Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Tak jako se běžně ve své nevědomosti ztotožňujeme s naším tělem, tak stejně, ale vědomě musíme být ztotožněni s naším pravým Já, které je vědomí Já jsem, zkušenost naší sebe si vědomé existence. Poznání Já je uvědomění se jako sebe si vědomé vědomí Já jsem, kterým jsme stále a nemůžeme jím nebýt. K jeho poznání postačí správné nasměrování vědomí z těla, kterým nejsme, na vědomí Já, kterým jsme, v pochopení, že poznání Sebe se dosahuje správným namířením pozornosti na vědomí, kterým si uvědomujeme svět, své tělo i své city a myšlenky. Tím samým vědomím, kterým si toto vše uvědomujeme, si uvědomujeme sebe, své Já jsem, pokud jeho pozornost odvrátíme od všeho stvořeného, co má tvar a existenci v čase a v prostoru a namíříme ji na Sebe, na vědomí, kterým si toto vše uvědomujeme.

Jiří Vacek

...Pokud se ztotožňujeme s tím, co nejsme, nemůžeme poznat, co jsme. Proto je nutné dříve, než můžeme s úspěchem provádět átmavičáru, rozlišit se od ne - já, kterým nejsme. Také očista mysli od všeho zlého a neduchovního a její takové ovládnutí, aby byla naším poslušným nástrojem, se kterým se neztotožňujeme, je nezbytná. Teprve, když je dosaženo těchto cílů, můžeme úspěšně provádět átmavičáru, která je meditací, soustředěním na naše pravé Já, kterým jsme a jeho hledáním. Přechod na átmavičáru můžeme postupně nacvičovat v již popsané meditaci, ve které se rozlišujeme od těla a mysli a hlavně se s nimi neztotožňujeme...

Jiří Vacek

Každý, kdo jen trochu studoval fyziku, setkal se s jevem, kterému říkáme indukce. Spočívá v tom, že když do jednoho vodiče elektřiny vpustíme elektrický proud, začne v druhém vodiči, pokud je dostatečně blízko, také probíhat elektrický proud. Obdobně se to má s našimi mistry. Když spočívají ve vědomí Já jsem a my s nimi meditujeme, to samé vědomí, jaké září v nich, začne zářit i v nás, pokud jsme mistrovi dostatečně blízko tělesně a hlavně duchovně. Jiný vhodný příměr působení mistra je: svíčkou, která hoří, je možné zapálit svíčku, která nehoří, je-li k tomu připravená. Indukce i příměr rozsvícení svíce jasně ukazují možnosti obrovské milosti, kterou můžeme, jsme-li připraveni a správně se chováme, obdržet od mistra. Je jen na nás, zda jsme připraveni uvědomění Já pomocí mistra dosáhnout nebo nikoliv.

Jiří Vacek

Šťastný ten, kdo je milován, šťastnější, kdo sám miluje.

Lépe je lásku dávat, než přijímat.

Kdo potřebuje lásku, je na jejím dávání závislý. Kdo je sám láska, je svobodný.

Láska rozdáváním se neslábne, ale sílí.

Láska je nepřemožitelná, není jí možné odolat.

Petr Kouba

Jan Kronštadtský (1829-1908) byl velký pravoslavný světec moderní doby. Působil jako kněz v Kronštadtu na petrohradském předměstí, kam za ním časem proudily tisíce lidí. Byl to charismatický duchovní pastýř a kazatel, duchovní spisovatel, mystik a divotvůrce. Vždycky věnoval zvláštní pozornost chudým. V západní církvi bývá přirovnáván k svatému faráři z Arsu. Jeho nejvýznamnějším literárním odkazem je právě rozsáhlé dílo Můj život v Kristu.

Kdokoliv úpřimně touží po Bohu, tak jej vždy dosáhne a On z něho začíná vyzařovat. To platí i o křesťanech. Dokladem je Jan Kronštadtský, křesťanský světec naší doby. Jeho učení se plně shoduje jak s učením jógy, tak buddhismu, jak dokazují vybrané výňatky z jeho učení. Proto je uvádíme.

Jiří Vacek

Meditovat na Já, znamená být Já, uvědomovat si Sebe jako vědomí Já jsem, prožívat Já existuji.

Naše pravé Já je vědomí Já jsem, vědomí naší existence. Není ani zevně ani uvnitř, ale jsme to my sami zde a právě teď, takoví jací jsme.

To, čím si uvědomujeme, že existujeme, vědomí Já jsem, to jsme, to je naše pravé Já.

Zůstávat jako vědomí, které ví „Já jsem“ je pravé poznání Sebe.

