Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Átmavičára, nepřetržité obracení pozornosti vědomí na samotné vědomí, je stezka k Bohu od začátku do konce.

Kdo právě teď nedělá átmavičáru, neobrací pozornost vědomí na ryzí vědomí, kterým je, dělá lokavičáru. Zaplétá se do nebožského světa a posiluje své ego.

Základ praxe: nejsem ničím, co mohu pozorovat, co si uvědomuji, ale jsem vědomí, pozorovatel, které si vše pozorované, uvědomované uvědomuje.

Pouze si uvědomovat vědomí Já jsem nestačí, je nezbytné jím být, prožívat se jako ono, být s ním ztotožněn. Nikoliv zakouším, uvědomuji si Já jsem, ale Já jsem vědomí Já jsem.

Abych se mohl plně prožít jako Já jsem, musím se proto nejprve rozlišit od toho, co nejsem a přestat se s tím ztotožňovat. Nelze být současně tělem a myslí i vědomím Já jsem.

Správný pozorovatel se uvědomuje na přechodu mezi projevenou a neprojevenou Skutečností.

Jiří Vacek

Mysl je opravdu tvořivá moc. Myslet, cítit, představovat si vždy znamená vytvářet tvořivé síly, které se snaží uskutečnit to, co jsme do nich vložili a to úměrně velikosti a trvání jejich vytváření. Slabé, jednotlivé a krátkodobé myšlenky mají malou moc. Jelikož je vytváříme neustále, spojují se v mocný proud síly. Ten podle převládajícího zaměření nás unáší buď do života bez Boha, který je pln nesvobody a utrpení nebo do trvalé blaženosti a štěstí života s Bohem. Pokud po něčem opravdu silně a s láskou toužíme, nakonec se nám to – ne ihned, ale po určité době splní. Velká přání, která jsou v tomto vtělení neuskutečnitelná, se plní až v dalších životech.