Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Vědomí není jen statická, nečinná existence, ale má i svou tvořivou moc. Tou plynule a bez ustání tvoří svět i udržuje jeho chod i životy všech bytostí. Vědomí a jeho moc nejsou dva, ale jedno. Proto můžeme i právem říkat: Já jsem inteligentní tvořivá moc. Tato moc vědomí je ovládána jeho pozorností. Kam se soustřeďuje vědomí Já jsem, tam proudí i jeho tvořivá moc. Na základě této zákonitosti a s jejím využitím můžeme proto působit v naší bytosti i ve světě. Pozornost vědomí, to, nač je zaměřena, určuje naše mysl.

Jiří Vacek

Jednota nespočívá v tom, že v projevu neexistují rozdíly či rozlišení, ale že vše je vzájemně propojeno, že celý vesmír je jednotný a nedvojný a vše je závislé na všem. I v zevním pohledu, když se zamyslíme, můžeme vidět v našem světě plno jednotících prvků. Tak například vzduch, bez kterého nemůžeme žít, je jen jeden a společný všem lidem i zvířatům. Není rozdíl ve vzduchu, který dýcháme my a druzí, ale je společný všem.

Jiří Vacek

... Vysvětlení je skryto v poučce: „Neodejdeš odsud, dokud nezaplatíš do posledního haléře.“ Výrok se týká vysvobození ze zrodů v nebožském světě, dokud není splacena i poslední malá část karmy – její haléře. Konec stezky s sebou přináší i ukončení znovuzrozování. To je ovšem podle karmického zákona možné pouze tehdy, když plně vyrovnáme své karmické dluhy. Jinak nás nepříznivá karma, její odstředivé síly, stáhnou opět zpět do nového zrodu v nebožském světě. I světci a mudrci mají svou karmu z mnoha dřívějších vtělení, ve kterých ne vždy byli na stezce k Bohu, ale často dokonce se dopouštěli karmických přečinů. Tento zbytek karmy, onen poslední haléř, jim brání odejít do božského světa. Pokud trvalé vysvobození chtějí, musí jejich karma být do „posledního haléře“ rozpuštěna...

Jiří Vacek

Jóga nebo mystika není soubor duchovních cvičení, ale způsob života, který má obnovit náš původní božský stav. Kdo bere stezku vážně, nedělí svůj život na cvičení jógy či mystiky a na život ve světě. Dokonce jej nedělí na zevní, ve světě a na vnitřní, v duchu. Žije jen jeden život, kterým se ze všech sil vrací tam, odkud jsme odešli, což je Bůh. A opět nemáme patřit Bohu jako třeba zevní lidé patří nějaké své skupině, jako je rodina, církev, národ a podobně. Máme se – a to doslova – stát dítětem božím, členem jeho božské rodiny a to nikoliv pouze zevně, ale – a to hlavně – v duchu a vědomí Já jsem.

Jiří Vacek

Pokud neodpustíme druhým bez výjimek vše, Bůh ani nám nemůže odpustit, protože ti, kterým neodpouštíme, jsou součástí jediného Boha, ke kterému patříme i my. Kde není odpuštění, není ani nemůže být ani Bůh, protože je láska. Aby láska mohla nastoupit, musí nejprve přijít naprosté odpuštění. Kde není plné odpuštění, vládne neláska, která nás uzavírá Bohu – lásce, protože láska neumí neodpouštět. Kde vládne neláska, nevládne Bůh. Chceme-li Boha, který je láska, musíme i my být jako on – stát se láskou. Chceme-li Boha – lásku, nestačí nechovat nelásku, ale musíme začít milovat a víc být sami láskou.

Jiří Vacek

... Svět, do kterého jsme se zařadili svým myšlením a jednáním, je přesně zákonitě náš vlastní. Svět není sám o sobě zlý ani dobrý, ale my se do něho zařazujeme v souladu s tím, zda žijeme buď boží vůlí nebo pod Mojžíšovým zákonem „krev za krev“. Svět proto nelze zevní činností libovolně měnit, ale právě naopak. Zařazujeme se do takového světa, do jakého svým myšlením a jednáním patříme. Změnou svého myšlení a jednání můžeme docílit změnu svého zařazení ve světě, ale nikoliv svět sám. Tvrzení, že my máme moc změnit svět k lepšímu zevními prostředky, je zásadně chybné. Pokud se nezměníme v souladu s božími zákony my sami, pak svět nejen nemůžeme zachránit, ale dokonce mu zákonitě škodíme, byť by naše úmysly byly dobré, protože jsme ovládáni nepravdou zla...

