Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

V Matoušově evangeliu, 22. kapitola, se dočteme, jak znalci zákona se Ježíše tázali po nejvyšším přikázání. Ježíš odpověděl: „Miluj svého Boha celým svým srdcem a celou svou myslí. To je největší a prvé přikázání. Druhé je s ním stejné: Miluj svého bližního jako sama sebe. V těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon a proroci.“ Přikázání nalezneme v celé bibli. Ve Starém zákoně je uvádí Mojžíš, v Novém evangelia. O jeho dodržování Ježíš říká, že vede ke spáse. Nepochybně se proto jedná o text a přikázání nejvyšší důležitosti. Již proto, že v sobě jeho dodržování zahrnuje celý Starý zákon i učení proroků.

Jiří Vacek

Nejsem ničím, co vidím, ale vědomím, které si viděné uvědomuje.

Nejsem ničím, co slyším, ale vědomím, které si slyšené uvědomuje.

Nejsem ničím, co čichám, ale vědomím, které si vůně a pachy uvědomuje.

Nejsem ničím, co chutnám, ale vědomím, které si uvědomuje všechny chutě.

Nejsem předměty, které hmatám, ale vědomím, které si hmatané uvědomuje.

Nejsem tělem, které cítím, ale vědomím, které si tělo uvědomuje a oživuje.

Jiří Vacek

Mnoho autorů se shoduje o důležitosti našeho stavu před smrtí. Tvrdí, že je velmi důležitý až rozhodující pro zdárný průchod bardem. Jistě mají značnou pravdu, ale nikoliv naprostou. Představa, že se o svůj osud nemusíme starat a stačí se na smrt připravovat, až když přichází, je mylná. Ten, kdo není na stezce, krátce před smrtí nic již nedokáže. Ten, který je na stezce, může nanejvýš se snažit pevně držet to, co má.

Jiří Vacek

Někdy se – velmi zjednodušeně – říká: „Vše je Já“. Pokud říkáme: „Já je ryzí vědomí Já jsem“, pak je výrok „vše je Já“ nepřesný, až zavádějící. Pravda je, že vše, co existuje, je jedna jediná nejvyšší Skutečnost, sám Bůh, absolutno. Tato Skutečnost je jediná a mimo ni nic neexistuje a proto Indové mluví o a-dvaitě, nedvojnosti, neexistenci něčeho jiného vedle ní. Její podstatou je vědomí Já jsem, které je vše a ve všem. Tato Skutečnost není pouze vědomí, ale i láska a tvořivá moc. Je i rozlišená na projev a neprojev. Proto tvrzení, že vše je jen Já, je pravdivé, pokud tím myslíme, že vše je jedinou Skutečností, vedle které nic jiného neexistuje. Tato Skutečnost, ač je jedna jediná, jelikož je rozlišená a je i láskou a tvořivou mocí, není pouze vědomím ale i tvořivou mocí a láskou. Chápat ji výhradně jako vědomí Já, by proto bylo nesprávné a v praxi by mohlo dokonce zavádět. Kdybychom chápali Skutečnost pouze jako vědomí, vylučovali bychom tím z ní jak lásku, tak i inteligentní tvořivou moc a vlastně tím i celý projev.

Jiří Vacek

Položme si otázku, proč se tak velký mistr jako Ramana Maháriši narodil znovu v tomto velmi nebožském světě? Obecná odpověď zní, že v předchozím životě nevytvořil předpoklady svého vysvobození. Rychlost a síla, s jakou ještě jako chlapec dosáhl poznání Sebe, svědčí o tom, že v předchozím životě uvědomění Já dosáhl a prošel i mystickou smrtí a ve známém prožitku ve svém domově si ve zkratce své dosažení zopakoval. Z hlediska tohoto jeho zrodu vlastně uvědomění Já nedosáhl, ale propuklo u něho samovolně s obrovskou silou, jako výsledek toho, co dosáhl v předposledním zrodu. Právě toto je důvod, proč u některých hledajících se poznání dostavuje naráz a ve své plnosti a zdánlivě bez úsilí a jiní je dosahují postupně a s velkou námahou. Prví si předpoklady vytvořili v předchozím vtělení.

