Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Některé výroky samy o sobě bez návaznosti na celou nauku mohou být matoucí. Například Maháriši říká: „Jste neustále átman, Já. Je to jen vaše myšlenka, že nejste átman a té se musíte zbavit“. Je pravda, že všichni jsme neustále Já, átman, ale nevědomě. Vědomě naopak žijeme jako ego, opak Já. Abychom si opravdu uvědomovali átman, musíme si jej nejprve uvědomit a poznat. Máme odstranit přesvědčení, že nejsme átman, ale samotné přesvědčení „Já jsem átman“ bez dotazování po Já jeho uvědomění nepřinese.

Jiří Vacek

Chceme-li rozpustit klamný názor „já konám, jsem konatelem“, ptejme se vždy při každé činnosti: „Kdo toto koná?“ Zjistíme, že je činné tělo nebo mysl, ale těmi my nejsme. Tak si uvědomíme, že my nejsme činní nebo činitelem.

Jiří Vacek

Všichni učitelé a mistři se shodují na důležitosti výběru lidí, se kterými se stýkáme. Rámakršna říká naprosto jasně: „Pravý hledající se vyhýbá i příbuzným, kteří jsou světští, jako jedovatým hadům“. Škodí nám i zevní styk s neduchovními lidmi již proto, že obracejí naši pozornost i mysl ke světským záležitostem. Ty máme plně věnovat stezce. Daleko horší účinky má vnitřní vyzařování zevních lidí. Opravdu vyzařují odstředivé nebo dokonce zlé tvořivé síly, které musíme, jejich působení na nás s velkou silou rozpouštět.

Jiří Vacek

Vzkříšení těla

Poučku „Já jsem tělo“ chápejme správně, jako jí podobné, například „Já jsem cesta, pravda“ a další. Neučí nás, že vědomí Já jsem je totožné s cestou, pravdou, ale tvoří rozlišenou jednotu. Vědomí Já jsem není totožné s tělem a nemáme se proto s ním ztotožňovat, ale ani je brát jako neživou hmotu, od vědomí a od nejvyšší Skutečnosti oddělenou.

Jiří Vacek

Být přesvědčen „já konám, já myslím“, je nevědomost. Koná tělo, myslí mysl, ale my nejsme ani tělo ani mysl, ale vědomí Já jsem. Proto nejsme činní. Nemáme být činitelem, protože tento pocit vzniká ze ztotožnění s tělem a s myslí. Máme pouze pozorovat činnost těla a výtvory a dění v mysli bez ztotožňování s nimi. To není totéž, co nečinnost, ale neztotožňování se s činnostmi těla a mysli. Musíme se i rozhodovat, co dělat, co nedělat i střežit mysl před nespásnými myšlenkami, ale to vše pozorovat bez ztotožňování s tím.

Jiří Vacek

Mysl je soubor schopností myslet, cítit, představovat si a pamatovat si. Patří sem i některé další schopnosti jako je vnímání. Proto rozlišujme dobře samy tyto schopnosti od jednotlivých výtvorů mysli, jako jsou myšlenky, city a další. To jsou samostatné výtvory, tvořivé síly mysli. Mysl jako soubor těchto schopností může být v klidu nebo v činnosti. Myšlenky a všechny výtvory mysli se objevují ve vědomí, v něm vznikají, trvají a zanikají. Proto mysl, její uvedené schopnosti jsou jednou z vlastností vědomí, jeho tvořivé moci, šakti. Ta tvoří celý projev i dává vznik svou činností všem výtvorům mysli, jako jsou myšlenky, city, přání a další.

Jiří Vacek

... Ztotožnění s myslí i s tělem začíná přivlastněním, pěstováním pocitu mé, moje, svoje. Tyto nežádoucí vlastnické sklony nesmíme pěstovat. Pocity „moje tělo, moje mysl“ a vše co zahrnují, musí být vědomě rozpouštěny, až zmizí. Přivlastňováním si naší mysli, těla a předmětů jako „mé a moje“ se s nimi spojujeme a tak nad námi získávají moc, až se s nimi nevědomě ztotožníme. Tak vzniká ego, vědomí, které se ztotožňuje s tělem a s myslí a je pohlcené v předmětech světa. Právě toto přivlastnění až do ztotožnění je základem nesvobody a utrpení. Bez jejich rozpuštění nelze vysvobození dosáhnout...

