Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Před mocnými vlivy světa, těla i naší mysli nás důsledně chrání výhradně jejich zpředmětnění z pohledu sebe si vědomého vše pozorujícího vědomí, které ví, že není ničím, co pozoruje. Tento odstup, pozorující vědomí – pozorované předměty neboli ne-já, je nezbytné udržovat trvale. Zpředmětnění světa, těla a mysli z pozorovatele je základem každé snahy o vysvobození z nebožského světa a projevu vůbec, má-li být úspěšná. Naproti tomu nevědomé pohlcení vědomí působením jeho pozornosti v uvědomovaných předmětech vytváří nesvobodu, která vede k opakovaným zrodům v projevu. V obou stavech se společně uplatňuje jak zákon oživující moci vědomí, tak zákon příčiny a následku. V rámci těchto zákonů působí naprosto reálné síly, které mají svoji velikost i náplň a které se snaží uskutečnit v zevním světě úměrně své moci, která je dána jejich velikostí.

Jiří Vacek

... Jedinci, kteří jednají a myslí pod vlivem nejednoty čili iluze oddělenosti, se snaží o nemožné: dosáhnout štěstí jen pro sebe a často ještě přímo na úkor druhých. Při takovéto nevědomosti o jednotě se pak spoutané lidstvo marně snaží o štěstí individuální nebo skupinové. Nic takového však není možné. Šťastný život proto zabezpečuje pouze nejvyšší přikázání lásky k Bohu, bližním a sobě samému, neboť dobro je vraceno těm, kteří je do svého světa vkládají svým jednáním a myšlením. Zákon jednoty všech je jedním z nejvyšších, jaký platí. A on platí vždy, ačkoliv tuto pravdu často nevidíme, protože ji vidět nechceme. Láska k Bohu je proto láskou k tomu, kdo je strůjcem jednoty všech lidí...

Vacek Jiří

Nikdo není na světě sám a všichni jsme navzájem spojeni – každý s každým. To, co nás nejmocněji spojuje, je společný zdroj všeho stvoření, Stvořitel. Proto také nejsme nikdy opuštěni. Opouštíme vždy jen my sami sebe, naše pravé Bytí.

Jiří Vacek

--- Pravá jednota je vědomou jednotou s Bohem takovým, jakým je ve svém neprojevu i projevu a nikoliv zmizením všech rozdílů nebo stavem, kde není ani dobro ani zlo a vše je jedno. V Bohu není vůbec nic jedno, ale vládne v Něm nesmlouvavá zákonitost, která každému dává, co mu patří. Proto v Bohu existuje i relativní, nikoliv absolutní zlo, jako zákonitý výsledek činností stvořených bytostí. Jeho samého se však nedotýká ani v nejmenším. Je absolutním svobodným pozorovatelem projevu, který se v něm děje jeho mocí. Není jím pohlcen, ale je od něho plně rozlišen. Chce-li někdo žít v Bohu a s Bohem, musí být jako On. Zůstávat plně ve vědomí Já jsem, které je jeho základem a nesmí je nechat nevědomě pohltit pozorovaným projevem, do kterého patří i jeho tělo a mysl. V samém projevu se pak musí chovat tak, aby zákony, které mu vládnou, mu přinášely prospěch nejen vnitřní, ale i zevní a to vše bez ztráty vědomí Sama Sebe, vědomí Já jsem...

Jiří Vacek

z našeho archivu

Příspěvek k vědeckému kolokviu „Človek, kultúra a mystika“, na Katedre filosofie FFTU v Trnave v dubnu 2008.

Jiří Vacek

Někteří pokročilejší hledající přísahají, že nevstoupí do nirvány, nebeského království, dokud nezachrání, to jest, nespasí všechny bytosti. Ač to zní ušlechtile, ve skutečnosti je taková přísaha obrovskou nevědomostí, duchovní pýchou a zlem. Nejde o nic jiného než o projev sil nepřátelských Bohu, které se brání svému zničení, které v okamžiku spásy nastává. Bytost ovládaná tímto přesvědčením nechce žít s Bohem v jeho království. Soucit, který projevují, je zcela falešný. Kdyby Bůh chtěl, rázem by mohl spasit veškerý projev. To, co nechce Bůh – nebo nedokáže, se tito lidé holedbají, že dokážou za něho. Jestliže Bůh neslevuje nic ze svého božství ani pro bytosti v pekle, proč se znepokojují oni, nevím.