Jiří Vacek

Pokud si někdo myslí, že všemocný Bůh, který je sama nejvyšší láska, dobro a spravedlnost, dopouští, aby ve světě panovala nespravedlnost, aby někdo trpěl nespravedlivě, pak možná věří v Boha, ale nikoliv Bohu. Nedůvěřuje mu. Když si pak ještě usmyslí, že je na něm, aby svět zachraňoval místo Boha, který se o své stvoření nestará, je to vrchol vzedmutí pýchy ega. Místo toho, aby takový člověk zachraňoval sebe před svým egem a zlem, které jej odvádí od Boha, zachraňuje jiné. Samozřejmě, že to nečiní tak, jak si Bůh přeje, ale jak si on ve své nevědomosti a zlu myslí.

Jiří Vacek

Lidská mysl pod vládou ega se dožaduje stále něčeho nového, zajímavého. Proto nemá ráda opakování. Odmítá je „To již známe, to již víme.“ Ve skutečnosti ego doopravdy nezná nic a jen se tímto způsobem brání síle pravdy, kterou její opakování přináší. Jen neustálým opakováním a zdůrazňováním „starých“ a pro ego nezajímavých pravd se je doopravdy učíme znát, rozumět jim a hlavně jednat s nimi v souladu. Kdo si pravdu neustále nepřipomíná a přemýšlením neozřejmuje, ten ji zapomíná, a co je nejhorší, ani v souladu s ní nejedná a nemyslí. Kdo chce skutečný pokrok na stezce, ten se bez denního nepřetržitého připomínání pravd o duchovní stezce neobejde. Ty nám musí nejen přejít do krve, ale až do morku našich kostí. Jejich znalost a hlavně uplatňování se musí stát tak hluboké, bezpečné a samoúčelné, jako jsou pravidla silničního provozu pro řidiče nebo násobilka pro školáky.

Jiří Vacek

Kdo si uvědomuje myšlenky, city, nálady, představy, sny denní i noční, což vše jsou výtvory mysli, není ničím z toho, ale je vědomím, které si je jich vědomo. Naší podstatou, naším pravým Já, je právě toto vše si uvědomující vědomí. Naším neštěstím je, že jsme přestali žít v tomto vědomí, jako toto vědomí, zapomněli jsme na ně a ztotožnili se, my vědomí, s myslí a jejími výtvory. Již nežijeme jako vědomí, které není ničím, co pozoruje, ale stali jsme se předměty pozorovanými - myšlenkami a city, výtvory vlastní mysli. Nežijeme svůj život ve vědomí, ale životem výtvorů naší mysli a jako ony. Svou nevědomostí jsme jim propůjčili své síly a v důsledku toho i moc nad námi. Jsme otroky vlastních sil uplatňovaných nevědomě a k naší škodě. Pokud svou mysl neřídíme a nerozlišujeme její výtvory, jsme doslova otroky chaotických a nevědomých výtvorů své mysli. Navíc mnoho z těchto tvořivých sil ani není naše, ale byly nám podstrčeny výchovou nebo je doslova chytáme ze svého okolí. Pokud tuto hru mysli neprohlédneme a nepřerušíme, ale setrváme ve ztotožňování s našimi myšlenkovými výtvory, nemáme naději nejen na úspěch, ale ani na podstatný pokrok na stezce. To plně platí i tehdy, když pravidelně a hodně meditujeme.