Jiří Vacek

... Vědomí Já jsem, jehož je pozorovatel částí a činností, si v nás uvědomuje i vše, co si myslíme. Pokud si tuto pravdu, že nás vědomí Já jsem stále pozoruje a také stále nás slyší a naslouchá nám, uvědomíme, dostáváme tím možnost přímo oslovovat vědomí Já jsem Boha. Tak můžeme obráceni k tomuto nám naslouchajícímu vědomí Já jsem s ním přímo promlouvat s pochopením, že jsme slyšeni. To je opravdu přímá rozmluva s vědomím z naší strany. Naše mysl promlouvá k Bohu, k vědomí pozorovatele a ví, že je slyšena i když pochopitelně vědomí samo nemluví...

Jiří Vacek

Součástí učení o vědomí Já jsem je tvrzení, že má svou šakti, což je inteligentní tvořivá energie, moc a síla. Jejím zdrojem je samo vědomí, se kterým tvoří nedílnou jednotu...

... Nemyslím si, že by vědomí Já jsem Pravdu zahalovalo plánovitě nějakou svou mocí. Podle mne zahalení Pravdy se vztahuje na každou stvořenou bytost osobně a zvlášť a je výsledkem uplatnění její svobodné vůle, kterou nás Stvořitel obdařil. Zahalení Pravdy, odloučení od Boha je následek příčin, které si každá bytost sama vytvořila neboli je její karmou a nikoliv působením vůle Já jsem a jeho zahalující moci...

Jiří Vacek

Každý člověk ví, neboli uvědomuje si, že existuje a ještě ví, že je to on, kdo existuje, že není někým jiným. Uvědomuje si svou existenci sám sebou. Je svým vlastním bytím, existencí a současně i vědomím, kterým se uvědomuje. Jinými slovy, každý člověk je jednotou Já jsem, existuje jako vědomí, kterým si uvědomuje sám sebe, své bytí. Je sebe si vědomým bytím. Jeho bytí je vědomí sama sebe, neboli je Já jsem. Já je v těchto slovech vědomí, kterým si své bytí uvědomuje, jsem je vědomím uvědomovaná existence. Je jeho bytí, které si uvědomuje sám sebou, vědomím, kterým je. Tímto vědomím si uvědomuje i svou stvořenou část bytosti neboli osobnost včetně své mysli i svět, ve kterém tělem a myslí žije.

Jiří Vacek

Je z mnoha důvodů pro nás dobré být pozorovatelem světa a to zásadně sebe si vědomým pozorujícím vědomím, které není ničím z tohoto světa, který si sebou, svým vědomím, uvědomuje. Ještě lépe je být pozorovatelem, přesně uvědomovatelem nekonečného prostoru vědomí Já jsem a uvědomovat si jednotu soupodstatnosti našeho pravého Já, vědomí Já jsem a téhož všezahrnujícího a všepronikajícího vědomí Já jsem absolutního.

Jiří Vacek

Na otázku: „Co je pravda?“ Ježíš správně odpověděl mlčením. Naznačil tím, že absolutní pravda je myslí neuchopitelná a nevyjádřitelná. Je však poznatelná přímým uvědomováním vědomím. Z tohoto přímého zážitku Pravdy pak mysl vytváří své názory o pravdě, které jsou mimo její dosah. Názory nikdy nejsou sama pravda, ale pouze jejím nevyčerpávajícím pohledem mysli na ni.

Jiří Vacek

„Posvěť se jméno tvé“, je jedna z proseb Otčenáše. Jak tomu máme rozumět, co je božím jménem, které máme posvětit, když již je přece jako Bůh svaté? Není ničím jiným než Já jsem. Vědomí Já jsem jako takové je nejvyšším a nejvýstižnějším jménem božím. Co to znamená posvětit? Učinit něco svatým neboli svítit božsky. Není tím míněno uctívání tohoto jména, ale jeho odhalení a uvědomění v nás jeho vzýváním. To se neděje jinak než podle rady: „Buď tich a uvědomuj si Já jsem“.

Jiří Vacek

To, co nám brání poznat vědomí Já jsem, jsou zejména tyto překážky:

1) Pozornost tohoto vědomí namířená mimo ně.

2) Ztotožňování tohoto vědomí – nás – s tím, co není: s tělem a výtvory mysli. To zahrnuje přesvědčení „já konám“.

3) Moc zlých a od Boha pryč směřujících tvořivých sil mysli.

4) Špatná karma.

