Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Mysl je mocná tvořivá síla. Pokud ji neovládáme, ona vládne nám. Buď vládneme mysli my nebo ona vládne nám. Výjimky neexistují. Kdo chce řídit svůj osud, nemá jinou možnost, než řídit svou mysl. Její řízení předpokládá, že se stane naším nástrojem a přestane být naším pánem, který nám podstrkuje jednu myšlenku a cit za druhou a my se jich bez rozmýšlení a zcela samovolně chápeme a necháme se jimi unášet v plném pohlcení do nich.

Prvým krokem k ovládnutí mysli je proto rozlišení se od všech jejich činností a výtvorů, což vyžaduje, abychom se uvědomili ve vědomí, které si je uvědomuje, ve kterém vznikají, trvají i mizí. Právě pozornost vědomí dodává naší mysli, jejím výtvorům svou oživující moc. Pokud dovolíme, aby nějaký výtvor mysli naše vědomí nevědomě uchvátil, tím jsme mu propůjčili nad sebou a nad vědomím moc a jsme jím nevědomě a bezmocně unášeni směrem, kterým je namířen.

Zásadním a nezbytným krokem k ovládnutí výtvorů mysli je uvědomění se v jejich sebe si vědomém pozorovateli a rozlišení se od nich: nejsem žádnou myšlenkou, citem, představou, ale vědomím, které si je uvědomuje a právě proto, že si je uvědomuje, jim umožňuje jejich existenci. Čemu nevěnujeme pozornost, co si neuvědomujeme, to ani na nás nemůže působit. Moc tvořivých sil nad námi zneškodňujeme tím, že od nich buď vědomě odvrátíme pozornost nebo je přímo rozpouštíme nezaujatým pozorováním.

Základem v obou případech je jasné vědomí sebe v pozorovateli výtvorů mysli, který ví, že není žádným z nich, ale od nich různým, nezávisle na nich existujícím vědomím. My, vědomí, existujeme stále, výtvory mysli jen tehdy, když je my, vědomí svou silou oživíme.

Mysl a obecně vše, co lze pozorovat, vděčí zásadně za možnost své existence výhradně vědomí, které je skutečně oživující mocí. Bez vědomí nic nemůže existovat.

Pokud uznáme nějakou myšlenku nebo cit za nutné, abychom se s nimi zabývali, vždy tak činíme výhradně ve výše uvedeném stavu vědomí, které šije vědomo sebe i toho, že není ničím, co si uvědomuje a že je to právě moc jeho, vědomí, která způsobuje, že vůbec něco může existovat. Ani s nejsvatějším citem nebo myšlenkou se nesmíme ztotožnit a nechat sejí nevědomě unášet. Pokud se tak stane, jde vždy o pád a o nic jiného.

Můžeme a máme, pokud se tak rozhodneme, správné myšlenky a city vytvářet, ale nikdy nevědomě a bez ztotožnění s nimi. Pokud takto myslíme nebo cítíme, činíme tak s plným vědomím a právě tím výtvorům mysli dodáváme velkou tvořivou moc. Základem moci mysli je moc samotného ryzího vědomí, které jsou samo nejvyšší, ryzí existencí, svou pozorností umožňuje existenci všeho pozorovatelného.

Zdůrazněme, že i když pro jednoduchost mluvíme o myšlenkách, vždy máme na mysli veškeré výtvory mysli a nikoliv pouze samotné myšlenky. Většinu z nás ovládají mnohem víc než myšlenky naše city ať již kladné či záporné a nejhorší ze všeho je, že se tak děje nevědomě. Jsme ovládáni mocnými city náklonnosti odporu a nejen o jejich moci nad námi nevíme, ale naše jednání pod jejich vlivem si ještě zcela nesprávně odůvodňujeme a ospravedlňujeme rozumovými důvody. Náš rozum je jimi doslova tak zatemněn, že ztrácí svou schopnost rozumně myslet a je zcela ve vleku neřízených citů, což je vždy velké neštěstí pro všechny.

Prvým a nevynechatelným krokem k ovládnutí tvořivé síly mysli je vždy zpředmětnění jejich výtvorů pomocí sebe si vědomého pozorovatele.

Dále musíme umět myslet i nemyslet neboli ovládat vlastní činnost nebo nečinnost mysli. Mysl jako náš nástroj, musí být ovládána i v tomto směru. Když je třeba, myslíme, není-li třeba nebo myšlení je na překážku, jako je tomu v meditaci, mysl musí zůstat nečinná. K tomu patří i schopnost nerozvíjet nechtěné výtvory mysli. Pro dosažení tohoto cíle existuje celá řada technik: ovládání až zastavování dechu, soustředění na 6. čakru a podobně. Ani použitím těchto technik, i když je účinné, nedosahujeme plných výsledků, pokud nejsou prováděny ve vědomí pozorovatele, jak bylo vysvětleno. Při jejich používání se pohybujeme v oblasti mysli, jsme s ní ztotožněni a nikoliv v oblasti nejvyšší, v naší božské podstatě, jíž je vědomí.

Nemá-li nám mysl svou tvořivou silou škodit, musíme ji zbavit nejen všech sklonů, které jsou zlé, ale i těch, které nás udržují v nevědomosti, brání poznání a vysvobození. Musíme začít s její očistou, která spočívá v neuchopování těchto sklonů, v jejich nerozvíjení, odtahování pozornosti od nich a hlavně v jejich rozpouštění ve vědomí sebe si vědomého pozorovatele. Činíme-li tak, pak se v tomto vědomí rozpouštějí a tím nám i vracejí zpět sílu, kterou jsme do nich při jejich vytváření vložili.

Nakonec musíme svou mysl vrátit tam, kam patří a komu patří. Mysl nepatří egu ani není samostatným principem, ale je šakti, mocí a mohutností samotného Já, ryzího vědomí. Nemyslí mysl jako taková, ale myslí ryzí vědomí. Jeho výtvory již nejsou ono samo, ale pozorovatelné předměty a v tomto smyslu ne-já. Nevědomé ztotožnění s nimi v jejich jevovém bytí je proto i na tomto stupni pádem a ztrátou svobody. Dochází k omezení beztvarého na tvar, neprojeveného na projevené.

Ukázka z díla Vysvobození Mysli