Jiří Vacek

Nutnost správného rozlišování platí vždy, všude, pro celou stezku i pro lásku.

Jen láska k Bohu osvobozuje.

Nemoudrá láska nám přináší nesvobodu a utrpení.

Kdo miluje nebožské a pomíjivé, sklízí nesvobodu a utrpení.

Pravá odevzdanost vyžaduje vzdát se i nemoudré lásky ke všemu, co není Bůh.

Jiří Vacek

Podle mého názoru mistrem je ten, kdo v sobě objevil vědomí Já jsem a dosáhl umění v něm spočívat ze své vůle. Když je ztratí, což je časté, umí si vědomí Já jsem ze své vůle a rozhodnutí opět uvědomit. To je základní stupeň mistrovství. Buď je nebo není. Nespočívá v ničem jiném, než právě v umění uvědomovat si své pravé Já. Na druhé straně uvědomění Já není konec stezky. Poznání Já není totéž, co vysvobození. Nepřináší ani samo o sobě znalost nauky tím méně neomylnost a to ani v záležitostech ducha. Proto i mistr, ač je mistrem, může učit nesprávně a proto, pokud jeho nesprávné názory žáci přijmou, může jim dokonce škodit, což se i v některých případech děje

Jiří Vacek

To, co teď píši, není teorie, ale zkušenosti z mé práce se šakti, které jsem v průběhu let získal. Postup, který uvádím, je mnohokrát vyzkoušený a je účinný, je-li trvale využíván. Od jednorázového, občasného použití zázraky nelze očekávat. Nejvyšší centrum božské tvořivé síly člověka se nachází v prostoru nad hlavou. To je podle mne skutečná sahasrára. V ní přebývá šakti ve svém světelném projevu. Duchovní světlo, obdobně jako světlo zevní, má dvojí účinek: světelný a energetický.

Jiří Vacek

Někteří autoři hlásají metody dosažení poznání, které vycházejí z nepochopení duchovních pravd. Vycházejí z poučení „TY jsi TO“ a proto usuzují, že není oč usilovat, ale stačí pracovat s tímto přesvědčením. Prvou chybou je, že vztahují výrok „TY jsi TO“ na člověka ve stavu ega. Ego nejen není TO, ale je jeho přesným popřením. Dokud není rozpuštěno, nejen nejsme TO, ale žijeme jako bytost totožná s tělem a myslí a nikoliv jako TO. Proto prvým předpokladem poznání se jako TO je rozpuštění ega. Právě ego přímo zabraňuje prožívání se jako TO. Dokud jsme ve stavu ega, TO si neuvědomujeme a nemůžeme ani uvědomovat, stejně jako slepec nemůže vidět.

Jiří Vacek

... Dosažení Já není vůbec důvodem nějakého rozchodu s mistrem, ale právě naopak: je důvodem k velké vděčnosti k mistrovi, který nám za cenu velké oběti k poznání pomohl. Nemáme jej proto opouštět, osamostatňovat se nebo se dokonce vyhraňovat, ale spolupracovat s ním v jeho práci. Příkladem nám mohou být žáci Ježíšovi, Buddhovi, Ramakrišnovi, Mahárišiho a další.

Jiří Vacek

Z absolutního pohledu existuje pouze jedna jediná Skutečnost. Kromě ní nic jiného neexistuje. Vše, co existuje, je její částí, ale nikoliv jí celou Tato Skutečnost je absolutno, Bůh a nachází se neustále v božském stavu. Je si sebe vědomá, je sebe si vědomým vědomím, ale tím není vyčerpána. Je i inteligentní tvořivou silou, šakti, ale i blažeností a láskou. Je neměnná, mimo čas i prostor a proto nemá začátek ani konec. Tato Skutečnost trvale se nacházející v božském stavu se projevuje sama v sobě a sama sebou jako stvoření, projev. Ten zahrnuje jak věci, tak živé bytosti. Stvoření není objektivní na Absolutnu, na Bohu nezávislou realitou, ale rozlišením části této Skutečnosti samé, je Jejím pohybem. Nachází se vždy v ní a není od ní odděleno, ale pouze v ní rozlišeno. Takže můžeme říci, že Skutečnost je rozlišená, ale nikoliv rozdělená. Její stvoření – označujeme je jako původní – je božské a na samotném stavu Skutečnosti vůbec nic nemění. Je trvale božský.

