Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Mistra Hejhala jsem, ke své lítosti, živého nezastihl. Proto jsem byl rád, když mně o něm František Chaun často vyprávěl. Mistr například učil: Když jsem činitelem, Bůh je pozorovatelem. Když jsem pozorovatelem, Bůh je činitelem. Co to znamená? Když jsem nečinný a pouze pozoruji, co se děje, nepřekážím tak pozornosti vědomí, a to svou pozorností vede svou sílu tam, kam je namířeno. V tomto stavu nepřekážím Božímu působení svou činností těla ani mysli a vědomí svobodně působí. Když naopak konám nebo myslím, ovlivňuji tím svobodné Boží působení a to se nemůže svobodně projevovat, konat.

Jiří Vacek

Někdy se dozvídáme od našich přátel, kteří přijíždějí na meditace, zajímavé věci. Tak dnes se nám svěřil jeden návštěvník: „Jen jsem u vás zaparkoval, hned jsem cítil silné vibrace šakti v nohách.“ Parkování je od nás vzdáleno asi 100 metrů. Dobrá ukázka dosahu síly meditace mistra. Vždy si při takovém vyprávění připomenu Mílu Tomášovou. Ta mi vyprávěla, jak jednou šla přednášet v rámci nějaké akce do školy na konci naší ulice. Po celou cestu po naší dlouhé ulici pociťovala světlo. Taková sdělení mohou být významná, když se rozhodujeme kam se uchýlit o pomoc a radu.

Jiří Vacek

To, že s námi mistr v těle sedí a medituje, může mít mnoho důvodů i rozličné působení. Za prvé nejsilnější působení mistra je v jeho těsné tělesné blízkosti. Z tohoto pohledu je tělesné spojení mistr – žák nejsilnějším sjednocením a jednotou ve hmotné úrovni. Mistr může také prostě spočívat v sobě, ve své duchovní podstatě a tak samovolně všude kolem svého těla šířit svůj božský vliv. Mistr se také může cíleně a soustředěně zaměřit buď na celou meditační skupinu, nebo jen na jednoho člena z ní. Ne každý žák toto rozdílné působení zachytí a uvědomí si je. To však vůbec neznamená, že neexistuje nebo nepůsobí. Proto je dobré být dobrým žákem, protože jen takovým má mistr důvod vědomě pomáhat.

Jiří Vacek

Poznání vědomí mudrce může působit, pokud se vše či záležitost v něm nachází. Pokud tak není, musíme si předmět zájmu v něm uvědomovat...

Pokud mudrc spočívá ve vědomí, vědomím ovlivňuje vše, co se v něm nachází, ať záměrně nebo nahodile. Působení bez určitého záměru se děje tak, že nesoustředěné vědomí zahrnuje obecně určitou část zájmu a tak na něj působí. Chceme-li my sami působit obecně vědomím, musíme vymezit prostor jeho působení...

Jiří Vacek

Vztah mistr – žák musí být oboustranný. Žák musí mistrovu péči oplácet ze všech svých sil a podle svých možností. Máme-li tuto povinnost ke svým pozemským rodičům, tím víc platí pro nadpozemského otce či matku. A přece je mnohým třeba připomínat, co je jejich závazek a nejvyšší povinnost. Ten platí v té míře, v jaké od mistra přijímáme jeho dary. Chodit k mistrovi jako na společenské dýchánky s prázdnýma rukama – doslova i obrazně je duchovní neomalenost. Takoví lidé jen berou, ale ani je nenapadne, že se jen zadlužují, ale své dluhy neplatí.

Jiří Vacek

Vztah mezi mistrem a žákem je skutečný, ale neviditelný. Jeho existence se projevuje jeho působením, které je různě zjevné. Těžiště vztahu mistr – žák je v jeho neviditelné oblasti. Chápat pomoc mistra proto pouze zevně, je velká nevědomost i překážka na cestě zároveň. Největší pomoc od mistra žák čerpá právě z této neviditelné duchovní oblasti. Tento vztah můžeme chápat jako určitý druh spojení nejprve telefonického, později i bezdrátového.

Jiří Vacek

Pokud jsme přesvědčeni, že pomáháme světu, když se snažíme zaopatřit běžné potřeby všech lidí, pak ve skutečnosti světu škodíme, protože vzbuzujeme přesvědčení, že člověk je tělem, jehož blaho záleží na uspokojení všech potřeb jeho těla. Pravda je však přesně opačná. Člověk není tělo, ale Duch, který odpadl od Boha, a proto trpí. Toto utrpení duchovní je pak příčinou i utrpení zevního, protože jedině opravdu šťastný život je ten duchovní v Bohu.

