Rozdíly mezi mistry
Jiří Vacek
Protože duchovní oblast nemá přesně definované názvosloví, různí hledající přikládají stejným pojmům různý význam. Tento stav vede k častým nedorozuměním a zmatkům. Tak není například vymezen pojem mistr. Pro mne je mistrem ten, kdo poznal své Já a je schopen v něm vědomě přebývat. Přebývání v Já se stalo jeho trvalou schopností, uměním. Ještě neurčitější je pojem učitel. Je jím míněna osoba, která učí a šíří nauku bez rozlišení, zda on sám je mistr nebo má pouze její rozumové pochopení. Každý, kdo učí není proto ještě mistrem.
Jelikož i džňána, poznání Já, jak uvádějí spisy o advaitě, má více stupňů, jsou tím i vymezeny rozdíly mezi mistry z tohoto pohledu. Ne každý mistr má také nepřetržité, sahadža samádhi.
Samo poznání Já není ještě vysvobozením. Tím dospíváme k dalšímu rozdílu mezi mistry. Mimochodem sám pojem realizace, jehož správný překlad z angličtiny pro duchovní oblast není uskutečnění, dosažení něčeho, ale výhradně uvědomění, je také chápán různě. Je podstatný rozdíl mezi realizací, uvědoměním átman či brahman. Ramana Maháriši, jak některé jeho výroky poukazují, chápal realizaci Já v jejím největším stupni, tj. jako dosažení vysvobození. Pouhé uvědomění Já jako átman jako konečnou realizaci nechápal.
Cíl stezky, jednota, nepochybně zahrnuje i vysvobození, ale samo vysvobození z nebožských zrodů není ještě nutně dosažením jednoty. Tím není ani uvědomění brahman, pokud nezahrnuje i advaitou tolik opomíjené aspekty Já, jímž je jeho inteligence a tvořivá moc. Poznáním Já pouze v jeho statickém, neprojeveném stavu není dosaženo poznání jeho jednoty, která zahrnuje i inteligenci a tvořivou oblast.
Tím dospíváme k poznání, že rozdíly existují i mezi mistry. Z hlediska definice mistra, kterou používám – mistr je ten, kdo dosáhl umění spočívat v Já, jsou si rovni. Nejsou si však rovni z dalších hledisek, což jsou:
1) Realizace átman či brahman
2) Dosažení vysvobození či nikoliv
3) Spočívání v Já s úsilím nebo samovolně
4) Poznání Já ve smyslu jednoty nejvyšší skutečnosti v aspektu vědomí, inteligence a tvořivé moci
Prosté uvědomění Já nejvyšší Skutečnosti, je-li dostatečně ustáleno a spočívání v něm, které je naším uměním, je významné duchovní dosažení, ale zdaleka není koncem stezky. Ani ten, kdo je dosáhl, neboli mistr, nemůže zanechat úsilí a pokud nechce ustrnout, musí cílevědomě pokračovat ke konečnému cíli, jímž je vysvobození, samovolné spočívání v Já a poznání Já, nejvyšší Skutečnosti ve všech aspektech: vědomí, inteligence a moci, a to v lásce.
Představa, že se tento cíl dosahuje současně a samovolně s poznáním Já v aspektu vědomí a že jeho dosažením cesta, a proto i úsilí končí, je naprosto lichá. Dokonce ani trvalé spočívání ve vědomí Já jsem nevede samovolně k poznání inteligence a moci Já. Nevede dokonce ani k vysvobození, pokud nerozpustíme sklony mysli, tvořivé síly směřující k pokračování života v nebožském světě.
Bohužel i u některých mistrů, kteří dosáhli uvědomění Já v aspektu vědomí, se setkáváme s velkou nevědomostí v tomto směru. Ta jim brání v dalším, osobním vývoji k jejich velké škodě. Nevidí dokonce ani jeho nutnost. Tonou v nevědomosti, že dosáhli konce cesty a dokonce se někdy považují, zcela neprávem, za neomylné autority, ač jim zcela chybí buddhi, která v člověku zastupuje aspekt inteligence Já. Ten, kdo chce dosáhnout jednoty, nemůže se spokojit s poznáním nejvyšší Skutečnosti pouze jako vědomí, ale musí v sobě rozvinout i jeho inteligenci a samozřejmě i moc.
Tato pravda mně byla zřejmá i ze zkušeností s mými některými učiteli a mistry. Měli dosažení, uvědomění Já, ale příliš je absolutizovali. Neusilovali dál, ale naopak často dokonce velmi zanedbávali rozpouštění vásan, které je zaplétaly do našeho světa. Měli také malý nebo dokonce žádný zájem o rozvíjení buddhi, což se projevovalo například nezájmem o spisy a autory, kteří se rozvojem buddhi zabývali. Považovali je někdy za zbytečné nebo alespoň nepociťovali jeho potřebu.
Uvedené skutečnosti vysvětlují, proč existují i zřejmé názorové rozpory mezi mistry například v otázce úsilí a neúsilí nebo, proč někteří mistři nauku vysvětlují přesně a dávají jasné návody pro praxi. Jiní spíš „básní“, vyjadřují se sice nadšeně, ale mlhavě. Po přečtení jejich spisů je hledající tam, kde byl před tím: ničemu nerozumí a neví, jak na stezce postupovat.