Jiří Vacek

Pod pojmem individualita, jedinec rozumím celého člověka: tělo a mysl, které oživuje vědomí Já jsem. Člověk, jedinec se může nacházet ve stavu ega nebo poznání vědomí Já jsem, ale stále je jedincem ve vztahu ke světu, ve kterém žije. Ať žije ve stavu ega nebo ve vědomí Já jsem, pokud má tělo a mysl, stále je jedincem. Uvedené platí o všech bytostech, které stvořil Bůh, ať žijí ve spojení s ním nebo ne. Nejsou s ním totožní, ale ani od Boha oddělení, ale pouze od něho rozlišeni. Proto z tohoto pohledu individualita není ego, ač se tak někdy tvrdí. Dokud žijeme v jakémkoliv světě, rozpuštění individuality by bylo zánikem člověka, zánikem těla a jeho mysli. Po rozpuštění individuality by zůstalo pouze vědomí Já jsem, které by splynulo s nerozlišeným vědomím brahman, Já jsem.

Jiří Vacek

Svět, jak jej vnímáme, neexistuje. V tomto smyslu není objektivní realitou, hmotnou skutečností, ale výtvorem našich smyslů, někdy říkáme, že je klamem, iluzí. Co však existuje, ale nejen existuje, ale plně nás ovládá, jsou energie, síly, které tento klam vytvářejí. Pokud je opravdu nerozpustíme, ani se z jejich moci nevymaníme. Jsme jimi ovládáni, i když jsme přesvědčeni o iluzornosti světa. Působí na nás prostřednictvím našeho těla, které je součástí světa. K němu jsme připoutáni vazbou vědomí na tělo a navíc nepravým já, egem. Cesta k vysvobození vede proto rozpuštěním ega, totožnosti s tělem a s myslí, které jsou ve stavu nevědomosti o naší pravé, duchovní podstatě nástroji, kterými nás svět – ač klamný – drží ve své moci a ovládá.

Jiří Vacek

V každém z nás je Bůh přítomen a to více způsoby, které většinou neznáme a proto nevyužíváme. Prvá a nejdůležitější přítomnost Boha v nás je jeho i naše vědomí Já jsem. Nikoliv jsem to či ono, tím či oním, ale ryzí Já jsem. To tvoří vědomý základ naší existence a víc – je jí samou. Proto se správně říká, že vědomí Já jsem je naše pravé Já. Jelikož je soupodstatné s absolutním vědomím Já jsem, je jak naše, tak Boží. V něm se s Bohem vědomě sjednocujeme. Bůh je v nás přítomen i jako láska, naše schopnost milovat. I naše láska je soupodstatná s láskou boží, je jeho částí a proto, když milujeme, vyjevujeme Boha a jsme s ním v jeho lásce zajedno. Milovat proto máme na prvém místě samu lásku a nikoliv bytosti nebo svět. Milováním lásky milujeme Boha a ten v nás roste, sílí a samovolně z nás září i zevně. Bez lásky k lásce samé s vědomím jejího božství nelze opravdu milovat ani druhé ani svět. I obraz nebo, chceme-li, část Boží inteligentní moci se v člověku rovněž nachází. Je to jeho mysl a rozum, rozlišovací schopnost, moudrost.

Jiří Vacek

Pokud se v józe mluví o nevědomosti, není jí pouhá neznalost mysli, ale neuvědomování si naší božské podstaty. Je totéž, co křesťané nazývají hříchem proti Duchu svatému neboli prvotní hřích. Tato nevědomost, která vytváří ego, naše nepravé Já, křesťané mluví o padlém Adamovi, má dvě složky. Prvou je ztotožnění toho, co jsme, naší božské podstaty s tím, co nejsme, s tělem a s myslí. Druhou je zapomenutí toho, co jsme, neuvědomování si ryzího vědomí Já jsem, átman, Krista v nás. Nevědomost mysli je druhotná, nevědomost vědomí je prvotní. Ztotožnění s tělem a s myslí je příčinou toho, že jsme přesvědčeni "jsem tělo a mysl". Zdůrazněme znovu, že ego není pouhá myšlenka "jsem tělo a mysl", ale ztotožnění vědomí s tělem a s myslí