Jiří Vacek

Mnoho meditujících samovolně a nerozumně staví povinnosti k Bohu až za své činnosti ve světě. To je velmi nesprávné. Přesvědčení, že na meditaci je dost času, až když splníme naše závazky ke světu, je neomylná známka, že vztah k Bohu nepovažují za tak důležitý, že by měl být na prvním místě jejich zájmu. Představa, že Bůh, náš vztah k němu počká, až se vypořádáme se světem, je velmi nesprávná. Pokud není dosažení Boha trvale na prvém místě našeho snažení, bude právě přednost, kterou dáváme světu před Bohem, hlavní překážkou dosažení Boha.

Jiří Vacek

Přišla esemeska od jednoho účastníka, že již chodit nebude, protože nás jen zatěžuje a otravuje svými smutky. To je typický trik sil nepřátelských Bohu, které nás doslova za každou cenu chtějí od Boha odvrátit. Často se maskují i zjevně ušlechtilými důvody, jako i „nejsem hoden“, zatěžuji mistra a podobně. To vše jsou jen výmysly ega, které se chce odvrátit od Boha či mistra a volí k tomu i zdánlivou ušlechtilost. Ve skutečnosti to není nic jiného než zlo v přestrojení za nepravou ušlechtilost. Pravý opak je jedině správný. Když se nám daří zle, musíme se ještě víc přimknout k Bohu či k mistrovi a tam hledat pomoc a posilu. Nikde jinde ji nenalezneme.

Jiří Vacek

Jóga a vůbec každá oblast božská není nikdy republika v čele s prezidentem, ale království jednoho krále – Boha. Pochopit tento základní rozdíl je pro mnoho západně myslících bytostí často nemožné. Jsou tak posedlí demokracií a lidskými právy, že nejsou schopni pochopit, že vše, co je vhodné pro svět a ještě s výhradami, je naprosto nevhodné v duchovním světě. Duchovní právo spočívá na duchovních hodnotách a nikoliv na všelidovém hlasování. V duchovnu má každý právo jen na to, co svým úsilím v sobě dosáhl, kolik duchovních požadavků splňuje.

Jiří Vacek

Bible, zejména evangelia, je kniha ryze jógická či mystická. Pod jmény a přístupy se zpravidla skrývají poučky o duchovní praxi. To platí i o proměňování, které v evangeliích provádí Jěžíš při své poslední večeři. Je pravda, že celý projev je vědomí Já jsem, které vše v sobě obsahuje a proto i současně proniká. Smyslem Ježíšova provádění proměny chleba a vína, je duchovní praxe, kterou máme provádět stále. Je pravda, že vědomí Já jsem je všude a ve všem, avšak my je pro samou duchovní slepotu nevidíme. Abychom viděli pravdu takovou, jaká je, musíme se ji učit nejprve nacházet. Teprve pak můžeme tvrdit, že Já jsem je naší zkušeností. Výchozím předpokladem je schopnost naučit se spočívat ve vědomí ze své vůle. Teprve pak můžeme přistoupit ke skutečnému proměňování, což máme činit stále: Stále si tuto pravdu připomínat.

Jiří Vacek

Stezka vyžaduje dobré zdraví tělesné i duševní. Nezdravé nebo poraněné tělo se hlásí bolestí a únavou, které na sebe přitahují pozornost, a proto ruší meditaci a tak nám oznamují, že je potřeba vhodně zasáhnout. Je proto správné tělo léčit, ale při dodržení základní poučky: nejsme tělem. Také rozlišujeme odstranění bolesti od vyléčení. Bolest jsme oprávněni zahánět různými léky za dodržení uvedených podmínek. Bolest, trpět bolestí není nic záslužného, ale naopak: je známkou něčeho nedobrého. Dosáhneme-li vědomí Já jsem, můžeme je použít k uvědomování, jak ostatně přislíbil Ježíš, když se modlíme ve jménu, kterým jest vědomí Já jsem, jsme slyšeni.