Kdykoliv jsem začal upozorňovat na tyto rozpory a nedostatky, setkal jsem se s nevůlí, uraženosti a nepřátelstvím, které dokazují pravdu výše uvedených tvrzení.
Nejsem sám, kdo toto tvrdí. Například velký mistr kašmírského šivaismu Swami Lakshmanjoo ve své knize „Kashmir Shaivism“, tvrdí totéž, viz strana 99.
Rozeznává dva druhy poznání:
1) Intelektuální – bauddha džňána
2) Zkušenostní – pauruša džňána
Zdůrazňuje, že pouhé intelektuální poznání neosvobozuje. Jinak řečeno, pouhé rozumové přesvědčení „Já jsem brahman“ k vysvobození nevede. Přímá zkušenost podle Swamiho k vysvobození vede, ale až po smrti. Kdo chce dosáhnout vysvobození ještě v průběhu života, musí mít intelektuální poznání. Jinými slovy musí rozvíjet buddhi.
Cituji přesně: „Jestliže hledající lpí pouze na praktickém poznání a nikoliv na teoretickém poznání ve víře, že pouze pravé poznání je praktické poznání, což je vědomí naší vlastní podstaty, pak z hledisek šivaismu se mýlí. Jestliže pěstujeme pouze (pauruša džňánu /zkušenostní poznání/ a plně zanedbáváme bauddha džňánu (rozumové poznání), pak existuje stále nebezpečí, že pauruša džňána, přímá zkušenost může postupně den za dnem slábnout a mizet tak, že na konci již vůbec ji neprožíváme. Je velikostí bauddha džňány, tj. její síly, že pevně udržuje přímou zkušenost, pauruša džňánu. Z tohoto pohledu je proto bauddha džňána, intelektuální poznání důležitější než přímá zkušenost, pauruša džňána.“ Konec citátu.
Autor dále uvádí, že máme na prvém místě hledat takové mistry, kteří mají poznání obojího druhu: jak rozumové, tak přímé. Dokonce upřednostňuje ty mistry, kteří mají pouze rozumové poznání nad těmi, kteří mají pouze zkušenostní poznání. Druzí nás podle jeho vyjádření nemohou vést k cíli, kdežto prví ano.
S neschopností mistrů, kteří mají přímou zkušenost, ale nemají intelektuální poznání, nás dovést k cíli stezky nelze souhlasit bez výhrady. Pokud nás nevedou k meditaci, zdůrazňují neúsilí a neučí praxi, „jak na to“, je to jistě pravda. Zdůrazněme, že intelektuálním poznáním mistr Lakshmanjoo rozhodně nemyslí papouškování pravd typu: „Ty jsi TO“ a „není oč usilovat“, ale hluboký vhled do duchovní oblasti, poznání zákonitosti duchovního života a jeho praxe. Rozvoj buddhi úzce souvisí s plněním toho, co se označuje jako boží vůle. Kdo nemá buddhi, není schopen ji plnit, protože buddhi je boží inteligencí, která působí v člověku a ukazuje, jak má žít, aby žil ve spojení s Bohem a v souladu s ním.
Pokud poukazuji na omyly nebo dokonce selhání těch, kteří měli nepochybně přímou zkušenost, souhlasím tím plně s tvrzením kašmírského mistra: samotná zkušenost bez intelektuálního poznání ve smyslu buddhi a nikoliv pouhé učenosti, nestačí. Nejen nechrání před omyly a selháním, ale je jejich přímou příčinou. Navíc mistr správně domýšlí i důsledky nedostatku buddhi na přímou zkušenost, prožitky Já: vede nakonec k jejich ztrátě. Toto tvrzení mistra přidává jen další potvrzení nutnosti trvalého studia, které stále zdůrazňuji. Studiem duchovní literatury a přemýšlení o čteném nás pomáhá chránit od zapomenutí vědomí Já. Studium není pouze pro začátečníky, ale je trvalou součástí praxe až do konce stezky. Jelikož je většina literatury dostupná pouze v angličtině, její alespoň pasivní zvládnutí je potřebné.
Opět jsme u toho, co stále tvrdím. Na stezce žádná definitiva ani naprostá neomylnost neexistuje, což platí i pro mistry, jak je chápeme. Mistr není individualitou, ale dokud má jakékoliv tělo, má individualitu, a ta se vždy může mýlit nebo dokonce selhat, pokud nedodrží duchovní zákonitost. V nejhorším případě může přijít i o vědomí, zkušenost Já jsem ve smyslu, že na ni zapomene. Pak záleží na něm, zda se dokáže vzpamatovat či nikoliv a lpí například na svém komunistickém omylu až do smrti. Pak zákonitě nemůže být ani vysvobozen a musí si své zrody tak dlouho opakovat, dokud nepochopí. Bohužel, jeho osobní tragedie se často stává i tragedií těch, kteří věří v jeho neomylnost. Pak jim svým špatným příkladem zastírá správnou cestu. Ta nevede nikdy do světa a jeho zachraňováním, ale přesně opačným směrem: „Mé království není z tohoto světa“ a „Kdo nedělá átmavičáru, dělá lokavičáru“, platí i pro mistry, jak se shodují Ježíš i Ramana Maháriši a nejen oni. Mahárišiho zásadu: „Do dění světa zasahujeme nejméně, jak je možné“, nelze bez nepříznivých následků na naši duchovní úroveň porušovat. Ježíš ví dobře: „Dvěma pánům nelze sloužit“.