Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pýcha jako duchovní smrtelný hřích

23. 9. 2015

Jiří Vacek

Pýcha je velmi nebezpečným smrtelným hříchem proti duchovnímu životu a proto o ní platí totéž, co o ostatních jí podobných proviněních. Kde je pýcha, není pokora ani Bůh, protože pravá pokora je otevření se naší celé bytosti Bohu a jeho působení.

Pokora není pokoření se a sklonění se před něčím nebo někým, co nás přemohlo, co je mocnější než my, ale radostným přijetím Boha lásky v našem nitru v důvěře a v lásce. Není bezduchým klaněním se ani poklonkováním, není ničím zevním, ale radostným stavem nitra naší mysli, který vítá Boha a otevírá se jeho působení.

Pýcha je toho přesným opakem. Jejím základem je ego, naše nepravé Bohu odcizené já, které opovážlivě a nesprávně spoléhá na sama sebe. Považuje se za tak dokonalé, že nepotřebuje ničí ochranu ani pomoc. Nespoléhá na Boha, ale na sama sebe a proto také špatně dopadá.

Pokora si naopak uvědomuje svou nedostatečnost a slabost i z toho vyplývající potřebu ochrany něčím lepším a mocnějším. Pokora nahlíží existenci něčeho, co ji i její svět překračuje, a co je jejím zdrojem i záštitou. To něco je Bůh a proto se k němu obrací a otevírá se mu. Pokora není výsledkem jakéhokoliv pocitu méněcennosti, ale pravdivým nazíráním stavu vlastní existence a jejich omezených sil a možností.

Pýcha je oporou ega, od Boha odpadlého já, které se o pýchu opírá, aby vůbec uneslo svou bezbrannou a bez Boha bezmocnou existenci. Pyšné ego se nesnaží o návrat k Bohu a o obnovení Dobra, které z Boha plyne, ale snaží se mu být rovno. Tím se však od Boha odděluje a padá z cesty k Bohu, protože Boha ve své nevědomosti staví na roveň naší bytosti.

Pýcha nás vede k přesvědčení, že jsme dobří, duchovní, že vše již známe, že se nemusíme již nic učit ani se měnit a provádět očistu. Tím v nás ustaluje moc ega nad námi a účinně brání našemu dalšímu duchovnímu vývoji. Pod jejím vlivem nejsme schopni přijmout nic nového, vyššího, co by nás v našem hledání Boha posunulo dál.

Přesvědčení o vlastní dokonalosti až vyvolenosti od Boha jsou zdrojem zlých pocitů nadřazenosti nad druhými, které vedou až k jejich znevažování a pohrdání jimi. Naše vyvolenost nám pak dává právo druhým vládnout a to i pomocí nejhoršího násilí a zločinů. Vše s odůvodněním, že tak plníme vůli boží. Za všemi miliony vězněných, mučených a vražděných obětí je právě pýcha vyvolenosti jednak náboženská, ale i politická, vedená hesly typu: „My jsme pokrokový předvoj lidstva, my naplňujeme sociální spravedlnost i vůli boží a Prozřetelnosti“. Za tím vším je jen zlo ega, bytosti odloučené od Boha a nic víc.

Ego nemá vůbec nic, nač by mohlo být hrdé, protože jestli vůbec něco takového má, je to dar boží, který mu nepatří a nedává ani důvod k nějaké povýšenosti a pohrdání druhými. Elitářství jakéhokoliv druhu například intelektuální je jen zlá pýcha a nic víc.

Toto pyšné elitářství se neustále projevuje ve vyjádřeních, které se pohoršují nad úpadkem světa a nutností radiální změny k lepšímu. Jasně se nám říká: „My jsme ti správní, vy jste ten zkažený svět“. Pravda je, že každý žije přesně v tom světě, jaký si svým myšlením a jednáním zvolil a do jakého i svou takto projevovanou pýchou patří.

Místo, aby pracovali na sobě a zdůrazňovali nutnost zlepšení každého jedince, kážou o úpadku světa a nutnosti jeho záchrany. Neznají ani tu nejzákladnější pravdu, že svět je přesně takový, jako jsou jeho obyvatelé a zlepšení světa je možné pouze tehdy, když se zlepší každý jeho jedinec zvlášť. Jejich kritika je plná povýšenosti nad druhými a nelásky k nim. Jejím prostřednictvím propagují sami sebe: „My jsme ti lepší“. Nejsou.

Zlepšení každého jedince musí začínat s jeho charakterem, který tvoří přijetí názorů mysli, kterými se řídí jeho myšlení a zevní jednání. Tito zachránci světa zřejmě neznají ani základní zákonitost, kterou se svět řídí. Vyznávají nejpokleslejší materialismus a nápravu světa spatřují v takovém jeho zevním uspořádání, které všem přinese ráj – ale pouze materialistický. Nic jiného si pod záchranou světa ani neumí představit. Zaměňují následky – pokleslý a zlý svět za příčiny, které vězí v charakterové nedostatečnosti jeho obyvatel. Když jsou i ty nejlepší zákony prováděny lidmi se špatným charakterem, jejichž hlavním cílem je vždy vlastní moc a bohatství, jak uplatňování takového dobra dopadne, je zřejmé.