Jiří Vacek

Pokud chceme správně pochopit to, co se nám předkládá jako Ježíšovo učení, musíme jej, jeho osobu a učení chápat duchovně, vnitřně a nikoliv historicky a zevně. Z hlediska dnešní historické vědy je existence Ježíšovy osoby sporná. Není vědecky doložena. Jeho význam však nespočívá v oblasti vědy, ale Ducha. Bible je souborem duchovních, náboženských poučení, která jsou určena upřímným hledajícím Boha v sobě. Platí sama o sobě, protože jsou pravdivá a nikoliv proto, že je hlásají autority, pro které je jiný názor než jejich zločinem. Její pravdy má každý na prvém místě uskutečnit v sobě, ve svém nitru. Není proto určena pro davy, jako skupinové náboženství, ale pro ty, kteří hledají pravdu o sobě a Bohu ve svém nitru.

Jiří Vacek

Rolník ví, že aby sklízel, musí nejprve sázet a sít, protože bez příčiny není následku. Když zaseje, často se dlouho nic neděje, soudě podle toho, že zevně není nic vidět. V zemi, která byla oseta, však probíhá klíčení, které zevně není vidět, ale bez kterého by se nad zemí v náležité době neobjevily vzklíčené rostliny.

Obdobně je tomu s našimi prosbami, modlitbami a vyplňováním našich přání. Nejprve se zdá, že nejsme Bohem slyšeni a mnozí jsou proto přesvědčeni, že naše obracení se k Bohu je neúčinné. Ztrácí proto víru v moc meditace a modlitby k Bohu v přesvědčení o neúčinnosti našeho obracení se k Bohu a proto opouští modlitby a meditace v přesvědčení o jejich neúčinnosti. I sama jejich víra v Boha a v jeho pomoc bývá oslabena až ztracena.

Jiří Vacek

... Důležité je při rozhodování o naší budoucnosti ve světě vycházet z pravdy, že nejsme tělem a proto se rozhodujeme v souladu s touto pravdou. Řešit svou budoucnost z postoje „jsem tělem“, znamená posilovat pouto k tělu, kterým nejsme a tak vytvářet překážky dosažení, které je naprostým rozpuštěním totožnosti s tělem. Pokud již přímo nahlížíme naši rozlišenost od těla, musíme tento správný postoj udržovat vždy současně s naším vyjadřováním. Rozumové pochopení „nejsem tělem“ a myšlení s tím v souladu je důležité. Skutečná a pravá netotožnost s tělem je však něčím mnohem víc. Je přímým poznáním ve vědomí, ve kterém přímo prožíváme: „Nejsem tělem, ale vědomím, které tělo oživuje“...

Jiří Vacek

Vědomí Já jsem je sebe si vědomé, absolutní bytí.

Meditace je soustředění pozornosti vědomí na předměty nebo na ně samé. Poslední je átmavičára.

Soustřeďuje se vědomí svou pozorností a nikoliv mysl.

To, co se soustřeďuje, je vždy důležitější než to, nač se soustřeďuje.

K tomu, nač se soustřeďujeme, proudí spolu s pozorností vědomí i jeho tvořivá moc.

Proto nač se soustřeďujeme a čím déle se soustřeďujeme, to oživujeme a posilujeme. Čemu pozornost nevěnujeme, slábne a mizí.

Jiří Vacek

Karmický zákon není jen božskou trestající spravedlností, jak se často, ale nesprávně chápe. Ve skutečnosti je zákonem vzájemnosti, reciprocity, spojením všeho se vším a ve všem. Nikdo, žádný jedinec neexistuje sám a oddělen od světa, ve kterém žije a od jeho bytostí. Karma vše a všechny spojuje. Odhaluje souvislost všeho a všech se vším a tím i jednotu veškerého stvoření v jediném vědomí Já jsem.