Jiří Vacek

... Po čem s velkou láskou a touhou toužíme, to se také stane. Kdy a jak se tak stane, je dáno časoprostorovou prodlevou, která je nutná k vytvoření podmínek splnění našich přání. Naše silné touhy se opravdu naplňují a to často již i tehdy, když je nechceme a dokonce jsme zapomněli, že jsme po něčem takovém toužili. Ne vždy je takové naplnění k našemu pravému prospěchu. Mistři před přáními proto varují, protože se snadno stane, že aby se takové, byť již i zapomenuté přání mohlo vyplnit, je nutný náš nový zrod. Taková přání jsou opravdu velkými překážkami vysvobození...

Jiří Vacek

Mistr vyučuje, a proto mluví. Žák má mlčet, aby se mohl učit. Učitel ve třídě může mluvit, kdy chce a o čem chce a s kým chce. Žák jen když je tázán. To samé platí i o společné meditaci s mistrem. Když mistr usoudí, že je potřebné něco říci, tak to řekne. Nemoudří žáci, kteří se považují za rovné mistrovi, také při meditaci někdy mluví, což znamená, že ani nemeditují. Takového nevhodného chování se dopouští mnozí hledající. Nechtějí uznat, že nejsou rovni mistrovi a proto sobě i druhým velmi škodí. To je jen jeden z více nešvarů, kterými žáci ve vztahu k mistrovi trpí. Zaměňují jeho tělo za Ducha, který je oživuje a tato nevědomost je zdrojem neúcty k mistrovi, která nese zlé ovoce.

Jiří Vacek

... Z důležitosti srdce vyplývá, že v něm máme stále pobývat, být ne na ně, ale v něm soustředěni. Proto se snažíme v něm stále přebývat. Máme-li poznání Já jsem, přebýváme s ním v Srdci, nebo se alespoň na ně soustřeďujeme. To neznamená, že Já je omezeno na srdce, ale že je pro duchovní život, ať již pro hledající Já nebo přebývání v něm důležité. Prostě se snažíme být stále ve spojení se srdcem všemi způsoby. V dalším postupu využíváme vnitřní pránajámu, ale s podstatným rozdílem - neprodýcháváme srdce, ale dýcháme srdcem. Nadechujeme pránu ze srdce a stále prostor nádechu zvětšujeme v kulovitém prostoru až do nekonečna. Pak je vše svět i my v takto načerpané práně. Střed je stále v srdci. Výdech je návratem s pránou zpět do srdce. Prostor nádechu se zmenšuje, až je zpět v srdci. Takto nádechem dýcháme srdcem životní sílu z neprojevu srdce do světa s výdechem zpět ze světa do neprojevu v srdci...

Jiří Vacek

Cílem vnitřní pránájámy je obnovit spojení mezi projevenou částí naší osobnosti a tvořivou silou Já. To je návrat k Otci v této silové oblasti. Výsledkem snahy je získání duchovního světla, které je nejvyšší, božskou tvořivou silou, která nás opravdu odnáší zpět k Bohu tím mocněji, čím víc světla jsme vytvořili. Tomuto božskému světlu musíme svěřit svůj život v projevu. Práce se světlem není konečné dosažení, ale právě naopak, naše spolupráce s ním musí stále probíhat a prohlubovat se. Proto se mění způsob naší praxe vnitřní pránájámy.

Jiří Vacek

Tak jako se běžně ve své nevědomosti ztotožňujeme s naším tělem, tak stejně, ale vědomě musíme být ztotožněni s naším pravým Já, které je vědomí Já jsem, zkušenost naší sebe si vědomé existence. Poznání Já je uvědomění se jako sebe si vědomé vědomí Já jsem, kterým jsme stále a nemůžeme jím nebýt. K jeho poznání postačí správné nasměrování vědomí z těla, kterým nejsme, na vědomí Já, kterým jsme, v pochopení, že poznání Sebe se dosahuje správným namířením pozornosti na vědomí, kterým si uvědomujeme svět, své tělo i své city a myšlenky. Tím samým vědomím, kterým si toto vše uvědomujeme, si uvědomujeme sebe, své Já jsem, pokud jeho pozornost odvrátíme od všeho stvořeného, co má tvar a existenci v čase a v prostoru a namíříme ji na Sebe, na vědomí, kterým si toto vše uvědomujeme.

Jiří Vacek

...Pokud se ztotožňujeme s tím, co nejsme, nemůžeme poznat, co jsme. Proto je nutné dříve, než můžeme s úspěchem provádět átmavičáru, rozlišit se od ne - já, kterým nejsme. Také očista mysli od všeho zlého a neduchovního a její takové ovládnutí, aby byla naším poslušným nástrojem, se kterým se neztotožňujeme, je nezbytná. Teprve, když je dosaženo těchto cílů, můžeme úspěšně provádět átmavičáru, která je meditací, soustředěním na naše pravé Já, kterým jsme a jeho hledáním. Přechod na átmavičáru můžeme postupně nacvičovat v již popsané meditaci, ve které se rozlišujeme od těla a mysli a hlavně se s nimi neztotožňujeme...