Jiří Vacek

... Svět existuje, ale není existencí absolutní. Neexistuje sám o sobě, ale pouze ve vědomí a také není si sám sebe, své existence, vědom. Proto vědomí je prvotní, stvoření druhotné. Vědomí existuje, ať svět existuje nebo nikoliv. Svět existuje pouze tehdy, je-li uvědomován. Jeho uvědomování vědomím je zásadní podmínkou jeho existence, bez které nemůže existovat.

Jiří Vacek

Jednou z podmínek vysvobození z nebožského světa je naprosté a bezvýhradné odpuštění všem našim viníkům, jedno zda skutečným nebo domnělým. Kdo takto neodpustí, tomu není odpuštěno a nemůže být spasen. Kdo žádá spravedlnost a potrestání svých viníků, protiví se Bohu: „Má je pomsta – karma, praví Hospodin!“ Kdo neodpouští, hledá spravedlnost nebo dokonce pomstu, v tom není Bůh lásky a jen roztáčí svou neláskou do nekonečna kolo karmy. Chová v sobě nelásku a proto se vylučuje z Boha a tím i ze spásy. Je jen jediný spasitel a tím je Bůh ve svém aspektu lásky. Kdo jej nežije, nemůže být spasen. Musíme nejen odpustit naším viníkům, ale také prosit vnitřně a pokud je to možné i zevně, o odpuštění všech, kterým jsme ublížili.

Jiří Vacek

Duchovní pravdy platí vždy a výhradně vnitřně, v duchu a nikoliv zevně. Mají vést a podporovat na prvém místě náš duchovní život, což je opravdu život v Duchu a nikoliv pouze zevní zbožnost a její projevy. Duchovní pravdy máme proto vždy a na prvém místě uplatňovat vnitřně na nás samé, na naše jednání, na naše myšlení a na to, čemu věnujeme pozornost. Právě toto je rozhodující. Bez tohoto vnitřního uplatňování duchovních pravd skutečný pravý zevní duchovní život, veškerá zbožnost a její zevní skutky neexistuje ani existovat nemůže, protože to hlavní, co ji činí duchovní, Duch, se v něm nenachází. Pak náboženství se často stává nenábožné, náboženstvím bez Boha, bez božího ducha.

Jiří Vacek

... Cílevědomá charita může být, ale nemusí být součástí duchovní praxe, ale rozhodně není základem stezky k Bohu. Ta vede nikoliv světem, ale naším nitrem a přímým obrácením se k Bohu. Je smutné, když například představitelé křesťanských církví tuto základní a zásadní pravdu neznají a tvrdí, že hlavním posláním církve je charita a od ní odvozují požadavky na peníze a majetek. Hlavním posláním církví a duchovních organizací vůbec je vést své členy co nejpříměji k Bohu a nic jiného. K tomu velký majetek a bohatá bankovní konta nejsou opravdu nutná.

Jiří Vacek

... Je známo, že ve vztahu k naší bytosti Srdce je duchovním orgánem na pravé straně hrudi, skrze který v nás působí vědomí Já jsem. Je také spojnicí mezi oblastí neprojevu a projevu. Srdce je pověřeno i jinou duchovní činností. Je všeobecnou zkušeností, že lásku cítíme v srdci. Nikoliv v srdci tělesném, ale duchovním. Dokonce říkáme: „Miluji celým srdcem“. Tím potvrzujeme, že láska vzniká a působí v duchovním srdci. I tak je v nás přítomen tímto způsobem Bůh jako láska...

Jiří Vacek

... Touto láskou, kterou všichni opěvují, není samozřejmě pouhá zamilovanost a pocity štěstí, které dává. Je mnohem víc: je opravdu Bohem a životem v Bohu, který řeší vše – všechny naše obtíže, utrpení, celý náš život.

Jiří Vacek

... To, že máme v každém vidět Boha, je na prvém místě nezbytné chápat vnitřně a duchovně a nikoliv zevně. Již proto, že Boha nikdo neviděl, protože je neviditelným Duchem. Máme si však v každé bytosti uvědomovat všudypřítomnost božího ducha, který je jejím základem. Rozhodně nemáme lidi, jejich zevní těla a osobnosti považovat za Boha – oni jím nejsou, pouze je v nich přítomen. To však neznamená, že je jimi uvědomován a poznáván a proto se jako Bůh projevuje. Tak tomu není...