Jiří Vacek

Tak jako jsme ve stavu nevědomosti ztotožnění s tělem a myslí, kterými nejsme, tak ve stavu poznání jsme ztotožněni s vědomím Já jsem, kterým jsme.

Otázka „Kdo jsem, co jest mé Já“, není návodem k přemýšlení o tom, co jsme, ale k obrácení pozornosti vědomí Já jsem na ně samé a tím i k jeho uvědomění jako naší podstaty. Poznání je stav vědomí, ve kterém si uvědomujeme, že jsme vědomí.

Jiří Vacek

Ukončení zrodů ve světě je možné jedině za základního předpokladu, jímž je rozpuštění všech přání ke světu. Každé takové přání se musí vyplnit, což vyžaduje vždy nový zrod.

Z tohoto pohledu žádné přání není neškodné, ale naopak je vždy poutem, které nás vrací zpět na tento svět.

Jiří Vacek

... Cucalové jen chtějí od mistrů brát, ale nechtějí nic vracet. Je pravidlem, že se stavějí do role neomylného soudce, který „ví své“ a jemu nemůže nikdo nic říkat. Mistr jim slouží jen jako zdroj hojného duchovního přínosu, který je „zdarma“. Neumí rozpoznat hodnotu toho, čeho se jim dostává, ale zkritizovat mistry ano – v tom jsou oni skutečnými mistry. O sobě však nemají nejmenší pochybnosti. Mistr tyto „smrtelné hříchy“, které chovají, dobře zná, ale často o nich ani nemluví, protože ví: „Byla by to zbytečná námaha.“ Jsou tak dokonalí, že nejsou schopni ani připustit své chyby. Prostě je nemají. Proto také nemohou pracovat na své očistě a v důsledku toho se jim na stezce nedaří. Proto putují od učitele k učiteli, nikde se nezdrží, ale udržují si pečlivě svou nezávislost. Jak motýli přecházejí z květu na květ, ale jejich vlastní nečistoty jim brání někde zakotvit a opravdu usilovat. To vše mistr dobře ví a zná, ale mlčí, protože tento typ žáků chce jen brát, cucat a nikoliv sám usilovat nebo dokonce vracet, co nabral. Oni nejsou ochotni, ale ani schopni podívat se pravdě o sobě do očí a začít se čistit. Dokud sami nedozrají k pochopení, jak to s nimi doopravdy je, není jim pomoci a každá námaha je marná...

Jiří Vacek

... V átmavičáře pracujeme nejprve s předmětným soustředěním. Hledané Já, vědomí Já jsem, je pro nás nejprve předmětem, který hledáme. Jak postupně pokračuje rozlišení vědomí od těla a mysli, přecházíme ve vztahu k poznanému vědomí od totožnosti s tělem k totožnosti s vědomím, které se soustřeďuje na sama Sebe. Jinak vyjádřeno: V átmavičáře přecházíme od soustředění předmětného k soustředění ztotožněním. Na začátku praxe jsme tělem, v jejím průběhu se stáváme tím, nač se soustřeďujeme...

Jiří Vacek

Když pozorujeme chování mnoha hledajících, zjistíme, že se chovají, jako když v duchovní oblasti neplatí nějaká zákonitost. Prostě se tak chovají, jednají v rozporu s touto zákonitostí, a proto ztrácejí zisk, který by měli čerpat. Pomozme si příkladem ze života. Některé zhoubné nádory se léčí ozařováním zdroji neviditelného, ale skutečného záření síly, které vydávají. Tato síla ničí nemocné buňky našeho těla. Děje se tak systematicky a zákonitě a nikoliv nahodile. Výsledky jsou dány přesnou zákonitostí síly, která je uvedena v příslušné kapitole. To, co rozhoduje, je síla, energie záření, jeho správné nasměrování, doba ozařování a další prvky. Není proto vůbec jedno, jak velké uzdravující síle jsme vystaveni a jak dlouho se tak děje. Síla také musí být správně soustředěna, aby zasahovala určitý cíl.

Jiří Vacek

Jelikož platí, že podstatně je mistr Bohem – vědomím Já jsem, meditace s mistrem musí být zaměřena na vědomí Já jsem, které z mistra vyzařuje, pokud si Já uvědomuje. Pouhé sezení v přítomnosti mistra nestačí, stejně jako se neopálíme, i když jsme na slunci. Tak jako když se chceme opálit, nestačí jen sedět, ale musíme vytvořit podmínky působení vědomí Já jsem mistra na nás. To znamená obrátit pozornost našeho vědomí na vědomí Já jsem mistra. To se může dít, když již my sami jsme schopni Já jsem si uvědomovat. Pak se soustřeďujeme, jak na vědomí Já jsem v nás, tak v těle mistrově. Tím obě vědomí sílí a navzájem se podporují.