Jiří Vacek

K poznání Já nám může pomoci jen ten, kdo je sám dosáhl, umí do jeho vědomí vstupovat a udržet se v něm delší dobu. Bez takové pomoci je poznání nemožné dosáhnout. Na světě je takových mistrů – a toto duchovní umění je skutečně mistrovské, velmi málo. To platí například i o Indii. Naše země má tu obrovskou milost, že těchto mistrů má již delší dobu několik a navíc na rozdíl od mnohých cizokrajných mistrů jsou poměrně snadno dostupní. A nejsou to jen muži, ale i ženy. Proto bychom právem očekávali, že si praví hledající budou možnosti meditovat s takovými mistry vážit jako nejvzácnější duchovní milosti. V praxi je tomu často však naopak. Většina hledajících si důležitost meditace s mistrem pro dosažení poznání jednak neuvědomuje, jednak si takové příležitosti vůbec neváží.

Jiří Vacek

Všechna náboženství se shodují, že největší dobro je sám Bůh, život s Bohem a v Bohu. Člověk proto po svém stvoření žil v božím stvoření neboli v ráji, v božím, nebeském království. Je-li Bůh největší a absolutní dobro, tak jeho ztráta je největším zlem, jaké existuje, které je také současně i zdrojem a příčinou všech dalších zel. Z toho vyplývá, že jediným a trvalým zlem je ztráta spojení člověka s Bohem. Chceme-li je odstranit, musíme se vrátit zpět k Bohu, který je dárcem všeho, co je skutečně dobré.

Jiří Vacek

... Správnou praxí, to jest využíváním vlastních tvořivých sil se tak osvobozujeme z moci zlého, které jsme sami vytvořili. Mistrům a světcům toto poznání a umění dává možnost lepšího a účinnějšího vedení žáků a také vytváří předpoklady pro vysvobození z nových, nebožských zrodů.

Jiří Vacek

Takto nás Ježíš učí se modlit. Víme však, jaká je podstata této vůle a známe její záměry, což jsou dvě různé věci? Snad nejlépe je říci, co vůlí boží není. Bůh není osoba, totalitní vládce, který vyžaduje naprostou poslušnost a chce, aby se stalo to či ono, abychom něco učinili nebo neučinili. Na druhé straně nic v našem světě nemůže existovat a také neexistuje, co není jeho vůlí. Kdyby něco takového existovalo, pak by Bůh nebyl Bohem a něco – něčí vůle by bylo mocnější než on. Proto vše, co se děje, je vždy svým způsobem boží vůlí. Jelikož však Bůh dal lidem svobodu rozhodování a toto rozhodnutí uskutečňovat, je zřejmé, že ač vše se děje boží vůlí, přece není božím přáním, aby vítězilo zlo nad dobrem, nenávist nad láskou. Jeho vůlí je pouze, aby lidé měli svobodu rozhodování a nesli její následky.

Jiří Vacek, hledající

... Je jen jedno Já. Je to, jako když se díváš na oblohu malým okénkem. Nevidíš ji tak jako někdo, kdo ji vidí celou, a přesto je to ta samá obloha. Je potřeba to okénko/náš pohled rozšířit… Já musí neustále sílit. A sílí tím víc, čím víc pozornosti mu věnuješ podle zákona oživující moci pozornosti - čemu ji věnujeme, tím se stáváme. Když nevíte, jestli je to ono, tak se zeptejte vědomí. Není to něco neživého, necítící vesmírný počítač. Je to živější než my sami, protože to dává život nám, není to jen vědomá bytost, je to nadvědomá bytost obrovské síly… Ptejte se do něho, jestli je To ono. I Jarka Kočí nejdřív vůbec cestu átmavičáry neuznával, ale protože byl upřímný a opravdový, Drtikol mu ji odhalil...

Jiří Vacek

Bůh je všude a ve všem. Ve stvoření není místo, kde by nebyl, protože vše stvořené se nachází v něm a víc: je jeho činností. Proto se nachází i v nás. Jako vědomí Já jsem proniká a vyplňuje celý prostor našeho těla a současně celý prostor stvoření. I když je v našem těle, není na ně omezen a také není rozdělen. Vědomí Já jsem nás, prostor našeho těla překračuje a jako je přítomné v našem těle, je přítomné v celém stvoření, v předmětech i bytostech.