Jiří Vacek

Neklid mysli nejlépe utišíme, když jej pozorujeme jako sebe si vědomé vědomí, které není neklidem mysli. Ještě lépe je si neklidu mysli vůbec nevšímat a obrátit veškerou pozornost na Sebe, to jest na Sebe si vědomé vědomí Já jsem a zůstávat v něm. Čím víc se neklidem mysli zabýváme, tím víc jej podporujeme, což platí zejména tehdy, když si nejsme vědomi sebe a naše pozornost je upřena na výtvory mysli bez pochopení, že jimi nejsme. Zrušení totožnosti s výtvory mysli je podstatné. Dosahuje se vytažením pozornosti z nich a prožitím pravdy: nejsem jakýmkoliv výtvorem mysli, ale vědomím, které je všechny pozoruje. Pro stav nevědomosti je příznačné, že naše pravá podstata, sebe si vědomé Já jsem, je plně pohlceno výtvory mysli. Nejen že si nejsme vědomi Sebe, vědomí Já jsem, ale plně je ztotožňujeme se svými myšlenkami a city, což vytváří nepravé já, ego.

Jiří Vacek

Pozorovatel pozoruje vše pozorovatelné neboli vše projevené a současně si uvědomuje své pravé Já, vědomí Já jsem. Stojí proto na rozhraní projevu a neprojevu. Uvědomuje si současně stvořené i nestvořené a v tom je podoben Bohu. Ten je také sám sebou, ale současně také pozoruje své stvoření. Proto je stav pozorovatele vyšší než úplné ponoření do vědomí se ztrátou vědomí projevu, pokud se neomezuje na nějaký tvar v čase a prostoru. V jednom z minulých vtělení jsem zemřel v kévala nirvikalpa samádhi, v transu v Já se ztrátou vědomí světa a domníval se, že dosáhnu vysvobození. Zřejmě jsem se ve své minulé praxi zaměřil výhradně na spočívání v Já se ztrátou vědomí světa. Ze svého omylu jsem byl vyveden velmi krutě: novým vtělením do zrodu plného utrpení tělesného i duševního. Tak mě šakti názorně poučila, že projev není iluze, ale obrovská, skutečná moc, ze které se nevysvobodíme tím, že se budeme chovat, jako by neexistovala. Snad proto mne často přepadal na stezce pocit, že samotné ryzí vědomí Já jsem je nějak neúplné a dokonce bezbranné proti moci světa a těla. Tato nespokojenost mne proto na stezce hnala dál k řešení, které by mě uspokojilo neboli směrem k šakti, tvořivé moci vědomí.

Jiří Vacek

Před mocnými vlivy světa, těla i naší mysli nás důsledně chrání výhradně jejich zpředmětnění z pohledu sebe si vědomého vše pozorujícího vědomí, které ví, že není ničím, co pozoruje. Tento odstup, pozorující vědomí – pozorované předměty neboli ne-já, je nezbytné udržovat trvale. Zpředmětnění světa, těla a mysli z pozorovatele je základem každé snahy o vysvobození z nebožského světa a projevu vůbec, má-li být úspěšná. Naproti tomu nevědomé pohlcení vědomí působením jeho pozornosti v uvědomovaných předmětech vytváří nesvobodu, která vede k opakovaným zrodům v projevu. V obou stavech se společně uplatňuje jak zákon oživující moci vědomí, tak zákon příčiny a následku. V rámci těchto zákonů působí naprosto reálné síly, které mají svoji velikost i náplň a které se snaží uskutečnit v zevním světě úměrně své moci, která je dána jejich velikostí.

