Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

... Máme právo se ptát a zamýšlet se nad tím, čemu nerozumíme, ale s pochopením, že se můžeme mýlit a často se i mýlíme. I to je součást stezky. Její těžiště je samozřejmě jinde: v praxi, která obnovuje naše duchovní spojení s Bohem. V tomto duchu jsou vedeny následující úvahy o stvoření. Nemusíme ani nemůžeme znát odpovědi na všechny otázky, ale na druhé straně proto nepřestanou existovat, když budeme dělat jako by neexistovaly. Ještě horší je myslet si, že vše známe a všemu rozumíme. I z duchovního hlediska jde o projev pýchy, která je smrtelným hříchem. Všimněme si dobře, že evangelia uvádějí, že ani Ježíš nevěděl vše a odkazoval na Otce, který ví vše. Kdo si chybně myslí, že ví vše, ten si zamezuje cestu k dalšímu poznání a uzavírá se ve své nevědomosti. V důsledku toho se přestává vyvíjet ke své škodě. Ztrácí tím naději na lepší život...

Jiří Vacek

Prvé, co si musíme uvědomit v souvislosti se zlepšením našeho osudu, je, že život v egu, tj. život bez vědomí Boha a bez spojení s ním v trvalém štěstí a blaženosti, za nepřítomnosti bolesti a utrpení, není možný. Kdo smýšlí jinak, podléhá základní iluzi, zdroji všeho zla, a je proto – sám sebou – odsouzen trpět tak dlouho, dokud neprohlédne nesmyslnost svého názoru a jeho škodlivosti pro svůj život a osud. Moudrým životem je však možné docílit toho, že zmenšujeme tvorbu příčin našeho utrpení a současně i vytváříme příčiny, které vedou ve svých následcích k dobrým odezvám, a tak svůj osud zlepšovat. Tato činnost má, což je nutno znovu zdůraznit, své meze, které jsou dány egem. Základní problém zla, nedostatek Boha tím řešen není. Nejprve a na prvém místě proto máme usilovat o Boha a teprve v souladu a nikoliv v rozporu s touto snahou můžeme a dokonce i do značné míry máme usilovat, a to moudře a nikoliv bezhlavě, o zlepšení svého osudu. Opačný postup, ve kterém se snažíme v prvé řadě o své zevní, od Boha oddělené a na něm nezávislé blaho, je zavádějící, protože nás nepřibližuje, ale naopak vzdaluje Bohu...

Jiří Vacek

... Obecně platí: Čím méně pozornosti vědomí světu i tělu a mysli věnujeme, tím méně je oživujeme jeho mocí a tím méně má tělo nás tělo i svět ovládají. Zdůrazněme, že stále mluvíme o zevní, tvarové a jevové stránce projevu neboli o světě, tělu a tvořivých silách mysli. Projev, jeho tvarová stránka je vždy ve vědomí a jím je i promítán, ale nelze stavět rovnítko mezi vědomí a předměty (svět, bytosti), které svou mocí vědomí vytváří. Projev je součinností vědomí a jeho tvořivé moci, ale není vědomím. Proto existence jevové stránky světa je plně závislá na pozornosti vědomí, kterou mu vědomím věnujeme. V tomto smyslu je projev částí Boha, nejvyšší Skutečnosti, ale není Bohem a dokonce se svou částí nenachází ani v božském stavu, ale klesá dokonce svou částí do stavu pekelných. Proto projev není Bohem a dokonce ani vždy v božském stavu...

Jiří Vacek

Dosáhnout vysvobození znamená osvobodit mysl a hlavně vědomí z toho, co je znesvobodňuje, což je ego a jeho svět. Vědomí má moc svým soustředěním neboli pozorností oživovat a tak posilovat to, čemu věnuje pozornost, nač se soustřeďuje. I toto působení moci vědomí se řídí zákonem příčiny a následku. Řečeno jinak: vytváří náš osud, karmu. Příčinou je samo vědomí, jeho působení, síla, s kterou působí a doba, po kterou se tak děje. Podstatné je i jak se tak děje: zda vědomě a cílevědomě nebo nevědomě a bezděčně a zmateně. Pokud vědomí pozorností vychází zevně mimo vědomí, oživuje tak naši mysl, tělo a svět neboli veškerý projev, ne-já. Na síle tohoto soustředění, na jeho pozornosti a také na délce, po kterou se tak děje, závisí i účinky, které vědomí dociluje. Takto vědomí působí bez přestání a neustále, ať jsme si jeho moci a následků jeho působení vědomi nebo nikoliv.

Jiří Vacek

... No, tak jako vždycky poprosíme o pomoc, protože bez pomoci boží nic nesvedeme. Jóga někdy k tomu svádí, že si myslí, že takový jogín nepotřebuje pána Boha, když si dá nohu za krk, ale ono to tak není. I když se v józe o tom někdy moc nemluví, tak se to určitě předpokládá, to samé je s očistou. Bez očisty se nemůžeme nikam dostat, a když se přeci jen někde octneme, tak odtamtud velmi záhy spadneme, protože to, co jsme zlého, nespásného v sobě nechali, to nám nedovolí, abychom tam setrvali. Takže poprosíme o Boha, o pomoc, o to, aby nás očistil. A taky poprosíme o odpuštění našich vin, což je nesmírně důležité. Pokud se domníváme, že jsme spravedliví a žádné nemáme, tak je to určitě projev duchovní pýchy a ta je vždycky pro duchovní život smrtelná. Proto máme v otčenáši tu prosbu: odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme viníkům našim, abychom na toto nezapomněli a opravdu vnitřně odpouštěli...