Jiří Vacek

... Popsaný stav se týká života s poznáním Já ještě za života ve světě. Neříkám, že je stavem nejvyšším. Na druhé straně představovat si existenci mudrců jako úplné, to jest kévala nirvikalpa samádhi, není správné. Je to navíc i negací projevu, který je nedílnou součástí Nejvyšší Skutečnosti. Stav života ve světě s poznáním Já je spíše trvalé savikalpa samádhi, které slučuje jak prožívání neprojevu tak projevu, aniž by jedno rušilo druhé. Není proto třeba hledat nepřirozené vysvětlení něčeho, co je plně přirozené...

Jiří Vacek

Základ Boha i člověka je společný. Je jím sebe si vědomá existence, vědomí Já jsem. Uvědoměním si tohoto základu, vědomí Já jsem, člověk nejen poznává sama sebe, své pravé Já, svou podstatu, ale podílí se i na božím základu, vědomí Já jsem, s nímž je soupodstatný. Soustředěním až do ztotožnění svého vědomí na neomezené vědomí Já jsem, člověk poznává nejvyšší Pravdu, jíž je nestvořené a neomezené vědomí Já jsem. Nestává se Bohem, ale poznává boží podstatu a žije jí a v ní.

Jiří Vacek

... Z duchovní literatury je pro mne nejcennější ta, která je ryze praktická, což znamená, že obsahuje jasné návody „jak na to“. To platí zejména tam, kde rady a poučení, které dostáváme, jsou úspěšně ověřené praxí mnoha hledajících. Čtením duchovní literatury, které má být jejím studiem, to jest domýšlením a přemýšlením, nedostáváme pouze praktické rady pro naši praxi, ale současně přijímáme i duchovní energii a sílu pro jejich provádění v našem životě. To je zejména pro méně pokročilé, kteří nemají vedení někým pokročilejším, velmi důležité. Je velkou pomocí a přínosem...

Jiří Vacek

Ten, kdo jest, se ptá, kdo jest a proto si uvědomuje, že je nehmotné, nestvořené vědomí Já jsem. Kdo se v tomto poznání Sebe dostatečně upevní, táže se, odkud nebo z čeho jeho pravé Já, vědomí Já jsem pochází. Jen vědomí může být opět zdrojem vědomí. Stejné pochází ze stejného. Osobní vědomí jedince, které si uvědomuje a jímž žije, to jest uvědomuje se, pochází z vědomí neosobního, absolutního. Je jen jedno vědomí, ale je rozlišené z pohledu svých účinků. Vědomí jedinců je tímto rozlišeným absolutním vědomím, které dává vědomý život lidským i jiným bytostem. Nestačí proto si uvědomit pomocí dotazování „kdo jsem?“ své osobní Já, ale je nezbytné pomocí otázky „odkud mé Já pochází?“, si uvědomit vědomí absolutní, jehož částí všechna osobní vědomí jsou.

Jiří Vacek

... Naším posláním je žít v božské blaženosti, žít pro Boha a v Bohu a nikoliv trpět a umírat pro Boha. Trpíme pro naši nevědomost a nedostatek Boha v nás. Bůh nám nesesílá utrpení a trpět není jeho vůlí, ale jejím opakem. Naším vzorem není trpící věřící nebo dokonce mučedník, ale život v blažené boží lásce. Není záslužné pro Boha umírat, ale žít.

Jiří Vacek

Átmavičára je nepřetržitým dotazováním se: kdo si uvědomuje, že si uvědomuje sebe i svět? Je třeba dosáhnout co nejvyššího soustředění na skutečnost vlastní existence: Já jsem a vím, že jsem a jsem to Já, kdo jsem si toho všeho vědom a hlavně své existence. Nestačí pouhé uvědomění Já jsem, ale je nezbytné, aby stále rostlo a sílilo. Tak jako se ve stavu nevědomosti samovolně ztotožňujeme s tělem, musíme se po dosažení poznání Sebe zcela samovolně a bez přestávek ztotožňovat s vědomím Já jsem.

Jiří Vacek

Samovolné sdělení psané v blaženém vědomí Já jsem.