Jiří Vacek

... Jedinci, kteří jednají a myslí pod vlivem nejednoty čili iluze oddělenosti, se snaží o nemožné: dosáhnout štěstí jen pro sebe a často ještě přímo na úkor druhých. Při takovéto nevědomosti o jednotě se pak spoutané lidstvo marně snaží o štěstí individuální nebo skupinové. Nic takového však není možné. Šťastný život proto zabezpečuje pouze nejvyšší přikázání lásky k Bohu, bližním a sobě samému, neboť dobro je vraceno těm, kteří je do svého světa vkládají svým jednáním a myšlením. Zákon jednoty všech je jedním z nejvyšších, jaký platí. A on platí vždy, ačkoliv tuto pravdu často nevidíme, protože ji vidět nechceme. Láska k Bohu je proto láskou k tomu, kdo je strůjcem jednoty všech lidí...

Vacek Jiří

Nikdo není na světě sám a všichni jsme navzájem spojeni – každý s každým. To, co nás nejmocněji spojuje, je společný zdroj všeho stvoření, Stvořitel. Proto také nejsme nikdy opuštěni. Opouštíme vždy jen my sami sebe, naše pravé Bytí.

Jiří Vacek

--- Pravá jednota je vědomou jednotou s Bohem takovým, jakým je ve svém neprojevu i projevu a nikoliv zmizením všech rozdílů nebo stavem, kde není ani dobro ani zlo a vše je jedno. V Bohu není vůbec nic jedno, ale vládne v Něm nesmlouvavá zákonitost, která každému dává, co mu patří. Proto v Bohu existuje i relativní, nikoliv absolutní zlo, jako zákonitý výsledek činností stvořených bytostí. Jeho samého se však nedotýká ani v nejmenším. Je absolutním svobodným pozorovatelem projevu, který se v něm děje jeho mocí. Není jím pohlcen, ale je od něho plně rozlišen. Chce-li někdo žít v Bohu a s Bohem, musí být jako On. Zůstávat plně ve vědomí Já jsem, které je jeho základem a nesmí je nechat nevědomě pohltit pozorovaným projevem, do kterého patří i jeho tělo a mysl. V samém projevu se pak musí chovat tak, aby zákony, které mu vládnou, mu přinášely prospěch nejen vnitřní, ale i zevní a to vše bez ztráty vědomí Sama Sebe, vědomí Já jsem...

Jiří Vacek

z našeho archivu

Příspěvek k vědeckému kolokviu „Človek, kultúra a mystika“, na Katedre filosofie FFTU v Trnave v dubnu 2008.

Jiří Vacek

Někteří pokročilejší hledající přísahají, že nevstoupí do nirvány, nebeského království, dokud nezachrání, to jest, nespasí všechny bytosti. Ač to zní ušlechtile, ve skutečnosti je taková přísaha obrovskou nevědomostí, duchovní pýchou a zlem. Nejde o nic jiného než o projev sil nepřátelských Bohu, které se brání svému zničení, které v okamžiku spásy nastává. Bytost ovládaná tímto přesvědčením nechce žít s Bohem v jeho království. Soucit, který projevují, je zcela falešný. Kdyby Bůh chtěl, rázem by mohl spasit veškerý projev. To, co nechce Bůh – nebo nedokáže, se tito lidé holedbají, že dokážou za něho. Jestliže Bůh neslevuje nic ze svého božství ani pro bytosti v pekle, proč se znepokojují oni, nevím.

Jiří Vacek

Nutnost správného rozlišování platí vždy, všude, pro celou stezku i pro lásku.

Jen láska k Bohu osvobozuje.

Nemoudrá láska nám přináší nesvobodu a utrpení.

Kdo miluje nebožské a pomíjivé, sklízí nesvobodu a utrpení.

Pravá odevzdanost vyžaduje vzdát se i nemoudré lásky ke všemu, co není Bůh.

