plnému ztotožnění s tím, nač se pozorností  soustředíme.

Věnujeme-li veškerou pozornost nevědomě tělu a mysli, tak se s nimi plně ztotožníme a žijeme jejich životem v nevědomosti o sobě, že jsme vědomí. Pak se plně prožíváme jako tělo a mysl, neboli jsme egem, které je pro nás společně se světem, ve kterém žije, jedinou skutečností. Pak nic jiného neznáme a tato nevědomost nás plně ovládá, dokud ji neodstraníme.

Rubem nebo protipólem ztotožnění je zmizení všeho ostatního. Jsme-li ztotožněni s egem, s ne-já, zmizí vědomí Já, vědomí sebe si vědomého vědomí a nastupuje naprostá nevědomost o své pravé podstatě. Jediným východiskem je proto změna namíření naší pozornosti neboli vědomá práce s pozorností vědomí v souladu s jeho zákonitostmi, která byla popsána. Je zřejmé, že nejúspěšnější cesta k Bohu, k trvalému a pravému štěstí, ke svobodě a k vysvobození z utrpení vede správným a nepřetržitým využíváním zákonitosti moci vědomí. Prvým předpokladem této praxe je důkladná její znalost.