Jiří Vacek

... Hranice našeho těla nejsou neprostupným obalem naší bytosti, ale propustnou blanou, skrze níž proudí dech z nás do světa a zpět do nás. Tak se neustále spojujeme s celým stvořením a vyměňujeme si s ním energii potřebnou pro náš život. Spolu se zevním dechem proudí do nás i životní síla, prána, která dává sílu tělu k životu ve světě...

Jiří Vacek

... Nikdo není nikdy úplně oddělen od Boha, ale již jeho samotná existence není ničím jiným, než spojením mezi Bohem a člověkem. Skrze toto spojení je Bůh v nás vždy přítomen, ať jsme si toho vědomi nebo nikoliv. Je v nás nejen přítomen, ale i činný a to více způsoby. On je opravdu vinný kmen a my jeho ratolesti. Oživuje nás svým vědomím Já jsem, proudí do nás jeho energie, moc a síla a také jeho láska. Je jen na nás, na našem rozhodnutí toto spojení plně využívat a tak se podílet na jeho božském životě...

Jiří Vacek

Jedna věc je něco vědět, chápat rozumem a opět něco jiného je chápané zakoušet, umět žít a prožívat a dokonce být tím. Nebýt činitelem není pouhou nečinností, ale vnitřním postojem, ve kterém necháváme Boha konat jeho božskou vůli a moc. Té se s plnou důvěrou otevíráme a necháváme ji konat s vědomím, že nám přináší nejvyšší dobro. Vzdáváme se vlastní vůle, protože i naše nejlepší vůle není nikdy božskou vůlí, ale naopak jí často v jejím působení překáží.

Jiří Vacek

... Nejvýraznějším projevem jednoty je jednotná zákonitost, která platí pro celé stvoření a jeho bytosti. Stvoření nejsou od svého božského základu a svého stvořitele oddělena, ale pouze ve stvoření rozlišena. Není to nejednota v jednotě, ale rozlišení v projevu jediné neprojevené Skutečnosti, která vchází svou částí – nikdy celá – do projevu...

Jiří Vacek

... Budoucnost naší skupiny, její veřejné činnosti, společné meditace, semináře a vydávání knih jsou plně ve vašich rukách. Vy, každý sám za sebe, máte za ně plnou zodpovědnost. Nemůžete jen pohodlně brát možnosti, které vám nabízíme, ale musíte se o ně i sami účinně zasloužit.

Zvažte proto zcela vážně vše, co vám říkám a dobře se rozhodněte. Jde o vás...

Jiří Vacek

... Na začátku stezky zpravidla dáváme přednost klidu před účastí ve světě: uklidňujeme mysl, omezujeme zevní činnosti a obracíme pozornost vědomí a mysli k Bohu. Hlavním důvodem je náprava ztráty klidového, ale sebe si plně vědomého života v božském vědomí Já jsem a také proto, že neumíme být správně činní svou myslí ani pozorností vědomí. Později bychom však zřejmě měli věnovat správnou pozornost inteligentní tvořivé boží moci a učit se být správně činní, ale vždy na základě vědomí Já jsem a bez jeho opuštění jako od všech činností rozlišeného pozorovatele...

Luděk Hudec

Pan Ing. Luděk Hudec právě vydal dodatek ke své knize Úvod na cestu k moudrosti. Protože tuto knihu bylo možné zakoupit i na našich akcích, tak, s laskavým svolením autora, uveřejňujeme celý tento jeho zajímavý dodatek, aby si jej zájemci a především ti, co si zakoupili výše uvedenou knihu, mohli přečíst či stáhnout, vytisknout a vlepit do původní knihy.

Celý dodatek je v pdf verzi ke stažení zde.

Jiří Vacek

Zákonitost působení pozornosti vědomí platí i pro samotné vědomí pro jeho poznání a uvědomění. Síla vědomí v nás a jeho působení jsou zmenšovány pozorností, kterou věnujeme ne-já, stvoření a pozorovatelným předmětům. Tím je oživující a posilující moc vědomí přiváděna do projevu a proto zákonitě chybí vědomí samotnému. Jeho prožívání i zakoušení je proto tímto způsobem oslabováno. Je-li toto odvrácení pozornosti trvalé, ztrácíme samu schopnost si je uvědomovat a upadáme do základní a nejhorší nevědomosti, což je nevědomost o Sobě.

Jiří Vacek

Nesnášenlivost je projevem dvou smrtelných hříchů: nelásky až nenávisti a pýchy. Je proto hned dvojnásob smrtelně nebezpečná: jak zevně tak i vnitřně.