Tajemné duchovní srdce
Jiří Vacek
Jedna z nejvyšších pravd nás učí: „Já jsem láska“. Bůh je vědomí Já jsem a to je láska. Nejsou dva, ale jedno.
Je známo, že ve vztahu k naší bytosti Srdce je duchovním orgánem na pravé straně hrudi, skrze který v nás působí vědomí Já jsem. Je také spojnicí mezi oblastí neprojevu a projevu.
Srdce je pověřeno i jinou duchovní činností. Je všeobecnou zkušeností, že lásku cítíme v srdci. Nikoliv v srdci tělesném, ale duchovním. Dokonce říkáme: „Miluji celým srdcem“. Tím potvrzujeme, že láska vzniká a působí v duchovním srdci. I tak je v nás přítomen tímto způsobem Bůh jako láska.
Není však na srdce omezen, ale je-li láska dostatečně silná, proudí ze srdce ven, vyzařuje sama sebe na vše, kam se obrátí a zaplavuje sebou vše.
Je-li Bůh láska, pak je možné říci, že je přítomen v našem duchovním srdci, jako v orgánu, ve kterém se projevuje svou láskou, když milujeme. Blaženost a štěstí, které v srdci cítíme, jsou blažeností boží.
Toto vše potvrzuje důležitost duchovního srdce ve vztahu k naší stvořené osobnosti. Je nejen orgánem božího vědomí, ale i lásky. Je proto dobré věnovat mu pozornost, jakou si zaslouží a v duchovní praxi využívat možnosti, které nám poskytuje.
Odmítat srdce a jeho existenci a význam pro duchovní praxi zejména na jejím začátku z hlediska nejvyšších pravd typu „Bůh je všude“, není proto správné. Hlediska praxe zejména těch, kteří se stezkou začínají, jsou jiná než hledisko nejvyšší. Jejich uskutečnění se právě dějí duchovní praxí, i když je, ale pouze z nejvyššího hlediska pravda, že není oč usilovat. K tomu, abychom neměli oč usilovat, slouží právě duchovní praxe. Jejím cílem je samovolné spočívání v Bohu bez úsilí.
Z hlediska pokroku nevědomého jedince na stezce je jedno, že je Bůh vše, protože si tuto jeho přítomnost nedokáže uvědomit. Co dokáže, byť často i s velkými obtížemi, je soustřeďovat se na Srdce a vzývat v něm přítomného Boha jako lásku, vědomí, klid, mír a blaženost.
Když pokročíme dále, nebudeme se v praxi omezovat na srdce, ale to si stále určitý význam podrží jako střed vědomí sama sebe, aniž bychom je, jeho prožitky na ně omezovali. Spočíváme v srdci ve vědomí Já jsem a zakoušíme jeho všudypřítomnost.
Je velmi nešťastné, když nejvyšší Pravdy, jsou-li nesprávně chápány, našemu duchovnímu pokroku víc škodí než pomáhají. Nejhorší omyl pak je, když tyto pravdy přijmeme jako svůj pevný názor a tento názor zaměníme za jejich dosažení. Nevědomí hledající se pak vzdávají úsilí, protože „přece není oč usilovat“.
Bůh opravdu nemusí o nic usilovat, ale ten, kdo s ním ztratil spojení, bez správného úsilí nic nedosáhne a zůstane v nevědomosti a v nebožském světě.
Pro stvořené bytosti jsou nejvyšší pravdy pravdivé, výhradně pokud je v sobě a pro sebe uskutečnili. Jinak jsou jen neúčinným a nežitým přesvědčením mysli.
Dokud slepý neprohlédne, nic nevidí i když žije v jasném světle. To je velmi přiléhavý příklad hledajících, jejich stavu i toho, co mají udělat: prohlédnout, uvědomit si přímo pravdu, která je oblastí nad myslí. Proto ji není možné myslí dosáhnout, ale pouze si ji uvědomit vědomím.
Nelze usilovat o něco, co existuje samo o sobě bez úsilí, ale je třeba ze všech sil usilovat o to, abychom si toto absolutno, bez úsilí existující Skutečnost uvědomili.
Tato Skutečnost není daleko. Je v nás i kolem nás. Je – její vědomí Já jsem, naší podstatou a vše, co je třeba k jejímu dosažení, je obrátit na ni pozornost a uvědomit si ji.