Jiří Vacek

Mnoho hledajících neumí správně myslet a navíc jejich znalost nauky je povrchní a zcela nedostatečná. Výsledkem je guláš pravd, nepravd a polopravd, ve kterém nelze rozpoznat, co platí a co nikoliv a hlavně kdy uváděná tvrzení jsou správná. Zásadně nerozlišují dvě roviny myšlení a chceme-li i pravdy, zkušenosti a skutečnosti a nesprávně je směšují dohromady, ač jsou od sebe naprosto různé. Prvá rovina je rovinou absolutní, která platí pro nejvyšší Skutečnost, pro Boha a bytosti, které ji žijí. Druhá rovina je relativní, dočasná a podmíněná zkušenost života a světa bytostí odpadlých od Boha. Nejvyšší absolutní pravdy platí výhradně pro ty, kteří je sami uskutečnili a plně je žijí. Pro ty, kteří odpadli od Boha, tyto pravd v současnosti vůbec neplatí. Vztahovat je nevědomé, nesvobodné a trpící ego je zcela nesmyslné. Stejně nesmyslné, jakoby si slepec sugeroval, že vidí stejně jako ti, co skutečně vidí. Přesto se tak běžně děje a někteří duchovní učitelé nás dokonce k tomu i navádějí

Jiří Vacek

Lidská nevědomost, zastření rozumu, ztráta vidět věci takové, jaké jsou, není prvotně záležitost názorová, ale silová. Nelze ji proto vyřešit změnou názorů, ale jedině rozpuštěním sil zla, které ji vytvářejí. To, co nás udržuje v nevědomosti o pravdě, jsou skutečné a mocně působící síly zla a nepřátelské Bohu, které nám vládnou a přímo brání jasnému rozlišování na věci dobré – zlé, božské – nebožské. Tuto nevědomost proto nelze přemoci pouze vysvětlováním pravdy. I ty nejpřesvědčivější důvody nezabírají a nepůsobí, pokud nezeslabujeme síly zla, v jejichž moci se nacházíme. Toto rozpouštění zla, což je ona očista, křest vodou se děje meditací, soustředěním vědomí nejen na boží vědomí Já jsem, ale i na jeho moc. Poslední je vnitřní pránájáma.

Jiří Vacek

S pojmem neskutečný nebo dokonce neexistující jsou v advaitě velké potíže s jejich správným pochopením. Pro advaitu je skutečné pouze to, co nevzniká ani nezaniká, co je stálé a neměnné, co není ve své existenci ničím podmíněno a není na ničem závislé a existuje mimo čas a prostor. Co nevyhovuje tomuto hledisku, je označováno za neskutečné, iluzi, klam a dokonce je tomu i upírána sama existence. Advaita připisuje skutečnost a existenci pouze absolutnu. To mnohé hledající velmi mate, protože oni žijí jedině a právě to, co advaita popírá a označuje jako klam a neexistenci: tělo a jeho svět. Pro ně v jejich současném stavu svět a tělo, ve kterých žijí, je jedinou skutečností. Tělo, svět a ego nejen pro ně existují, ale co je mnohem podstatnější, také je plně ovládají svou silou a vymanit se z moci této „iluze“ je nemožné. Tvrdit, že tělo a svět jsou iluzí a současně plné žít v jejich moci a být jimi ovládán a plně se jim podřizovat, je naprosto nesmyslné a ani advaita něco takového neříká.

Jiří Vacek

Základem duchovního života je očista nejen od všeho zlého, ale i nebožského, což je vše, co nesměřuje k Bohu. Pokud nejsme očištěni, nečisté síly nejen neumožňují Bohu v nás působit, ale zatemňují náš rozum a nutí nás se od Boha odvracet a sloužit egu a jeho světu. Očistit se od těchto sil znamená je rozpustit nebo přeměnit v síly vyšší, duchovní. Zdůrazněme, že nestačí pouze pěstovat dobré a k Bohu směřující sklony mysli, ale je skutečně potřebné doslova rozpouštět sklony – myšlenky, city, touhy opačné. Jinak zůstanou nedotčeny a budou nás stále ovlivňovat. Účinná očista vyžaduje objevení pozorovatele a její provádění v jeho vědomí.