Ze spásy nemůže být nic vyloučeno, zavrženo. Neúplná spása neexistuje. Spása se děje Bohem a v Bohu. Je plným návratem všeho do Boha. Nejen nás, ale všeho stvořeného. Jak říkal můj prvý učitel v těle, pan Emanuel Šimandl: „I hmota chce být spasena“. Proto musíme Boha nejprve poznat, uvědomit si jej v jeho celé velikosti v projevu i neprojevu, v nás i mimo nás. Poznání Boha se děje jeho uvědomováním jako vědomí Já jsem ve všem a všude a stále.

Přátelé Jiřího Vacka

Pane,

Udělej ze mne nástroj svého pokoje, abych přinášel lásku, kde je nenávist, odpuštění, kde je urážka, jednotu, kde je nesvornost, víru, kde je pochybnost, pravdu, kde je blud, naději, kde je zoufalství, radost, kde je smutek, světlo, kde vládne tma.

Pomoz mi, abych netoužil po útěše, ale těšil, po porozumění, ale rozuměl, po lásce, ale miloval.

Vždyť kdo dává, ten dostane, kdo odpouští, tomu se odpustí, kdo umírá, vstane k životu.

Jiří Vacek

Ramana Maháriši, když mluví o stavu sjednocování se s absolutním vědomím Já jsem, nazývá jej „ocean like river“ neboli „oceán podobný řece“. Řeka, osobní vědomí Já jsem se vlévá do neomezeného oceánu absolutního vědomí Já jsem, sjednocuje se s ním a skrze toto sjednocení se stává oceánem, jeho částí.

Jiří Vacek

... Pokud směřujeme k Bohu, velké přání musí směřovat k jeho dosažení. I dobrá přání, pokud nesměřují přímo k Bohu, nám mohou v jeho objevení bránit. Dobré úmysly směřující do nebožského světa nás v něm mohou uvěznit a vést ke zrodům ve světě, kde nevládne Bůh. Proto je vhodné se k Bohu stále obracet o pomoc, ale spíše obecně než v určitých záležitostech a ponechávat na vůli boží, jak a jakým způsobem nám pomůže...

Jiří Vacek

... Je zcela nesprávné při jakékoliv meditaci nebo činnosti ztrácet vědomí Já jsem a jeho rozlišení od čehokoliv stvořeného. Například nevědomé pohlcení v provádění vnitřní pránájámy nebo v práně je zcela nežádoucí. Nejen duchovně neprospívá, ale posiluje naši nevědomost o Sobě...

... Stále směřujeme ke stavu, ve kterém vědomí Já jsem v sobě vše stvořené včetně naší osobnosti v sobě současně jak obsahuje, tak proniká...

Jiří Vacek

Cesta k Bohu nevede světem a zevními činnostmi, ale přesně opačně. Opuštěním světa a obratem do našeho nitra, kde v nás sídlí Bůh. Tam je nám nejblíže. Teprve když jej v sobě nalezneme a začneme s ním doslova chodit jako starozákonní Henoch, můžeme se do světa vrátit, aniž bychom však Boha v sobě opustili. Opačný postup, ve kterém pěstujeme zevní náboženství, aniž bychom v sobě nalezli Boha, nejen neúčinkuje, ale je naopak zdrojem nesčetných zel a utrpení. Nelze žít nábožensky bez základu každého náboženství, jímž je vždy Bůh sám, jeho přímá zkušenost v našem nitru. Pouhá vize nestačí.

Jiří Vacek

... Základní příčinou našeho pádu je nevědomé ztotožnění vědomí Já jsem s ne-já, s tím co nejsme a život pod vládou této nevědomosti. Je ztotožněním vědomí Já jsem se stvořením, které si uvědomuje neboli pozoruje. Základem vysvobození je odstranění této nevědomosti poznáním Já jsem vědomí Já jsem. Nejsem nic stvořeného, co si uvědomuji, ale vědomí, které si toto vše uvědomuje a hlavně sama Sebe. Nejsem nic ze světa, nejsem tělem, nejsem myslí a jejími výtvory, ale jsem ryzí vědomí Já jsem. Trvalé a vědomé spočívání až do plného ztotožnění s vědomím Já jsem, rozpouští totožnost s tím, co nejsem. Nalezení toho, co v Pravdě jsem, vědomí Já jsem, je proto základním předpokladem našeho rozlišení se od toho, co nejsem...