Jiří Vacek

... Začneme si vše uvědomovat neboli pozorovat a to trvale a vědomě.

Současně si začneme uvědomovat nás samé, vědomí, které vše pozoruje.

Uvědomíme si, že nejsme nic, co pozorujeme včetně našeho těla, mysli a jejich činností, ale jsme sebe si vědomé vědomí, sebe si vědomí pozorovatelé.

Vytrvalým bdělým pozorováním všeho stvořeného i vědomí, kterým jsme, spouštíme postup poznání, který obnovuje náš prvotní stav po stvoření...

Jiří Vacek

Nejsem tělo, ale vědomí, které je oživuje.

Tělo bez vědomí je jen neživá hmota.

Jsme-li tělem, co je naše já?

Jsme-li tělem, kterou jeho částí jsme? Nohama, jazykem či střevy?

Nejsme tělo, ale vědomí Já jsem.

Jsem to, co ví, že není tělo.

Jiří Vacek

Nestvořené dává vznik stvořenému.

Z něho nejprve vzniká vědomí Já jsem bytostí. To je dveřmi k nestvořenému. Proto je psáno: „Já jsem, vědomí Já jsem (jsou) dveře“, i cesta.

Nestvořené vědomí stojí před stvořeným vědomím Já jsem.

Nestvořené je absolutní vědomí, které dává vznikat stvořenému vědomí. Poznání nestvořeného vědomí není možné bez poznání stvořeného vědomí Já jsem.

Stvořené i nestvořené vědomí jsou stejné podstaty.

Nestvořené je nositelem absolutního vědomí Já jsem.

Jiří Vacek

Kapitola „Tajemství víry“ pojednává o otázkách víry  podrobně a obecně, protože v celém stvoření platí jednotná zákonitost. Co bylo řečeno o víře obecně, platí i v duchovním životě. Ten je jak otázkou víry, tak i nevíry. Nevíra je druh víry a poznatky o víře platí i o ní. Duchovní oblast je prostorem, ve kterém se uplatňuje jak víra, tak i nevíra. Často to, čemu uvěříme, automaticky vylučuje možnost víry, že je tomu jinak. Naše duchovní názory a přesvědčení jsou jen souhrnem naší víry a nevíry. Přesvědčení, názor na svět a Boha je jen soubor toho, čemu věříme nebo nevěříme. Skutečností zůstává, že naše víra i nevíra mají svou mocnou zákonitost, což je ve vztahu ke světu, Bohu a duchovním autoritám pro náš celý život a jeho zaměření velmi závažné.

Jiří Vacek

... Síla víry je dokladem nám dané možnosti působit svou myslí a mocí pozornosti vědomí na svět včetně našich těl. Když v tuto možnost věříme, naše víra toto působení spouští a zesiluje. V případě nevíry pak působí přesně opačně. Její sila brání tomuto působení a rozvinutí možností, které člověk má. V praxi není ani tak důležité znát přesně mechanizmus víry a nezapomeňme i nevíry. Důležité je, že její působení potvrzuje například i lékařská věda – viz případy placeba i pacienti, kteří svou vírou se vyléčili i z nevyléčitelných nemocí a poranění.

Jiří Vacek

... Nisargadatta také zná vědomí Já jsem jako naše božství, átman, Krista v nás. Nerozeznává však vědomí Já jsem absolutní a říká, že stupněm vědomí Já jsem musíme projít, ale neustrnout na něm a jít dál k nejvyšší Skutečnosti, kterou nepojmenovává. To vše vyplývá z knihy jeho přímé žačky Jean Dunnové „Prostě buďte.“ Pro hledající na stezce poznání tvrzení o překročení poznání Já jsem jsou jeho tvrzení rozhodně matoucí. Pro ně nejvyšší Skutečností i cílem, je Bůh Já jsem, vědomí Já jsem. Ta je podstatně shodná s vědomím Já jsem jedince, ale je větší. Další zmatek v pojmech učení mistra je, když jak říká, nejvyšší Skutečnost je brahman a parabrahman. Náplň obou pojmů však nerozlišuje. Tento zmatek není v indické duchovní literatuře vůbec nic nového. Poukazoval na něj již můj přítel, filosof Jirka Navrátil. Označoval tento způsob myšlení za „indické šlendriánství.“...