Jiří Vacek

Každý, kdo jen trochu studoval fyziku, setkal se s jevem, kterému říkáme indukce. Spočívá v tom, že když do jednoho vodiče elektřiny vpustíme elektrický proud, začne v druhém vodiči, pokud je dostatečně blízko, také probíhat elektrický proud. Obdobně se to má s našimi mistry. Když spočívají ve vědomí Já jsem a my s nimi meditujeme, to samé vědomí, jaké září v nich, začne zářit i v nás, pokud jsme mistrovi dostatečně blízko tělesně a hlavně duchovně. Jiný vhodný příměr působení mistra je: svíčkou, která hoří, je možné zapálit svíčku, která nehoří, je-li k tomu připravená. Indukce i příměr rozsvícení svíce jasně ukazují možnosti obrovské milosti, kterou můžeme, jsme-li připraveni a správně se chováme, obdržet od mistra. Je jen na nás, zda jsme připraveni uvědomění Já pomocí mistra dosáhnout nebo nikoliv.

Jiří Vacek

Šťastný ten, kdo je milován, šťastnější, kdo sám miluje.

Lépe je lásku dávat, než přijímat.

Kdo potřebuje lásku, je na jejím dávání závislý. Kdo je sám láska, je svobodný.

Láska rozdáváním se neslábne, ale sílí.

Láska je nepřemožitelná, není jí možné odolat.

Petr Kouba

Jan Kronštadtský (1829-1908) byl velký pravoslavný světec moderní doby. Působil jako kněz v Kronštadtu na petrohradském předměstí, kam za ním časem proudily tisíce lidí. Byl to charismatický duchovní pastýř a kazatel, duchovní spisovatel, mystik a divotvůrce. Vždycky věnoval zvláštní pozornost chudým. V západní církvi bývá přirovnáván k svatému faráři z Arsu. Jeho nejvýznamnějším literárním odkazem je právě rozsáhlé dílo Můj život v Kristu.

Kdokoliv úpřimně touží po Bohu, tak jej vždy dosáhne a On z něho začíná vyzařovat. To platí i o křesťanech. Dokladem je Jan Kronštadtský, křesťanský světec naší doby. Jeho učení se plně shoduje jak s učením jógy, tak buddhismu, jak dokazují vybrané výňatky z jeho učení. Proto je uvádíme.

Jiří Vacek

Meditovat na Já, znamená být Já, uvědomovat si Sebe jako vědomí Já jsem, prožívat Já existuji.

Naše pravé Já je vědomí Já jsem, vědomí naší existence. Není ani zevně ani uvnitř, ale jsme to my sami zde a právě teď, takoví jací jsme.

To, čím si uvědomujeme, že existujeme, vědomí Já jsem, to jsme, to je naše pravé Já.

Zůstávat jako vědomí, které ví „Já jsem“ je pravé poznání Sebe.

Jiří Vacek

Tak jako jsme ve stavu nevědomosti ztotožnění s tělem a myslí, kterými nejsme, tak ve stavu poznání jsme ztotožněni s vědomím Já jsem, kterým jsme.

Otázka „Kdo jsem, co jest mé Já“, není návodem k přemýšlení o tom, co jsme, ale k obrácení pozornosti vědomí Já jsem na ně samé a tím i k jeho uvědomění jako naší podstaty. Poznání je stav vědomí, ve kterém si uvědomujeme, že jsme vědomí.

Jiří Vacek

Ukončení zrodů ve světě je možné jedině za základního předpokladu, jímž je rozpuštění všech přání ke světu. Každé takové přání se musí vyplnit, což vyžaduje vždy nový zrod.

Z tohoto pohledu žádné přání není neškodné, ale naopak je vždy poutem, které nás vrací zpět na tento svět.