Jiří Vacek

Podle mého názoru mistrem je ten, kdo v sobě objevil vědomí Já jsem a dosáhl umění v něm spočívat ze své vůle. Když je ztratí, což je časté, umí si vědomí Já jsem ze své vůle a rozhodnutí opět uvědomit. To je základní stupeň mistrovství. Buď je nebo není. Nespočívá v ničem jiném, než právě v umění uvědomovat si své pravé Já. Na druhé straně uvědomění Já není konec stezky. Poznání Já není totéž, co vysvobození. Nepřináší ani samo o sobě znalost nauky tím méně neomylnost a to ani v záležitostech ducha. Proto i mistr, ač je mistrem, může učit nesprávně a proto, pokud jeho nesprávné názory žáci přijmou, může jim dokonce škodit, což se i v některých případech děje

Jiří Vacek

To, co teď píši, není teorie, ale zkušenosti z mé práce se šakti, které jsem v průběhu let získal. Postup, který uvádím, je mnohokrát vyzkoušený a je účinný, je-li trvale využíván. Od jednorázového, občasného použití zázraky nelze očekávat. Nejvyšší centrum božské tvořivé síly člověka se nachází v prostoru nad hlavou. To je podle mne skutečná sahasrára. V ní přebývá šakti ve svém světelném projevu. Duchovní světlo, obdobně jako světlo zevní, má dvojí účinek: světelný a energetický.

Jiří Vacek

Někteří autoři hlásají metody dosažení poznání, které vycházejí z nepochopení duchovních pravd. Vycházejí z poučení „TY jsi TO“ a proto usuzují, že není oč usilovat, ale stačí pracovat s tímto přesvědčením. Prvou chybou je, že vztahují výrok „TY jsi TO“ na člověka ve stavu ega. Ego nejen není TO, ale je jeho přesným popřením. Dokud není rozpuštěno, nejen nejsme TO, ale žijeme jako bytost totožná s tělem a myslí a nikoliv jako TO. Proto prvým předpokladem poznání se jako TO je rozpuštění ega. Právě ego přímo zabraňuje prožívání se jako TO. Dokud jsme ve stavu ega, TO si neuvědomujeme a nemůžeme ani uvědomovat, stejně jako slepec nemůže vidět.

Jiří Vacek

... Dosažení Já není vůbec důvodem nějakého rozchodu s mistrem, ale právě naopak: je důvodem k velké vděčnosti k mistrovi, který nám za cenu velké oběti k poznání pomohl. Nemáme jej proto opouštět, osamostatňovat se nebo se dokonce vyhraňovat, ale spolupracovat s ním v jeho práci. Příkladem nám mohou být žáci Ježíšovi, Buddhovi, Ramakrišnovi, Mahárišiho a další.

Jiří Vacek

Z absolutního pohledu existuje pouze jedna jediná Skutečnost. Kromě ní nic jiného neexistuje. Vše, co existuje, je její částí, ale nikoliv jí celou Tato Skutečnost je absolutno, Bůh a nachází se neustále v božském stavu. Je si sebe vědomá, je sebe si vědomým vědomím, ale tím není vyčerpána. Je i inteligentní tvořivou silou, šakti, ale i blažeností a láskou. Je neměnná, mimo čas i prostor a proto nemá začátek ani konec. Tato Skutečnost trvale se nacházející v božském stavu se projevuje sama v sobě a sama sebou jako stvoření, projev. Ten zahrnuje jak věci, tak živé bytosti. Stvoření není objektivní na Absolutnu, na Bohu nezávislou realitou, ale rozlišením části této Skutečnosti samé, je Jejím pohybem. Nachází se vždy v ní a není od ní odděleno, ale pouze v ní rozlišeno. Takže můžeme říci, že Skutečnost je rozlišená, ale nikoliv rozdělená. Její stvoření – označujeme je jako původní – je božské a na samotném stavu Skutečnosti vůbec nic nemění. Je trvale božský.