Jiří Vacek

... Když tímto způsobem se mistr jako vědomí Já jsem v žákovi uvědomuje, může v něm rozžehnout vědomí Já jsem, pokud je ovšem žák suchým dřevem, to jest má čistou mysl. Samozřejmým předpokladem přenášení vědomí je znalost Já jsem a to v dostatečné síle. Tak jak se v žákovi rozšiřuje prostor vědomí Já jsem, žák se může v tomto prostoru i uvědomovat a tak s tímto vědomím působit ve světě, ve kterém žije. Tak může pracovat ve vybraných předmětech, bytostech i v dění světa a ovlivňovat je. Nesmí tak samozřejmě působit z ega a v jeho zájmu. To by byla černá magie, což je duchovní smrt...

Jiří Vacek

Láska je Bůh a její moc je proto božská. Kde je proto vytrvale pěstována a žita, působí zevně i vnitřně božsky. Proto je meditace lásky nezbytnou součástí stezky poznání. Proto nejúčinnější řízení Božího vlivu a vůle je trvalé a cílevědomé vytváření proudů lásky všem: Bohu, přátelům i nepřátelům, lidem dobrým i zlým bez rozdílu. Aby se mohla moc lásky takto projevit, je nezbytné denně formálně s láskou meditovat a neformálně ji trvale pěstovat po celý den. Proto hledající svého Já i Boha zařazují do svých formálních denních meditací vysílání proudů božské lásky. Praxe je velmi jednoduchá. Vyvoláme cit lásky a vysíláme jej všem bytostem a všemi směry. Můžeme tak činit bez rozlišování nebo se soustředit na určité osoby, bytosti nebo události a tak je mocí lásky, která je Bohem, ovlivňovat.

Jiří Vacek

... „Žádná stezka není krátká ani dlouhá. Někteří lidé jsou však více opravdovější, jiní méně. Řeknu vám svůj případ. Byl jsem prostý člověk, ale věřil jsem svému mistrovi. Co mně řekl, to jsem dělal. Řekl mně, abych se soustřeďoval na Já jsem, což jsem dělal. Řekl mně, že jsem nad vším, co lze vnímat a chápat, a já jsem mu věřil. Odevzdal jsem se mu srdcem i duší, svou veškerou pozornost a věnoval mu všechen volný čas, který mně zbýval po práci pro zabezpečení rodiny. Výsledkem mé víry a opravdového úsilí, bylo, že jsem si uvědomil své Já za tři roky."...

Jiří Vacek

... Stavět povinnosti k pozemským rodičům nad povinnosti k našim nebeským rodičům je velká a zlá škodlivá nevědomost. Naprostou přednost mají naši nebeští rodiče včetně mistra. Kdo myslí a hlavně chová se jinak, slouží jen velkému omylu a nikoliv stezce. Bůh nás stvořil k obrazu svému, neboli jsme jeho zmenšenou kopií. Stvořil nás také ze sebe, protože nikde nic jiného nebylo než on. Proto je naprosto oprávněné tvrdit, že Bůh, což zahrnuje jak mužský tak ženský princip, je naším pravým rodičem. Proto také platí: Bohové jste! Odkud jinud bychom čerpali své božství, když ne z Boha jako ze svých rodičů. Proto je nejpřednější povinností se co nejrychleji k Bohu vrátit a být jeho skutečnými dětmi. Pravda, že naši rodiče jsou doslova Bůh a jeho síla, je tak ohromná, že ji nejsme schopni ocenit a tím méně naplnit. Dávat přednost zevním rodičům a jejich světu, je ohromující nedostatek, který nám znemožňuje být pravými dětmi božími, je trikem největšího zla, jaké existuje, aby nás udrželo ve své moci...

Jiří Vacek

Jeden z nepěkných omylů žáků je, že si mnoho z nich myslí, že si může vůči mistrovi cokoliv dovolit i včetně toho, co se běžně společensky považuje za neslušné. To je velký omyl. Podstata vztahu mistr – žák je duchovní a odehrává se v úrovni, která je žákovi běžně nedostupná. I když mistr na takové jednání zevně často nereaguje, ještě to zdaleka neznamená, že nereaguje vnitřně. Žák dokonce ani nepozná, že mu mistr odmítá duchovní pomoc, což je totéž, co ztráta mistra. Skutečně nevím, odkud se bere v žákovi přesvědčení, že se může k mistrovi chovat, jak jej napadne a že mistr je povinen takové chování snášet. V praxi takové prohřešky mohou znamenat ztrátu úrovně poznání a nakonec i vysvobození v tomto životě.

