Jiří Vacek - duchovní učitel

Martin Zouhar

Polská řádová sestra F. Kowalská byla mistrem Jiřím Vackem již několikráte zmíněna, např. Deníček. Boží milosrdenství v mé duši. Je autorkou duchovního Deníčku, kde popisuje svoji vnitřní cestu k Bohu. U nás jej vydalo Karmelitánské nakladatelství v roce 2001. Každý záznam do Deníčku je očíslován, což spolu s věcným rejstříkem umožňuje snadnou orientaci a vyhledání hesel jako například “pokora” anebo “modlitba”.

V knize lze nalézt potvrzení toho, co učí Jiří Vacek a jeho přátelé. Tedy nutnost vytrvalého a nepřetržitého úsilí za současného pokorného spoléhání se na (a odevzdávání se do) Boha a to s láskou k cíli, tedy Bohu, který není mimo nás.

V deníčku je i zmínka o pekle, záznam 741 (viz též článek Zakusili peklo).

Níže jsou uvedeny chronologicky řazené citace, z některých záznamů, na podporu stezky a hledajících, tedy i pro mé vlastní připomenutí, neboť jsem v tomto ohledu stále chybujícím začátečníkem. Tučné písmo je v Deníčku použito pro vnitřní hlas – Ježíše. [...] označuje vynechání části textu v citaci ve srovnání s knihou.

95. [...] Duše se chvílemi důvěrně pojí s Bohem a velice se raduje; myslí si, že již dosáhla určený stupeň dokonalosti, neboť chyby a vady jsou v ní uspané a ona myslí, že je už nemá [...] Nese ji milost a vůbec si neuvědomuje, že může přijít čas zkoušky a prověřování. [...]

146. Modlitba. – Modlitbou se duše vyzbrojuje ke každému druhu boje. Ať je duše v jakémkoli stavu, má se modlit. – Musí se modlit duše čistá a krásná, neboť by jinak ztratila svou krásu; musí se modlit duše usilující o tu čistotu, neboť jinak by jí nedosáhla; modlit se musí duše sotva obrácená, jinak by opět upadla; musí se modlit duše hříšná, ponořená v hříších, aby mohla povstat. A neexistuje duše, která by se nemusela modlit, protože velká milost stéká přes modlitbu.

306. Prosila jsem Boha, aby mi udělil tu milost, abych měla povahu odolnou a silnou vůči vlivům, které mě nejednou chtějí odvést od ducha řehole a drobných předpisů – neboť to jsou drobní moli, kteří v nás chtějí zničit vnitřní život, a jistě ho zničí, je-li si duše vědoma těch drobných přestupků, a přesto je bere na lehkou váhu proto, že jsou to drobnosti. Já v řeholi nic malého neznám. […]

741. Dnes mě anděl zavedl do propastí pekla. Je to místo velkých bolestí, jak je strašně rozlehlé. Viděla jsem tam tyto druhy utrpení: první utrpení, které tvoří peklo, je ztráta Boha; druhé – ustavičné výčitky svědomí; třetí – tento úděl se nikdy nezmění; čtvrté utrpení je oheň, který bude duši pronikat, ale nezničí ji, je to strašné utrpení, je to čistě duchovní oheň zapálený Božím hněvem; páté utrpení – je ustavičná temnota [...]; šesté utrpení – je neustálá společnost satana; sedmé utrpení – je strašné zoufalství, nenávist k Bohu, zlořečení, proklínání, rouhání. [...] Všimla jsem si jednoho, že tam je nejvíce těch duší, které nevěřily, že peklo je.

778. A Bůh mi dal poznat věc, která jediná má v jeho očích nekonečnou cenu – je to láska k Bohu, láska a ještě jednou láska – a nic se nedá srovnat s jedním úkonem čisté lásky k Bohu. Vůbec si nedokážeme představit, jak se Bůh zajímá o duši, která ho upřímně miluje. Šťastná duše, o kterou se již zde na zemi zvláštním způsobem zajímá, jsou to duše malé a pokorné.

872. [...] Ježíš mi dal poznat, jak by měla být duše v modlitbě věrná i přes trápení, vyprahlosti a pokušení, protože obyčejně na této modlitbě nejednou závisí uskutečnění Božích záměrů,a když v takové modlitbě nevytrváme, křížíme to, co chtěl Bůh skrze nás nebo v nás vykonat. Ať si každá duše zapamatuje tato slova: A jsa v úzkosti, modlil se ještě usilovněji. [...]

1087. Když jsem si jistého dne předsevzala, že se budu cvičit v jisté ctnosti, upadla jsem do chyby opačné té ctnosti desetkrát častěji než jiného dne. Večer jsem se zamýšlela nad tím, proč jsem dnes tak mimořádně chybovala a uslyšela jsem tato slova: Příliš jsi spoléhala na sebe a málo na mně. – Pochopila jsem příčinu vlastních pádů.

1173. Přes hluboký pokoj, kterému se má duše těší, neustále bojuji a to nejednou vedu urputný boj o to, abych šla věrně svou cestou, to znamená tou, kterou chce Pán Ježíš, abych jí šla. A mojí cestou je věrnost Boží vůli ve všem a vždycky a zvláště věrností vnitřním vnuknutím, abych byla poddajným nástrojem v rukou Boha, k vykonání díla jeho neproniknutelného milosrdenství.

1287. I přes ticho duše vedu neustálý boj s nepřítelem duše. Stále odkrývám jeho nové nástrahy a zase se bojuje. V době klidu se cvičím a bdím, aby mě nepřítel nezastihl nepřipravenou, a když vidím jeho velikou zlobu, tehdy zůstávám ve tvrzi, to znamená v Nejsvětějším Ježíšově Srdci.

1302. [...] … Mé srdce je živým svatostánkem, v němž je přechovávána živá hostie. Nikdy jsem Boha nehledala kdesi daleko, nýbrž ve vlastním nitru; obcuji se svým Bohem v hlubinách vlastního bytí.

1488. [...] – Ježíš: Mé dítě, život na zemi je boj, a to veliký boj o mé království, ale neboj se, protože nejsi sama. Já tě stále podpírám, a tak se opři o mé rámě a bojuj a ničeho se neboj. [...]

1767. – Má dcero, chci tě poučit, jak máš zachraňovat duše obětí a modlitbou. Modlitbou a utrpením zachráníš více duší než misionář pouhým vyučováním a kázáním. Chci tě mít jako oběť živé lásky, která teprve takto má u mne moc. Musíš být zničena, zmařena, jakoby mrtvá žít ve svém nejskrytějším bytí. [...] Navenek má tvá oběť vypadat takto: Skrytá, tichá, proniknuta láskou, prosycena modlitbou. Žádám od tebe, má dcero, aby tvá oběť byla čistá, plná pokory, abych v ní mohl mít zalíbení. [...]

1779. - Má dcero, ať tě zdobí zvláště tři ctnosti: pokora, čistota úmyslu [a]  láska. Nic víc nedělej, jen to, co od tebe žádám, a přijmi všechno, co ti má ruka podává; snaž se žít usebraně, abys slyšela můj hlas, který je tak tichý, že jen usebrané duše ho mohou slyšet.