Svět je bojiště
Jiří Vacek
Všichni praví mistři učí, že náš svět je od Boha odpadlý neboli nebožský a probíhá v něm neustále boj dobra se zlem, sil směřujících k Bohu i Bohu se protivících.
Tento boj probíhá zevně i vnitřně. Šri Chinmoy to říká jasně: „V každé lidské bytosti se odehrává neustálá bitva mezi božským a nebožským. Nevědomost tohoto světa se pokouší pohltit lidskou aspiraci (rozuměj touhu po Bohu). Na současném stupni evoluce žije většina lidských bytostí v nebožském vitálnu, kde vše je touha, utrpení a vzrušení. Proto si nejsou vědomy potřeb své duše.“ (Sri Chinmoy, Smrt a znovuzrození, str. 90.)
Proto Bhagavad Gíta začíná líčením bitvy, což je zdánlivě nepochopitelné, ale jedná se právě o tento boj. V něm stojí proti nám i někteří naši přátelé. I ty máme „zabít.“ Symbolizují to, co máme rádi, ale co nám brání v dosažení Boha.
Síly nepřátelské Bohu v našem nitru i ve světě se nás snaží přemoci a udržet nás ve své vládě a to všemi způsoby včetně přetvářky ušlechtilosti. To jsou ti bibličtí „vlci v rouše beránčím.“ Právě pro tu falešnou ušlechtilost jsou velmi nebezpeční a ty, kteří nerozlišují, snadno svedou. Jedním z nich je i pokus zaplést nás do nebožského světa ve jménu jeho záchrany = pomoci druhým.
Tato snaha je naprosto scestná. Svět je nebožský právě vinou bytostí odpadlých od Boha a nikoliv ze sebe. Řešení otázky nebožského světa nespočívá z tohoto důvodu v jeho zevní přeměně na svět božský, ale v plném dosažení poznání Boha v nás, jehož konečným výsledkem je odchod ze světa nebožského do božské úrovně stvoření.
Stejně jako řešení otázky zločinnosti není možné řešit přeměnou vězení v rekreační středisko, ale převýchovou každého zločince, tak řešení nebožského světa nelze docilovat jeho zevní přeměnou na ráj pro ego.
Co je nebožské, musí zmizet, protože nebožské nelze změnit na božské. Zaplétat se do nebožského světa vždy a v každém případě znamená vzdalovat se světu božskému a proto i Bohu. I když se tak děje pod zdánlivě ušlechtilými záminkami, v pozadí je vždy snaha ega udržet se při životě a žít v blaženosti ráje bez Boha. Přitom již sama představa ráje bez Boha je naprostým materialismem a nic víc.
Jako vše i pravá charita je vnitřní a nikoliv zevní. Světu, bližním i sobě nejvíc a nejúčinněji pomáháme, když v sobě a ze sebe necháváme působit své odhalené božské Já jsem. Kdo těmto pravdám nevěří a dává přednost zevnímu a nebožskému před vnitřním a božským, nevěří v Boha ani nedůvěřuje Bohu, ale je obyčejný materialista.
Nebožský svět a síly zla protivící se Bohu, nás neustále ohrožují na cestě a snaží se nás z ní odvést. Jelikož žijeme v nebožském světě, působí na nás stále. To je také smysl Ježíšova výroku: „Pokušení musí přijít, ale běda tomu, skrze něhož přichází.“ To „běda“ se týká těch, kteří nás odvracejí od stezky k Bohu a vracejí do područí nebožského světa, byť i pod záminkou lásky k bližním.
Varování před tím, abychom neopouštěli stezku k Bohu pro zevní svět, nalézáme ve všech učeních, ale dokonce i v pohádkách a uměleckých dílech.
Starý zákon uvádí Ezaua, který vyměnil mísu čočky za prvorozenství. Vyměnit chvilkové potěšení za velké bohatství a vládu nad celým kmenem za chvilku pomíjivé slasti je nepochybně vrcholem pošetilosti. To je přesný obraz toho, co děláme, když opouštíme stezku pro potěšení světa.