Jiří Vacek

... Cucalové jen chtějí od mistrů brát, ale nechtějí nic vracet. Je pravidlem, že se stavějí do role neomylného soudce, který „ví své“ a jemu nemůže nikdo nic říkat. Mistr jim slouží jen jako zdroj hojného duchovního přínosu, který je „zdarma“. Neumí rozpoznat hodnotu toho, čeho se jim dostává, ale zkritizovat mistry ano – v tom jsou oni skutečnými mistry. O sobě však nemají nejmenší pochybnosti. Mistr tyto „smrtelné hříchy“, které chovají, dobře zná, ale často o nich ani nemluví, protože ví: „Byla by to zbytečná námaha.“ Jsou tak dokonalí, že nejsou schopni ani připustit své chyby. Prostě je nemají. Proto také nemohou pracovat na své očistě a v důsledku toho se jim na stezce nedaří. Proto putují od učitele k učiteli, nikde se nezdrží, ale udržují si pečlivě svou nezávislost. Jak motýli přecházejí z květu na květ, ale jejich vlastní nečistoty jim brání někde zakotvit a opravdu usilovat. To vše mistr dobře ví a zná, ale mlčí, protože tento typ žáků chce jen brát, cucat a nikoliv sám usilovat nebo dokonce vracet, co nabral. Oni nejsou ochotni, ale ani schopni podívat se pravdě o sobě do očí a začít se čistit. Dokud sami nedozrají k pochopení, jak to s nimi doopravdy je, není jim pomoci a každá námaha je marná...

Jiří Vacek

... V átmavičáře pracujeme nejprve s předmětným soustředěním. Hledané Já, vědomí Já jsem, je pro nás nejprve předmětem, který hledáme. Jak postupně pokračuje rozlišení vědomí od těla a mysli, přecházíme ve vztahu k poznanému vědomí od totožnosti s tělem k totožnosti s vědomím, které se soustřeďuje na sama Sebe. Jinak vyjádřeno: V átmavičáře přecházíme od soustředění předmětného k soustředění ztotožněním. Na začátku praxe jsme tělem, v jejím průběhu se stáváme tím, nač se soustřeďujeme...

Jiří Vacek

Když pozorujeme chování mnoha hledajících, zjistíme, že se chovají, jako když v duchovní oblasti neplatí nějaká zákonitost. Prostě se tak chovají, jednají v rozporu s touto zákonitostí, a proto ztrácejí zisk, který by měli čerpat. Pomozme si příkladem ze života. Některé zhoubné nádory se léčí ozařováním zdroji neviditelného, ale skutečného záření síly, které vydávají. Tato síla ničí nemocné buňky našeho těla. Děje se tak systematicky a zákonitě a nikoliv nahodile. Výsledky jsou dány přesnou zákonitostí síly, která je uvedena v příslušné kapitole. To, co rozhoduje, je síla, energie záření, jeho správné nasměrování, doba ozařování a další prvky. Není proto vůbec jedno, jak velké uzdravující síle jsme vystaveni a jak dlouho se tak děje. Síla také musí být správně soustředěna, aby zasahovala určitý cíl.

Jiří Vacek

Jelikož platí, že podstatně je mistr Bohem – vědomím Já jsem, meditace s mistrem musí být zaměřena na vědomí Já jsem, které z mistra vyzařuje, pokud si Já uvědomuje. Pouhé sezení v přítomnosti mistra nestačí, stejně jako se neopálíme, i když jsme na slunci. Tak jako když se chceme opálit, nestačí jen sedět, ale musíme vytvořit podmínky působení vědomí Já jsem mistra na nás. To znamená obrátit pozornost našeho vědomí na vědomí Já jsem mistra. To se může dít, když již my sami jsme schopni Já jsem si uvědomovat. Pak se soustřeďujeme, jak na vědomí Já jsem v nás, tak v těle mistrově. Tím obě vědomí sílí a navzájem se podporují.

Jiří Vacek

... Začneme si vše uvědomovat neboli pozorovat a to trvale a vědomě.

Současně si začneme uvědomovat nás samé, vědomí, které vše pozoruje.

Uvědomíme si, že nejsme nic, co pozorujeme včetně našeho těla, mysli a jejich činností, ale jsme sebe si vědomé vědomí, sebe si vědomí pozorovatelé.

Vytrvalým bdělým pozorováním všeho stvořeného i vědomí, kterým jsme, spouštíme postup poznání, který obnovuje náš prvotní stav po stvoření...

Jiří Vacek

Nejsem tělo, ale vědomí, které je oživuje.

Tělo bez vědomí je jen neživá hmota.

Jsme-li tělem, co je naše já?

Jsme-li tělem, kterou jeho částí jsme? Nohama, jazykem či střevy?

Nejsme tělo, ale vědomí Já jsem.

Jsem to, co ví, že není tělo.