Jiří Vacek

Zjistil jsem ohromující pravdu. Většina hledajících chce mistra, ale skoro nikdo nechce být jeho žákem. Chtějí mistra vlastnit a na svém mistrovi, kterého si přivlastnili, budují svou duchovní výši neboli takový mistr jim slouží nikoliv k dosažení cíle stezky, ale k posilování jejich duchovní pýchy a ega.

Takoví žáci nechtějí pomocí mistra dosáhnout, ale pyšnit se tím, jak velkého mistra mají. Proto neposlouchají jeho rady a neusilují na stezce, ale  naopak manipulují s mistrem podle svých přání. To je také vysvětlení, proč je mnoho povolaných, ale málo vyvolených.

Jiří Vacek

Mistr má vždy pravdu, i když ji nemá - to je přece nesmysl - ale není.

Mistr nejen má pravdu, ale on je dokonce pravdou, protože nejvyšší pravda je:

Já jsem je Pravda.

Jiří Vacek

... Jen správná metodika praxe může zabezpečit správné a dobré výsledky na stezce. Jistě, metodika také sama o sobě nestačí, ale je velmi důležitá. Vědět „jak na TO“, platí i v duchovnu. Například až v dnešních dnech jsem si uvědomil, jak obtížné až nemožné je dosáhnout poznání Já, aniž bychom dříve nerozpustili totožnost hlavně s tělem, ale i s myslí. Také jsem přišel na něco, co může být zádrhelem na stezce. Je to záměna běžného pozorujícího vědomí za sebe si vědomé vědomí Já jsem. Pozorovatel není Já, ale je vědomí, které je vybaveno smysly, ale není sebe, své existence si vědomým vědomím...

Jiří Vacek

Mistr je člověk, který v sobě objevil své pravé Já, vědomí Já jsem, spočívá v něm a ono doslova z něho vyzařuje svou silou. Pokud žák tuto sílu zachytí tím, že se na ni naladí a soustředí, mistrova síla v žákovi koná svou božskou práci. Vyhání z žáka vše, co nesměřuje k Bohu a tak mu pomáhá dosáhnout uvědomění jeho Já. Meditace s mistrem je proto pro hledající Já nezastupitelná a ničím nenahraditelná. Proto čím déle žák s mistrem medituje, tím lépe. Není na stezce nic lepšího než tato meditace.

Jiří Vacek

... Základem vztahu mistr-žák je vzájemná důvěra a ti, kdo ji narušují, zbavují tak žáka možnosti vedení mistrem, které je tolik potřebné. Každý „maličký“ má svých překážek na stezce víc než dost a „vševědoucí kritici“ jim jen další vytvářejí.

Proto by si měl každý velmi dobře rozmyslet, než začne mistry kritizovat. Dostává se tím na velmi tenký led, který se pod ním prolomí a jejich činnost rázně ukončí. Uškodí jen nesmírně sobě i druhým.

Jiří Vacek

Poznání Já a proto i vysvobození nelze bez pomoci mistra dosáhnout. Toto je pravda na východě dobře známá a mistr se tam těší úctě a vážnosti, jaká mu přísluší. Na západě je v tomto smyslu situace značně neutěšená. Západní výchova se mistrově postavení pod vlivem demokratických představ, které ovšem v duchovnu neplatí, vzpírá a žáci jednostranně prosazuji ve vztahu k mistrovi rovnost neboli své ego a proto si duchovně škodí. I když je napsáno podobné pojednání o vztahu mistr a žák, aby si žáci neuškodili a nepřicházeli o nedocenitelnou mistrovu pomoc, zdá se, že mnozí stále nechápou, oč běží.

Jiří Vacek

Cíl mistrova i žákova snažení je společný a jediný: aby žák dosáhl mistrovství neboli poznání sebe a plný návrat k Bohu.

Samo uctívání mistra cílem není, ač mu za jeho činnost náleží velké poděkování a vděčnost. Obdobu působení mistra nalezneme například ve sportu. Trenérovým úkolem je vést své svěřence k úspěchu ve sportu a nikoliv uctívání trenéra, ač si určitě za svou práci poděkování a úctu zaslouží. Budování slávy trenéra rozhodně není smyslem jeho postavení. Často jsme však svědky nepochopení úlohy mistra a jeho uctívání se stává samoúčelné. Žáci se mnohdy více než praxi dosažení poznání věnují vytváření kultu mistra. Dokonce se chovají k těm, kteří pod vedením mistra skutečně usilují o dosažení, nepřátelsky. Vůbec nepřipouštějí, že by pravý žák mistra mohl dosáhnout s jeho pomocí poznání, jaké má mistr. Zapomínají, že i mistr byl žákem, když začínal se stezkou.