Evangelia opět líčí Ježíšova pokušení na poušti od ďábla. Zde Ježíš zastupuje žáka stezky, který je z ní sváděn. Viz Matouš a Lukáš 4. kapitoly. Ježíš má měnit kameny na chleba neboli opustit stezku pro zevní zabezpečení. Také se má ďáblovi klanět výměnou za vládu nad světem. Ježíš odmítá, ale líčení končí tím, že se ďábel vrátí se svým pokušením „v určený čas.“
Zde ďábel vlastně zastupuje svět a síly zla, které prostřednictvím světa na nás působí: nebožský svět je sám ďáblem, opakem směřování k Bohu. Kdo dává přednost nebožskému světu před Bohem, skutečně se klaní tomu, co jest nebožské, neboli ďáblovi.
Pohádky o tom, jak zlí lidé upisují svou duši zlu za zevní potěšení, moc a slávu, líčí pravdivě, o co jde: o ztrátu života božského, který vyměníme za nebožský a v důsledku toho přijdeme o svou duši (mysl) a proto propadneme moci zlých sil neboli peklu. Goethe o tom napsal dokonce drama „Faust a Markéta.“ Faust upisuje svou duši – mysl (Markéta) ďáblovi za světské zisky. Výsledkem je utrpení neboli peklo, z jehož moci se lze jen obtížně vymanit.
Pohádka o Smolíčkovi, jezinkách a jelenu se zlatými parohy je o tomtéž. Smolíček je pacholíček, žák stezky, ono Ježíšovo „maličké.“ Žije v jeskyni (ve svém nitru), ale v lese neboli uprostřed nebožského světa. Má mistra (jelena se zlatými parohy), který jej varuje před jezinkami, to jest před zlými tvořivými silami, které jej chtějí vylákat z jeskyně (nitra) do lesa (světa) a tak se jej zmocnit. Smolíček je neposlušný a z falešného soucitu jezinkám otevírá a ty se jej zmocní a odnášejí do nebožského světa. Jelen, mistr, jej musí opakovaně zachraňovat z jejich moci.
Pohádka líčí, jak je lehkomyslné nedbat i slabých a zdánlivě neškodných sil zla a dobře je nerozlišit. Jezinkám stačilo pootevření dveří (mysli) jen na šířku prstíčku, aby dveře nakonec rozrazily celé a Smolíčka vytáhly z nitra, jeskyně do svého světa zla. Jak důležité varování! Jakákoliv i sebemenší nedbalost se na stezce nevyplácí. I to nejmenší zlo se nesmí podcenit a nechat volně působit.
Všimněme si, jak pohádka dobře postihuje zhoubný vliv falešného soucitu. Smolíček jen ze soucitu pootevřel dveře, aby se jezinky mohly trošku ohřát. Ty se mu za jeho nepravý soucit odměnily zlem. Přesně toto ví i lidová moudrost „čiň čertu dobře, peklem se ti odmění.“ Vzdor této pravdě nás bohužel i někteří duchovní učitelé nabádají, abychom přesně toto činili. Soucit „s nespravedlivě trpícími ve světě,“ svedl ze stezky mnohé, dokonce i mistry. Ve skutečnosti nikdo netrpí nespravedlivě, ale pouze pro svou nevědomost, zlo a nedostatek Boha v sobě.
Shrňme: svět a zlé síly v něm působící, je ďáblem, opakem Boha, který nás trvale svádí ze stezky k Bohu k sobě, abychom se mu klaněli, to jest, stavěli jej na prvé místo svého snažení výměnou za cestu k Bohu. Pokud se mu to povede, ztrácíme svou duši a ta propadá ďáblovi: světu a bytostem odpadlým od Boha. Ty ji ochotně využijí pro svoje pochybné zisky.
Ukázka z díla Bůh je jediné dobro