Jiří Vacek

Mnoho hledajících neumí správně myslet a navíc jejich znalost nauky je povrchní a zcela nedostatečná. Výsledkem je guláš pravd, nepravd a polopravd, ve kterém nelze rozpoznat, co platí a co nikoliv a hlavně kdy uváděná tvrzení jsou správná. Zásadně nerozlišují dvě roviny myšlení a chceme-li i pravdy, zkušenosti a skutečnosti a nesprávně je směšují dohromady, ač jsou od sebe naprosto různé. Prvá rovina je rovinou absolutní, která platí pro nejvyšší Skutečnost, pro Boha a bytosti, které ji žijí. Druhá rovina je relativní, dočasná a podmíněná zkušenost života a světa bytostí odpadlých od Boha. Nejvyšší absolutní pravdy platí výhradně pro ty, kteří je sami uskutečnili a plně je žijí. Pro ty, kteří odpadli od Boha, tyto pravd v současnosti vůbec neplatí. Vztahovat je nevědomé, nesvobodné a trpící ego je zcela nesmyslné. Stejně nesmyslné, jakoby si slepec sugeroval, že vidí stejně jako ti, co skutečně vidí. Přesto se tak běžně děje a někteří duchovní učitelé nás dokonce k tomu i navádějí

Jiří Vacek

Lidská nevědomost, zastření rozumu, ztráta vidět věci takové, jaké jsou, není prvotně záležitost názorová, ale silová. Nelze ji proto vyřešit změnou názorů, ale jedině rozpuštěním sil zla, které ji vytvářejí. To, co nás udržuje v nevědomosti o pravdě, jsou skutečné a mocně působící síly zla a nepřátelské Bohu, které nám vládnou a přímo brání jasnému rozlišování na věci dobré – zlé, božské – nebožské. Tuto nevědomost proto nelze přemoci pouze vysvětlováním pravdy. I ty nejpřesvědčivější důvody nezabírají a nepůsobí, pokud nezeslabujeme síly zla, v jejichž moci se nacházíme. Toto rozpouštění zla, což je ona očista, křest vodou se děje meditací, soustředěním vědomí nejen na boží vědomí Já jsem, ale i na jeho moc. Poslední je vnitřní pránájáma.

Jiří Vacek

S pojmem neskutečný nebo dokonce neexistující jsou v advaitě velké potíže s jejich správným pochopením. Pro advaitu je skutečné pouze to, co nevzniká ani nezaniká, co je stálé a neměnné, co není ve své existenci ničím podmíněno a není na ničem závislé a existuje mimo čas a prostor. Co nevyhovuje tomuto hledisku, je označováno za neskutečné, iluzi, klam a dokonce je tomu i upírána sama existence. Advaita připisuje skutečnost a existenci pouze absolutnu. To mnohé hledající velmi mate, protože oni žijí jedině a právě to, co advaita popírá a označuje jako klam a neexistenci: tělo a jeho svět. Pro ně v jejich současném stavu svět a tělo, ve kterých žijí, je jedinou skutečností. Tělo, svět a ego nejen pro ně existují, ale co je mnohem podstatnější, také je plně ovládají svou silou a vymanit se z moci této „iluze“ je nemožné. Tvrdit, že tělo a svět jsou iluzí a současně plné žít v jejich moci a být jimi ovládán a plně se jim podřizovat, je naprosto nesmyslné a ani advaita něco takového neříká.

Jiří Vacek

Základem duchovního života je očista nejen od všeho zlého, ale i nebožského, což je vše, co nesměřuje k Bohu. Pokud nejsme očištěni, nečisté síly nejen neumožňují Bohu v nás působit, ale zatemňují náš rozum a nutí nás se od Boha odvracet a sloužit egu a jeho světu. Očistit se od těchto sil znamená je rozpustit nebo přeměnit v síly vyšší, duchovní. Zdůrazněme, že nestačí pouze pěstovat dobré a k Bohu směřující sklony mysli, ale je skutečně potřebné doslova rozpouštět sklony – myšlenky, city, touhy opačné. Jinak zůstanou nedotčeny a budou nás stále ovlivňovat. Účinná očista vyžaduje objevení pozorovatele a její provádění v jeho vědomí.