Jiří Vacek

... Co je átmavičára? Neustálé a nepřerušované obracení pozornosti vědomí právě na toto vědomí, kterým jsme a kterým si uvědomujeme svět, tělo mysl i sebe. Je soustředěním na vše pozorující vědomí neboli pozorovatele nebo přímo na ryzí vědomí Já jsem, kterým jsme. Lokavičára je obracení pozornosti vědomí, pozorovatele, téhož vědomí, kterým jsme do světa, těla a naší mysli. V souladu s oživující mocí vědomí posilujeme svou pozorností buď naše úsilí, které směřuje k poznání božství v nás nebo naše ego a nesvobodu, která vede k dalším zrodům v nebožském světě. Máme jen dvě možnosti: buď děláme átmavičáru a směřujeme k poznání Sebe nebo lokavičáru a posilujeme svou nevědomost, nesvobodu a ego. Třetí možnost není...

Jiří Vacek

Kdo se ztotožňuje s tělem, nikdy nedosáhne spásy, i kdyby měl poznání, protože spása je duchovní stav a nikoliv hmotný. Totožnost s tělem je jednou ze základních překážek spásy, která je přechodem do říše Ducha, nebeského království, kde hmota nejen neexistuje, ale ani existovat nemůže. Chtít vystoupit na nebe v botách, je proto naprosto marné.

Jiří Vacek

... Lidstvo jako celek je vedeno nepravdou „já jsem tělem“ místo pravdou „Já jsem božský Duch“ a slouží plně a bez pochyb této lži o naší hmotné podstatě. Proto místo do svého nitra se lidé obracejí zevně ven v pošetilé víře, že v tak pokleslém světě, jako je ten náš zevní, naleznou věčné a neposkvrněné štěstí a blaženost. Zákonitě se mýlí, protože vycházejí z nepravdy, že jsme tělem. Nejsme a nikdy jsme nebyli i v době nejhlubšího pádu. Celé lidstvo uvěřilo lži, že nalezne věčné štěstí a blaženost, když se vydá cestou lživé víry „já jsem tělo“ a obrátí svou pozornost plně zevně do světa a nikoliv tam, kde skutečně leží řešení všech jeho neštěstí a utrpení...

Jiří Vacek

Já jsem vědomí Já jsem je nejen vyjádřením naší existence, ale i jejího stavu. Jsem a vím, že jsem vědomí Já jsem, že jsem, je poznání sebe si vědomé existence. Být je jedna věc, být si vědom toho, že jsme si své existence vědomi, je věc další. To, co ví, že jsem, jsem Já, ale nikoliv celé mé Já. Co ví, že jsem? Vědomí, kterým jsem. Jeho uvědomění není omezené, ale zahrnuje i prostor, ve kterém jsem. Nejprve však jsem, abych mohl poznávat, co jsem. Svět existuje jen ve vědomí, které si jej uvědomuje. Nejdřív jsem a teprve pak si uvědomuji, že jsem.

Jiří Vacek

Mistr není hmotné tělo ani mysl, ale sebe si vědomé božské vědomí.

Žáci si nevolí mistra, ale mistr si vybírá žáky.

O tom, kdo je žákem mistra, rozhoduje vztah žáka k jeho osobě a pokrok na stezce, který žák dosahuje.

Pokrok žáka, který dosahuje pod vedením mistra, podstatně závisí na žákově víře v mistra.

Bez pomoci mistra není uvědomění si pravého, božského Já možné. Proto spása žáka plně závisí na jeho mistrovi.

Mistr a Bůh jsou duchovně totožní.

Podstata vztahu mistr – žák není zevní, ale vnitřní. Je neviditelná, duchovní a nehmotná.

Jiří Vacek

Účinná moc mantry není v tom, co říká, ale víra v toho, kdo ji říká. Proto platí i varování před pohoršováním maličkých. Bere sílu jejich mantře, protože je to právě síla víry, která působí. To je i důvod, proč žák nemá nikomu prozrazovat mantru, kterou mu mistr udělil. Nevhodné výroky o ní poškozují žáka a tím i účinky mantry, se kterou pracuje.

Jiří Vacek

Při společné recitaci této mantry jsem si uvědomil, že je zcela jasným a jednoznačným výkladem nauky i její praxe. Každý je, existuje a je to on, kdo existuje. Jinak vyjádřeno prožívání vědomí vlastního bytí je přímo tímto naším bytím. Kdo přebývá ve vědomí vlastní existence, přebývá v sobě, ve svém pravém Já. Jeho úkolem není nic hledat, odhalovat a poznávat, ale prostě být vědomě si vědom své existence, ve které prožíváme Sebe. Stále existujeme, stále jsme a vše co je potřebné, je si tuto naši trvalou zkušenost plně a stále uvědomovat.

