Zbav nás všeho zlého!
Jiří Vacek
Otčenáš je velmi moudrá modlitba. Její prosby pokrývají všechny naše potřeby.
Jedna z těchto proseb zní: „Zbav nás všeho zlého!“ Kdo by se také zla nechtěl zbavit. Když se takto modlíme, mnozí z nás si pod tímto zlem představují samočinně něco zevního, nějaké zevní zlo: nemoc, chudobu, pronásledování zlými lidmi a podobně. Jiné zlo si nedokáží představit. Ani nás nenapadne, že jsou ještě jiná zla a to mnohem horší. Horší proto, že ta větší a horší zla jsou příčinou těch zel zevních, lehčích.
Největším zlem je náš dnešní, samotný stav, naše přítomná existence, ve které jsme ztratili své vědomé spojení s božstvím neboli odpadnutí od Boha. To, že žijeme ve světě, který není světem božím, ale vyhnanstvím, je prvotní příčinou zla, které ve světě sklízíme. Nechceme-li zlo a utrpení s ním spojené, není jiné cesty než zpět k Bohu. Proto bychom měli při prosbě „zbav nás všeho zlého“ mít v prvé řadě na mysli rozpuštění ega, stavu vědomí bez Boha. Právě o to se modleme ze všeho nejvíce: ať nás Bůh zbaví zla nebožské existence. I další zlo je ryze naše a jsou jím všechny zlé city, nenávistí počínaje, včetně závisti, pýchy a jim podobným, které chováme, a kterým ke své obrovské škodě dáváme volný průběh, často ve velmi pošetilém přesvědčení o naší pravdě a spravedlivosti. Žádná nenávist, lež, nic z toho není nikdy dobré a spravedlivé. Účel nesvětí prostředek, ale právě naopak: zlé prostředky znesvěcují účel. Právě tyto zlé city a myšlenky jsou velkým zdrojem zla, které vytváříme my sami, a které se k nám vrací zevně jako zlo, kterého se tolik snažíme zbavit. Dokud je sami, jeho příčinu nepřestaneme vytvářet a podporovat v sobě, snažíme se marně. Zlu, jehož jsme my sami příčinou, nelze utéci. Jde s námi všude, kam jdeme i my, protože je v nás a nikoliv mimo nás.
Kdo se chce zbavit všeho zlého, musí nejprve odstranit veškeré zlo ze své mysli a vrátit se k Bohu, ve kterém jedině je dobro. Nic jiného než Bůh dobré není a jiné dobro než jeho neexistuje. Kdo toto nepochopí a neuskuteční, žádného zla se nezbaví ani zbavit nemůže. Největším nepřítelem nám nejsou druzí, ale my sami, stav našeho pádu a zlé city a myšlenky, kterým hovíme. Pochopme dobře: jiná cesta z moci zla než tato neexistuje.
Dokud vidíme zlo zevně a nikoliv v sobě, jsme proti němu bezmocní a každý boj proti němu je předem prohraný, protože bojujeme s následky a nikoliv s příčinami, se zlem samým. Jedině pochopení, že zlo je vnitřní a naše, nám umožňuje se osvobodit z jeho moci, a tak se jej zbavit. Jinak, jak říká Míla Tomášová, nás naše mysl dovede tam, kam ji namíříme: do moci zla, a to je jen a jen zlé. Očekávat ve zlu jakékoliv dobro, je vrchol pošetilé nevědomosti. Kde by se ve zlu vzalo nějaké dobro, je-li zlé? Kde něco není, nelze to tam ani nalézt. A přece tuto jednoduchou úvahu, která vede ze zla k dobru, zlí lidé nechápou. Proč? Právě proto, že věří zlu a nikoliv dobru. Proto prvý krok ke zbavení se zla je krokem, ve kterém se zbavíme víry, že zlo přináší dobro. Za touto vírou musí samozřejmě následovat i myšlení, cítění a konání s tím v souladu. Pokud tak neučiníme, jediné, co můžeme s jistotou očekávat, je jen naše vlastní zlo a jeho nerozlučného přítele, jímž je utrpení. A to vše bez konce, dokud nepochopíme pravdu o zlu a nezačneme se jej zbavovat.
Proto se modleme ze všech sil: „Zbav nás všeho zlého, ale toho našeho vnitřního“. To zevní pak zmizí samo, protože zmizí jeho příčina.