Pýcha se projevuje jak v jedincích, tak v celých velkých společenstvích. Mnohá náboženství i politické organizace vděčí za svou existenci právě jí. Návod na jejich vytvoření je jednoduchý: „My jsme ti vyvolení, jedno zda od Boha či od síly pokroku a prozřetelnosti. Dejte se k nám, budete také vyvolení a když přemůžeme všechny nepřátele – když je vyženeme nebo vyvraždíme, budeme žít v ráji“. Je smutným vysvědčením obyvatel tohoto světa, kolik stoupenců fašismu, nacismu, komunismu, ale i věřících v Boha, na hlásání své vyvolenosti od Boha slyší. Ti lepší sklízí svou zlou karmu, které se v souladu se svou vírou dopustili ve vězeních, na popravištích a bitevních polích. Na ty horší – Staliny a Hitlery v malém či velkém vydání jejich odplata čeká, až opustí tento svět.

Spravedlnost existuje. To, že ji nevidíme, neznamená, že neexistuje. Nevěřit v ní je opět velká a pro nás velmi zlá pýcha, která nás oslepuje.

 

Některé projevy pýchy

Projevy pýchy jsou mnohé. Je dobře je proto znát, abychom je mohli v sobě rozpoznávat a rozpouštět je. Jsou to zejména:

Největším projevem pýchy je sám nedostatek pokory.

Jsem dobrý.

Jsem od Boha vyvolený.

Mám vždy pravdu, vím vše, co potřebuji, nemám se již co učit.

Nemusím se měnit, usilovat, je se mnou vše v pořádku.

Pohrdání druhými až nenávist k nim ze všech důvodů, jako například „druzí jsou hloupí, méněcenní“.

Hrdost na sebe a svou skupinu z hlediska původu, rasy, rodu, náboženství, pohlaví a podobně.

Povyšování se nad druhými.

Snaha zachraňovat svět a jeho bytosti.

Snaha rovnat se Bohu.

Urážlivost, neschopnost přijetí jakékoliv rady nebo kritiky.

Přesvědčení: „Vše zvládnu sám“.

Nesprávné prosazování se, neoprávněné sebevědomí ve smyslu přeceňování svých sil a schopností.

Spravedlnost neexistuje, mohu si dělat vše a bez následků.

 

Jednou z neklamných známek pyšného ega je neschopnost přiznat: „Já jsem se zmýlil, udělal jsem chybu, neměl jsem pravdu“. Ego si nemůže přiznat, že nejen není neomylné, ale dokonce, že se často mýlí. Je se svými názory tak ztotožněno, že jsou částí jeho bytosti a proto přiznat jejich nedostatečnost pociťuje přímo jako ohrožení své vlastní existence. To platí i když se často jedná o zcela bezvýznamné záležitosti. I z tohoto pohledu ztotožňovat se se svou myslí a s jejími výtvory, je velmi škodlivé. Ztrácíme tím nad nimi možnost nadhledu a kritického odstupu jako od ne-já. Z hlediska ega je nemožné přiznat chybu, protože nemůže připustit svou nedokonalost, nepravý obraz, který si o sobě vytvořilo. Proto se až nesmyslně pře, že má pravdu. Proto v mnoha sporech a veřejných diskusích se vůbec nejedná o vzájemné obohacení názorů, o pochopení druhých nebo o pravdu a její hledání, ale o docela obyčejnou prestiž. Rozezlení pro újmu, která egu v jeho očích hrozí, když se jeho názory ukáží nesprávné, tento závěr jen potvrzují. Většinou nechce pravdu, ale chce mít pravdu, což je podstatný rozdíl. Proto v těchto debatách nevyhrává pravda, ale zkušenost a demagogie.

To je i důvod, proč se nové a pokrokové názory ve vědě, v lékařství i jinde tak obtížně prosazují. Pak nepravdy nejsou opouštěny, protože jsou nepravdy, ale proto, že jejich hlasatelé umírají. Stará mysl jen nerada opouští názory, které celý život vyznávala a učila.

Pýcha, jak jsme ukázali, je velké zlo. To není jen nepříjemná povýšenost nad druhými, kterou druzí nelibě nesou a také nám dávají, ať již zjevně nebo za našimi zády znát. Je zlým opakem pokory a rovnosti v lásce a obrovskou překážkou, která brání v puštění moci boží do našeho nitra. Proto je velkou škodou, pokud pýchu v sobě chováme i když se nám zdá buď neškodná nebo dokonce oprávněná jako hrdost na naši dobrotu, duchovnost nebo dokonce původ.

Co platí o všech smrtelných hříších, mezi které pýcha patří, platí i v jejím případě. Nejlepší obrana proti ní a všem zlům je dodržování přikázání lásky. Tam, kde je pravá a moudrá láska, tam nemůže být pýcha. Láska je rovnost i přes rozdíly, které jsou zřejmé. Nikdy nejsou důvodem k hrdosti natož k pýše, již proto ne, že vše dobré máme od Boha a není ani naše ani z nás.

Střežit mysl před projevy všech zel včetně pýchy, je nezbytné trvale. Neustále musíme bdít nad vším, co se objevuje v naší mysli a neustále rozlišovat spásné – nespásné. Ani dobré samo o sobě nestačí, pokud nesměřuje přímo k Bohu.

Takto rozlišovat můžeme nejlépe tehdy, když jsme v postoji pozorujícího vědomí, které pozoruje všechny stavy a činnosti mysli – myšlenky, city, představy včetně nálad, aniž bychom se s něčím z toho ztotožňovali. Jen za těchto předpokladů můžeme uspět a ovládat svou mysl před mocí zla.

Před pádem do mysli, které se zmocní zlé sklony a zastřou nám rozlišující rozum, nás nechrání nic. Když se tak stane, je nezbytné ihned se vzpamatovat a uvedené zlo zpředmětnit, rozlišit se od něho a nechat jej ve vědomí rozpustit nebo je vyvést jako nežádoucí energii, kterou je, nad hlavu. Tam se přemění ve světlo.