Jiří Vacek

Ježíš nás učí: Já jsem dveře do království nebeského.

Tomu dobře rozumějme, protože jeho výrok má více významů. Ten nejcennější je, že Ježíš jako spasitel a mistr nás vede k Bohu do jeho sídla, jímž je království nebeské neboli božství. Hlavní význam "Já jsem" je však vědomí sama sebe, které je naší i Boží shodnou podstatou. Liší se v množství. "Já jsem", je naše vlastní vědomí i vědomí Boha, ale ani ono není ještě nebeským královstvím, ale pouze dveřmi neboli vstupem do něho. Těmito dveřmi, které jsou dveřmi do "božího příbytku" je nejprve nutné projít, abychom se v něm ocitli.

Jiří Vacek, hledající

M: Poznáš, když se na tebe soustředím?

Ž: Myslím, že ano.

M: Můžeš to nějak popsat?

Ž: Když meditujeme, o něco se vnitřně snažím. Uklidnit mysl, rozlišit se od těla, dechu, zesílit radost, bdělost, vnímání lásky, světla, sebe. Ne vše najednou. Čím déle se soustředím, tím ten aspekt nebo ty aspekty sílí, ale postupně. Pak dojde k jakémusi skoku, znatelnému posunu v této snaze, v soustředění. Tam vnímám velkou Pomoc.

Jiří Vacek

Já jsem tím, kdo si uvědomuje, kdo jsem.

Já jsem blažené vědomí Já jsem.

Já jsem tím, co si uvědomuje, že jsem.

Kdo medituje?

Já jsem uvědomovatel vědomí Já jsem.

Já jsem svědek vědomí Já jsem.

Jiří Vacek

Kdo hledá Boha, hledá sebe.

Kdo hledá sebe, hledá Boha.

Bůh a Já jsem jedno jest. Láska k Sobě je láska k Bohu a stejně tak láska k Bohu je láska k nám. Proto je láskou Bůh i my sami.

Umíme milovat a také milujeme jen proto, že jsme láskou.

Jiří Vacek

... Proto každá pravá stezka k Bohu nebo k poznání Pravdy o nás, začíná pěstováním lásky a rozpouštěním ega, to jest totožnosti s tělem a s myslí. Ne samádhi, ne znalost písem ani nic jiného neplatí. Platí jen pravá láska a rozpouštění ega, což je totožnost s tělem a s myslí. Nejvyšším ziskem na stezce je proto upřímná láska, která zahrnuje vše a každého a nezná výjimek a výmluv. Láska je opravdu Bůh a je i naší podstatou, kterou sdílíme s Bohem, se kterým nás tato láska sjednocuje. Samozřejmost, že Bůh je Duch a proto Boha nikdo (zevními smysly) neviděl, je vyjádřena oproštěním se od hmoty těla a návratu k Duchu Bohu a jeho světlu. Řečené Pravdy nestačí jen znát a vyznávat, ale na prvém místě je třeba je žít a to neustále, ať se zabýváme zdánlivě i těmi činnostmi nejpřízemnějšími...

Jiří Vacek

Naše mysl zdaleka není vševědoucí, ale naopak její poznání je velmi omezené. Tak například většinou nezná jinou formu existence než je ta, která je nám známá. Představujeme si jako jediný možný způsob existence osobní, omezenou individualitu a tvůrce takových existencí. Když se pokusíme pochopit existenci Stvořitele světa a také Boha, tak si ji nedovedeme představit jinak než jako obrovskou individualitu obdobnou individualitě lidské. Bůh však zřejmě musí existovat jinak, jiným způsobem, než existují lidé.

Jiří Vacek

Nejsou dvě Já, ale pouze jedno jediné Já, ať se jedná o vraha či světce. Hledat jiné, lepší Já, znamená věřit v existenci více Já. Tak to však není. Záchod ze zlata či socha Boha je vždy jen jedno jediné zlato. Nejsou dvě zlata. Stejně tak je jen jedno jediné Já, které se někdy chová jako zlé a jindy jako dobré, ale vždy je to jedno jediné Já, které se tak chová a nikoliv dvě různé Já. Kdo hledá jiné Já než sebe, tak je nikdy nenajde, protože jiné Já neexistuje. Myšlenka jiného Já je již vytvářením dvojnosti, ač nic takového neexistuje.