Pravda o „smrti“ ega
Jiří Vacek
O mystické smrti, ve které umírá ego, jak jsem zjistil, panuje mnoho nesprávných názorů. Někteří ji dokonce zaměňují za jakousi sebevraždu až tělesnou smrt. Tak tomu není.
Sebevražda, tělesná smrt vůbec nic neřeší, ale vše jen zhoršuje. Naše utrpení je výsledkem naší nahromaděné karmy a zabitím těla naše karma není odstraněna, ale naopak zhoršena. Proto všichni praví duchovní učitelé sebevraždu neschvalují, ale odrazují od ní. Nabízejí jedině pravý a účinný způsob, jak se zbavit utrpení, což je stezka návratu k Bohu. To je i náš názor a nikdy nic jiného jsme neučili. Tělo nám zůstává i po smrti ega. To, co obrazně „umírá“, je naše nepravé já, naše totožnost s tělem a myslí, která je příčinou našeho omezení na ně a tím i utrpení.
V mystické smrti je rozpuštěna naše nepravá totožnost s tělem a s myslí, ale tělo i mysl jsou činné dál jako před rozpuštěním ega. Nic v tomto smyslu neztrácíme, ale naopak získáváme rozpuštěním klamu totožnosti s naším tělem a myslí svobodu, pevné poznání a přímé uvědomění, že jimi nejsme.
I po rozpuštění ega působením vazby vědomí na tělo cítíme všechny zkušenosti těla, ale jsme od nich rozlišeni, protože se neztotožňujeme s tělem ani s myslí. Víme, že jimi nejsme a proto je lépe ovládáme a případné utrpení nás tolik nepohlcuje a neničí.
Na místo nepravého já, totožnosti s tělem a s myslí, nastupuje vědomí Já jsem, do kterého se stále více a více noříme a prožíváme je jako Sebe. To je osvícení, které je východiskem k trvalému vysvobození ze života bez Boha.
Rozpuštění ega má dva stupně:
1) Rozpuštění názoru „jsem tělem a myslí“ a změnu názoru na svět a naši existenci v něm.
V prvém stupni na základě správného pochopení nauky přijmeme názor, že nejsme tělem ani myslí, ale vědomím Já jsem a změníme pořadí důležitosti našich hodnot. Nesměřujeme ke šťastné existenci ve světě, který odpadl od Boha, ale vracíme se k Bohu a do jeho království, o kterém víme, že není z tohoto světa.
2) Přímé rozpouštění totožnosti s tělem a myslí ve vědomí.
Pomocí pozorovatele těla a mysli si uvědomíme, že nejsme tělem ani myslí, které si pozorujícím vědomím uvědomujeme, ale jsme tímto pozorujícím vědomím. Pak trvale udržujeme pozorující vědomí jako sama sebe rozlišené od těla a mysli, které si vědomím uvědomujeme.
Nakonec přesouváme těžiště své totožnosti z těla a mysli do vědomí, ve kterém existují a působí, aniž bychom se s nimi ztotožňovali.
Jinými slovy: obracíme pozornost vědomí na samo vědomí, kterým jsme a uvědomujeme si tělo a výtvory mysli jako něco, co nejsme.
Rozpuštění ega není jednorázovým dosažením. Je trvalým úsilím, nedílnou součástí stezky od začátku až do konce, jímž je ego zeslabováno, až nakonec zmizí, což je ona mystická smrt a naše osvícení.